„Město mě traumatizuje. Divím se, jak jsem v něm mohl žít,“ prozrazuje písničkář Tomáš Klus. Díky manželství „doklusal“ a teď už životem jen cválá. Pro svou ženu napsal duet a těšilo by ho, kdyby chtěla být jeho Yoko Ono. Odložil boty, přestal pít alkohol a nové album pojmenoval SpOlu. O všem promluvil v rozhovoru pro časopis INSTINKT.
Napsal jste duet pro sebe a manželku. Proč?
Od začátku našeho vztahu jsem chtěl, abychom hráli spolu, a také jsem na ni stále vyvíjel tlak. Společnou písničku máme, ale jen díky tomu, že si zapomněla klíče a musela pro ně jet ke mně do zkušebny, kde jsem ji zamknul a nepustil, dokud duet nenazpívala.
Začalo ji vystupování s vámi bavit natolik, že by se z ní mohla stát vaše Yoko Ono?
Kéž by! Láska Johna Lennona a Yoko Ono je nejkrásnější příběh, který showbyznys mohl lidem nabídnout. Pro mě je přínosnější než příběh Beatles. Rozhodnout se pro lásku, všechno jí obětovat a nechat se pranýřovat lidmi, kteří takový cit nepoznali, a navíc jim lásku posílat zpět, je obdivuhodné.
„Pak koně klus promění se v cval,“ zní v refrénu zmíněného duetu. Týká se ta slovní hříčka přímo vás?
Že jsem doklusal a začal cválat? To je pravda. Cvalem se člověk dostane v mnoha věcech v životě dál a není to trysk, kdy už je všechno rozmazané.
Hrajete píseň A pak i na koncertech, kde manželka není?
Jirka Kučerovský (kytarista v Klusově doprovodné kapele, pozn. red.) také zpívá a docela vysoko, takže Tamara je na vystoupeních nahraditelná.
Nedávno jste na pražském koncertě vzal své děti na pódium. To byl jistý záměr?
Ne, ony se neptaly, prostě tam vběhly. Josefína je exhibouš, pořád se ptá, kdy už se mnou zase pojede na koncert.
Budete ji mírnit?
Ne, ať si to zvládne, jde o její rozhodnutí.
„Dovolte, prosím, začít ještě jednou, ti, co souhlasí, ať aspoň jednu ruku zvednou,“ improvizoval jste na letošním Majálesu, když vám vypadl text. Míváte výpadky pravidelně?
Stávají se mi častěji, protože jsem v písničkách ukecanej. Proklínám se za to, když se učím nové. Mám v nich dost slov, která nesouvisejí s tím, co se řeklo před chvílí, až zpětně se spojí v refrénu, což je pro můj mozek těžké. Když přijde stresovější situace, za niž lze považovat koncert, kde má zpěvák zodpovědnost, aby zábava byla v plném proudu, počítač v hlavě vše vyhodnotí jako chybu a výsledkem je okno.
A show ve stylu Rolling Stones, kdy koncert nestojí jen na hudbě?
Umím si představit, že je i toto funkční. Dokonce jsem prožil pár koncertů, kde to se mnou hnulo, třeba u Coldplay. Na druhou stranu jsem zažil koncert Mumford & Sons, kteří nepotřebovali nic, nevystřelili ani konfety, vše stálo jen na muzice a radosti z hudby. Blažilo mě vidět, že hudbu milujou. Baví mě autenticita umělce. Je příjemné, je-li člověk kompatibilní s tím, co zpívá a hraje. Asi jsem trochu divnej, protože mám rád i zpěváky, kteří neumějí zpívat. Nejvíc mě zajímá, co chtějí říci a že mají odvahu to říci.
Neroztleskáváte publikum. Nemáte rád styl pořadu Ein Kessel Buntes?
Nemám. Je manipulativní. Diváci se mají právo chovat, jak chtějí, samozřejmě s ohledem na jiné. Občas oživím své rapové alter ego Peter Žalka, které hecuje lidi, aby dali „ruku hore“ a pak „nohu hore“. Doháním to do absurdna, mám pocit, že hudba nechce ovládat, ale spojovat. Koncert je takový, jaké je publikum. Když se chce bavit, je vystoupení zábavné, když chce tancovat, hrajeme tanečně. Jsme jeden organismus.
A proč vystupujete bosý?
Je mi to příjemné. Boty člověka svazují. Jsem senzitivní, cítím, že skrze chodidla přichází proudění energie.
Vzdal jste se bot úplně?
Po městě chodím v botách, v momentě, kdy se dostanu do přírody, boty odkládám. Bosý chodím i koncertních sálech, snažím se co nejvíc splynout s daným prostorem.
Co bylo podnětem boty odložit?
Inspirovala mě Indie někdy před šesti lety. Chodím po svých v lese a po kamenech, což má blahodárný vliv na mou páteř. Na chodidlech je spousta akupresurních bodů – na něco šlápnete a udělá vám to dobře, tohle se v botě nestane. Občas potkám někoho ve městě a on se ptá: „Vy máte boty?“ Mám, ve městě je lidská noha nešťastná, ona byla stvořena proto, aby chodila po přírodním terénu. Městem vznikla bota.
Připravujete nové album SpOlu. Podle čeho jste ho pojmenoval?
Věřím, že je to jediné možné východisko ve všech věcech, které nás tíží, jsou všem společné a jen společně je můžeme vyřešit. Ta deska klade dost otázek a já se těším, že až v září vyjde, nebudu muset vůbec mluvit, protože jsem na ní řekl vše. Pojmenoval jsem, co mě trápí, těší, naznačil i cestu, jak jde vyjít. Prostě vyjít spolu. Ze všech pólů. Deska je žánrově pestrá, což je cíl, já nesnáším žánrování a škatulkování. Najdete tam hardcore i čistej folk.
Hotový je zatím jen singl Tichá voda, ale ještě ho nikdo neslyšel. O čem je?
„Až tichá voda promluví a prolomí hráz netečnou, zamíří do moří…“ Tichou vodou myslím lidi, kteří mají strach promluvit, protože mají pocit, že nemají co říci, že jsou nezajímaví. My se nacházíme ve fázi netečnosti, čekáme, až za nás někdo všechno vyřeší. Jenže pouze my sami jsme hybatelé věcí na tomto světě. Až promluvíme, prolomíme hráz netečnosti a zamíříme do moří. Všichni jsme součástí jednoho moře, třeme se o jedno dno, vlny jsou různě veliké, ale pořád jsme to my.
Psal jste písničky na nové album dlouho?
Tři čtvrtiny vznikly v roce, kdy jsem nekoncertoval a mohl se koncentrovat na tvorbu. Vypadá to, že jsem teď vyplivnul spoustu písní, ale já na ně měl dost času.
Nebojíte se, že inspirace jednou dojde?
Může se to stát i zítra, že už nenapíšu píseň. Připravuju se na to pořád, stejně jako se denně snažím připravovat na smrt. Nechci, aby mě svazoval existenční strach. Pokud mi skládání nepůjde, můžu dělat spoustu jiných věcí. Šetřit si hity? Na to nejsem, chci vydat všechny písničky, jako by šlo o můj deník. Ani neumím šetřit. Žiju impulzivně. Když mám chuť a prostředky pozvat celou restauraci na oběd, udělám to.
„Zlatá deska není zlatá kreditka,“ polemizuje s vámi na koncertech Jiří Kučerovský. Čím vznikla vaše pódiová komunikace?
Od začátku vystupuji s Jirkou. Hrajeme spolu jedenáct let a stala se z nás neoddělitelná dvojice. Když používáte zvýrazňovač v poznámkách, můžete brát Jirku jako zvýrazňovací fixu na mé písně. Důležité věci podtrhne a u těch méně zajímavých nakreslí obrázek. Ovlivnil mě tím, jak hraje, on se snadno dokáže stát hudbou.
Vzpomenete si na první vystoupení? Už tehdy vám Jiří vstupoval do řeči?
On? Odjakživa. Mám pocit, že poprvé jsme vystupovali ve Zlíně na náměstí při Barum rally. Přišlo na nás asi třicet diváků.
Na druhém koncertě jich bylo více?
To nevím, zážitky se mi slévají. Popravdě jsme je tehdy také dost zalévali.
Studoval jste prozódii?
Cože?
Nauku o verších.
Nikdy jsem nebyl teoretik, mluvnice mi nešla. Byl jsem na slohovky, ve kterých se to hemžilo červenými poznámkami. Někdo umí vycítit prachy z podnikání, jiný si pamatuje spoustu obličejů i jmen a dokáže je v pravý čas spojit, já mám dar spojování slov; v jednom slyším tři další nebo se mi vybaví sousloví. Asi jsem se dlouho inkarnoval jako Čech, češtinu mám naposlouchanou.
Opravdu „jsme staří na psaníčka“, jak stojí ve skladbě Nina, nebo se to jen hodilo do textu?
V případě Niny Zarečné a Trigorina, kterému je to určeno, jde o fakt, že už jsou staří na to, aby si psali. Ona ho vybízí, aby si promluvili. Na psaníčka ale staří nejsme. Rád čtu ručně psané vzkazy, ale zároveň s Ninou souhlasím, že pro nás – pro naši společnost – je důležité spolu mluvit. Chceme být šťastní, zdraví a žít harmonický život, pojďme se teda domluvit, jak to udělat. Přestaňme se hádat a křičet.
Nedávno jste vzpomínal na Karla Kryla v jeho posledních letech. To nemůžete pamatovat, bylo vám osm.
Autor jeho biografie Vojta Klimt mi okopíroval Krylovy dopisy. Mohl jsem proniknout do jeho smýšlení. Krylovy písničky by měly být součástí výuky novodobého dějepisu. Stačí je vyslechnout a člověk ví, v čem lidi museli žít. Co se týče Václava Klause, kterému je mnohá Krylova pozdější kritika adresovaná… Já byl tehdy kluk, ale vnímavý. Pro mě je Klaus jeden ze strůjců marastu, který sklízíme. Jeho opoziční smlouva se současným prezidentem je jedna z největších zhoub, které dodnes otravují společnost.
Ještě vzpomínky: Miloš Forman podle vás „pohnul světem“. Čím vás oslovil?
V tom, že dokázal zachytit s velkým nadhledem obrovskou hlubinu. S pousmáním a s výdechem doutníkového dýmu viděl i to, co si člověk nedokáže přiznat. Třeba způsob, jímž vylíčil Čechy a naši povahu, že se tomu dokážeme smát, a přitom se poučit. Mám rád i v divadle, když se člověk směje něčemu, co ho děsí, protože je to on, komu se směje. Formanova genialita: byl skvělým zrcadlem společnosti.
Klus – reklama na štěstí. Máte ho zadarmo, nebo jste pro něj musel něco dělat?
Nic není zadarmo, ani šťastná láska, všechno je výsledkem práce. Na duševní pohodě se snažím pracovat, protože mě baví víc rozdávat radost než nasr…ní. Ráno se probudím a hledám věci, které jsou na něm hezké, než… je „zasráno“. Máme dva psy, takže v kuchyni často dochází k výše zmíněnému. Co změním, když budu skákat jak čert a křičet? Stejně musím uklidit. Hlavně pro okolí je přínosnější, když jsem pozitivní. Koho zajímá, že je mi blbě? To je můj problém! Existují metody, které člověka dostanou do pohody a nezaberou moc času.
Hodně koncertujete. Přespáváte po vystoupeních na místě, či se vracíte domů?
Muzikanti, kteří mají také malé děti, mě spíš prosí, abychom vyráželi na vystoupení o den dřív, aby se vyspali, my si teď chodíme do práce odpočinout. Přespáváme podle vzdálenosti od Prahy. Po koncertech v turné, kdy končíme většinou v jednu ráno, protože se podepisujeme všem, kteří o to stojí, nemá smysl jezdit domů. Nemyslím, že bych teď víc spěchal domů, pro mě je zásadní, abych byl doma co platný. Proto jsem přestal pít. Už nejsou po koncertě mejdany, jdeme do sauny. Nechci být troska, která nemůže být táta a odhání od sebe děti, protože je jí zle. Jsem teď zodpovědnější.
Alkohol vám nechybí?
Zatím dobrý.
To se cítíte jako chlápek z vtipu Stevea McQueena, který padá z mrakodrapu a v každém patře si říká: „Zatím dobrý.“
Mně alkohol nikdy nechutnal, pil jsem kvůli stavu, do kterého alkohol uvede. K tomu se můžu dostat i meditací. Pořád ale na alkoholu oceňuju, že jsou po něm lidé otevření. Pinknutí jedinci nemají problém vyjevit pocity, což je prospěšné. Například když zjistím o Jarinovi, kterého jsem nesnášel, protože fandí Spartě, zatímco já jsem slávista, že oba milujeme své děti, můžeme si popovídat o tom, že máme rádi fotbal, dát se dohromady a občas si jít s dětma čutnout. Mohl bych vozit po koncertech pípy a lidi cíleně opíjet, aby si začali povídat. Ale snad to půjde i bez toho.
Jste fotbalový fanoušek?
Ne. Ani nevím, který z klubů hraje hokej a který fotbal. Rád se dívám, když někdo sportuje a umí to, ale nechápu, že jsou kvůli tomu lidé ochotní se hádat nebo prát.
Natáčíte spot pro Hnutí Duha. O čem?
O ochraně lesů, začínáme „dojíždět“ na smrkovou monokulturu. I to je o komunikaci. Různé tábory lidí si v rámci půtek nemůžou dát za pravdu, už se neposlouchají, hádají se, i když mají podobný názor. Ta kampaň by je měla přivést k sobě.
Který podobný názor máte na mysli?
Všichni vědí, že smrk nemá budoucnost, že monokultury byly chybou a že i náletový strom, jako je bříza, může pomoci. Tento názor v různých obměnách panuje na všech stranách barikády, jenom barikády jsou už tak vysoké, že přes ně není vidět na druhou stranu. Proto s Hnutím Duha připravuji prostor pro dialog. Je zbytečné, aby si všichni zainteresovaní psali stanoviska a e-maily. Lepší bude, když se sejdou, přátelsky si popovídají a já k tomu můžu zahrát.
V Mníšku pod Brdy, kde žijete, chodíte do lesů denně. V jakém stavu jsou?
Jsem spokojený. České lesy to tu dělají dobře, kácení i vysazování nových stromů probíhají citlivě. Brdy jsou na tom dobře, což je i díky tomu, že tam nevládla monokultura. Jsem hrdý Brďák.
Umíte si představit návrat z Mníšku do Prahy?
Ne, pro mě je jakákoli cesta do Prahy lehce traumatizující. Vždycky se divím, jak jsem tady mohl žít. Je to krásné město, miluju ho, pokaždé se tam budu rád vracet, ale ne v dopravní špičce – to je úmorné. Navíc je tu o deset stupňů víc než v Brdech, což je šílené a o lecčems to svědčí..
Kvete vám teď něco na zahradě?
Máme jabloňový, ořechový a švestkový sad a spoustu keřů, o kterých nevím, co jsou zač. Pořád si říkám, že se na ně vrhnu, ale nenalézám čas. Věřím, že ze mě bude nadšený zahrádkář, práce pod oblohou je uklidňující, ale do důchodu mám daleko.
Budete prořezávat stromy?
Poprosím někoho, kdo to umí, ať mi to vysvětlí. Nechci nikomu ublížit, včetně stromů, a příliš si nevěřím. Nikdy jsem nebyl manuálně zručný a doma nic neopravoval. Nejsem kutil.
Ani sedlák?
Zasadili jsme pár stromů a rajčata. Bydlí s námi tchyně; ženy hospodaří, já relaxuju.
„Mám zlatou tchyni,“ svěřoval jste se na Instagramu. Byl jste pro ni hned zlatým Klusem, nebo se dívala podezíravě?
Byla vždycky zlatá a troufám si říci, že i já pro ni byl zlatej. Není tradiční tchyně, alespoň já si pod tím slovem nevybavím Gábinu. Je to volnomyšlenkářka, velmi inspirativní, o volnost se nenechá připravit ničím, co se v jejím životě děje.
Za nevýhodu bydlení na venkově vaše žena označila nutnost si naštípat dřevo, když jste na Slovensku. Nemůžete ho naštípat do zásoby?
Máme na tři roky naštípané dřevo. Možná šlo o větší kusy, které musela doštípávat.
Tím nevýhody končí?
Je to komplikovanější pro děti. V rámci všech kroužků se pro ně nenabízí takové vyžití, ale možná je to i o hledání a smíření s tím, že do určitého věku bude rodič trochu taxikář. Navíc máme tři děti a každé je jiné, což je fantastické. U nás se určitě nebude jezdit jenom do baletu nebo na malování. Věřím, že i děti jednou ocení to, že na venkově plyne čas pomalu. Ve městě se nedá moc odpočívat. U nás v Brdech mám večer pocit, že je tam opravdový klid a i čas jde opačným směrem.
Autor: Milan Ležák, ml.
Foto: Instinkt, Tomáš Nosil
