Žene se z filmu do filmu, je tajemný a nikoho si nepouští příliš k tělu. Po rozchodu s herečkou Katie Holmes nemá čas ani na trvalejší vztah. Jen občas si dojde pro radu ke scientologům. Možná požehnali i jeho pozdnímu přerodu v hvězdu akčních filmů, které u něho nyní převládají, přestože se při natáčení občas zraní.
Za třiadvacet let jste splnil šest vrcholně nebezpečných, nepředstavitelných, doslova neuskutečnitelných misí – Mission: Impossible – a všechny jste přežil. Je to vůbec možné?
Teď se ptáte stejně, jako se ptávala moje matka, když jsem byl malý. Dělal jsem strašné vylomeniny, někdy šlo vážně o zdraví. A ona se nepřestávala divit, jak to, že jsem z každé vyvázl živý. Jak jsem rostl, vyvádět jsem nepřestal, šílenosti mě pořád bavily, jen se to s léty posunulo tak, že jsem je začal dělat před kamerou.
Vzpomenete si, co se vám prohnalo hlavou, když jste absolvoval honičku po střechách, při které došlo k úrazu?
Co se mi honilo hlavou, můžete vidět v poslední Mission: Impossible. Použili jsme právě ten smolný záběr. Doskočil jsem a bylo mi jasné, že mám kotník v háji. Zároveň jsem si uvědomoval, že scéna se musí povést, protože opakovat ji celou v takovém stavu by bylo vyloučené. Jenže aby byl záběr kompletní, musel jsem ještě přelézt zeď a rozběhnout se stranou směrem ke kameře. Byl to nejen poslední záběr dne, ale zároveň poslední natáčení před několikatýdenní přestávkou, kdy měl štáb odjet na dovolenou a já s režisérem jsme plánovali stříhat už natočený materiál a ještě trochu popracovat na scénáři. Tak se to muselo podařit. A naštěstí podařilo.
Štáb se zrekreoval, režisér si zastříhal a vypiloval scénář, ale vám těch pár týdnů na úplné doléčení nestačilo. Je pravda, že jste pak točil s nedohojeným kotníkem?
Je. Bolelo to jako čert, na každém kroku. A to jsem dělal, co jsem mohl, abych se dostal do formy. Slíbil jsem totiž studiu i přátelům ze štábu, že termín stihneme. Takže jsem úzce spolupracoval s lékaři a konzultoval s nimi v průběhu natáčení každou náročnější scénu, v rekonvalescenci jsem dennodenně trávil deset i dvanáct hodin na rehabilitaci a nějak se nám to podařilo dát dohromady. Přesto mě v prvních dnech vozili na plac v golfovém vozíku. Při zkouškách jsem sice stál, ale jinak jsem posedával jako lazar. Když jsme si pak troufli na náročnější scény – devadesát procent honiček ve filmu jsem točil se zraněným kotníkem –, omezili jsme běhání na minimum. Za normálních okolností podobné záběry opakuji někdy i padesátkrát, což teď bylo vyloučené. Musel jsem se spokojit jen s krátkým rozběháním a pak doufat, že se akce povede na první klapku. Jinak to prostě nešlo. Film jsme dotočit museli. I za cenu skřípění zubů.
Scéna s vrtulníkem je doslova mission impossible. Dá se vůbec něco takového zvládnout?
Dá, ale stojí to rok a půl důkladného nácviku. Předvést něco podobného před kamerou jsem měl za lubem už pár let a s McQ – tak se říká režisérovi Chrisu McQuarriemu, se kterým jsem točil už druhý snímek série – jsme o tom častokrát mluvili. Jenže takový kousek naráží na fůru překážek. Nakonec jsme museli odjet natáčet na Nový Zéland kvůli vyhovující krajině, ale i proto, že jinde vám dnes už podobně nebezpečné věci s vrtulníkem prostě nepovolí. Na místě jsem se ještě zdokonaloval v ovládání helikoptéry. Přivezli nám také speciálně vyvinuté držáky na kameru. Užil jsem si pak i lety v těsných formacích vrtulníků, které nás snímaly, stál jsem na ocase helikoptéry pár desítek centimetrů od rotoru… Zajímavé.
Jako první herec jste před kamerou provedl výškový seskok HALO z výšky šesti kilometrů, kdy se padák otevírá až těsně nad zemí…
Omyl! Ze sedmi a půl kilometru.
Dokonce, vida. Stačí prý uvedený skok provést jednou a smrtelný dvounožec má nadosmrti dost. Vy jich ale za sebou máte desítky. Berete je už jako docela běžnou věc?
Ten seskok nezačnete nikdy brát jako něco běžného. Fyzicky je neobyčejně náročný a zážitek je tak intenzivní, že vám zevšednět nemůže. A teď si představte, že máte jen několik málo minut, abyste záběr ze seskoku uspokojivě natočili, protože se váže na západ slunce. To znamená, že celý den nacvičujete seskoky, pak skočíte naostro a spolu se štábem se modlíte, abyste doskočili – neskákal jsem samozřejmě sám – ve správnou chvíli, jinak vás čeká druhý den totéž. Kdeco z toho, co jsem celý den nacvičoval a do čeho jsem zasvěcoval všechny další zúčastněné, mohlo selhat. Mohli jsme se všichni poučit z chyb, kterých jsem během zkušebních skoků udělal řadu, ale stejně je to doslova skok do neznáma. A skutečně: po nevydařeném záběru následovalo vysvětlování všem přítomným, proč ještě nemůžou odjet, protože zítra se celé natáčení musí opakovat ještě jednou. Musím vyzdvihnout pomoc ze strany Spojených arabských emirátů, kde jsme uvedené scény natáčeli, bez ní bychom si neporadili.
Když se Ethan Hunt vydával na svou první misi, která ho zavedla mimo jiné do Prahy, byl to třiatřicetiletý mladý muž. Dnes je mu… No, dnes je ve věku, kdy si terénní agenti už dávno užívají odpočinek. Co vás znovu a znovu k postavě přitahuje?
Mission: Impossible, ta úplně první, pražská, byl zároveň první film, který jsem produkoval. A už tehdy jsem ve skrytu duše doufal, že nezůstane jen u jednoho snímku. Uvědomoval jsem si totiž, že tento typ filmů mi umožní cestovat po celém světě. A to bylo něco, po čem jsem jako malý kluk toužil ze všeho nejvíc. Vedle hraní ve filmech jsem chtěl vidět svět. A série Mission: Impossible mi to umožnila. Můžu naplnit svoje záliby, vidět zajímavá místa, poznat neznámou kulturu a setkávat se s podnětnými lidmi. Už z tohoto sobeckého důvodu doufám, že Mission: Impossible natočíme ještě pár. Mnohem důležitější ovšem je, že diváci pokračování chtějí. Točím filmy pro publikum, které si diktuje, co mu mám předložit a co ne. Tyhle filmy vyžaduje, tak mu je dávám.
Nepřekazí plány Ethana Hunta agent 007 James Bond? Nešlape mu nově nastartovaná série na paty?
Nebojím se. Mám bondovky hrozně rád, jsou skvělé a myslím si, že Daniel Craig je jako Bond ohromný.
Máte rozjeté hned dvě filmové série – vedle Mission: Impossible jste si už dvakrát zahrál drsného hrdinu thrillerů Leea Childa. Co vás láká na Jacku Reacherovi?
Jeho nevyzpytatelnost. Nikdy nevíte, jak se zachová. Jen je vždycky jasné, že hodně nevybíravě. Stejnou kvalitu mají i Childovy knihy. Jakmile se do kterékoli z nich pustíte, nemůžete se od ní odtrhnout, protože Jack Reacher vám chystá jedno překvapení za druhým. Proto mě tak baví filmy s ním produkovat a hrát hlavního hrdinu.
Těch knih je přes dvacet…
Ano, Child píše jednu ročně. Nemáme šanci ho dohnat.
Ale máte možnost vývoj hrdiny, který v předloze postupuje zvolna knihu od knihy, pojmout ve zkratce. Poslední výstřel jste natočil podle deváté knihy, pro film Nevracej se jste sáhl po tehdy nejnovější, osmnácté. Využíváte oné možnosti vývojového urychlení?
To je správný postřeh a filmová řada na rozdíl od literární takové zkratky opravdu umožňuje. V prvním filmu – a také v prvních knihách série – vystupuje Reacher jako osamělý vlk, který nejraději jedná na vlastní pěst a nespoléhá na nikoho než na sebe. My jsme jeho vývoj urychlili a už v druhém filmu je přinucen pracovat v tandemu se dvěma ženami. Divákům to poskytlo vítané zpestření a my jsme dostali možnost zahrnout do snímku i jemný komediální prvek. Samozřejmě že s mírou a s respektem k pravidlům akčního filmu, kde je hlavní, aby si divák napětím poposedal až úplně na kraj sedadla v kině. Pravidla žánru jsou vždy na prvním místě.
Jak jste se k Reacherovi vlastně dostal?
Přes knihy. Přečetl jsem jednu, pak druhou, další a další a nemohl se od nich odtrhnout. Reacher v sobě má nějakou zvláštní přitažlivost, přestože si počíná jako neřízená střela – v tom, jak uvažuje, jak mluví, jak nahlíží na život a jak k němu přistupuje. Nebo možná právě proto.
Jak jste sám poznamenal, Reacher je nevyzpytatelný, nevybíravý v metodách. Lze se s ním vůbec ztotožnit?
Tady jde v první řadě o určité naplnění klukovského snu, jestli mi rozumíte. Čtenář nebo divák by se s ním rád ztotožnil, ale asi jen ve fantazii, u knížky nebo v kině. Tam to prožíváte, nestačíte obracet stránky, napětím v kině ani nedutáte. Pro herce je vzrušující navléct se do Reacherovy kůže, pořádně to nandat všem gaunerům, sjednat spravedlnost, ať to stojí co to stojí. Ale opravdu, ztotožnit se s ním v reálném životě, to by si asi hodně lidí rozmýšlelo.
Máte nějaké shodné rysy?
Těžko říct. Vážně nevím. Tímhle způsobem jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Reacher hodně cestuje a já taky pořád jezdím někde po světě. Neustále pracuji, sedm dní v týdnu. To on taky. Jen s tím rozdílem, že on pronásleduje a jednoho po druhém odrovnává grázly, kdežto já jeden film točím, druhý se dokončuje v postprodukci a třetí připravuji.
Jinou, morálně pochybenou odpověď bych od někdejšího aspiranta na kněžskou sutanu ani nečekal. To snad ani nejde. Nebo po těch letech už ano?
Ono to s tou sutanou nebylo tak horké. Ano, měl se ze mě stát kněz, navštěvoval jsem františkánský seminář, jenže po roce jsem odešel. Nebyl jsem na to ten pravý. Vzpomínám si, jak jsme o víkendech s podobně málo zapálenými spolužáky ve městě vždycky pronikli na dívčí kolej a tam hráli flašku. Tehdy jsem si uvědomil, že holky se mi líbí tak moc, že se jich nechci zříct.
V dětství a dospívání jste byl také docela divoch. Jak to jde dohromady s kolárkem?
Divoch jsem byl, asi jako každý druhý kluk v tom věku. Byl jsem hlavně rozčarovaný, nenaplněný. Neměl jsem moc kamarádů. Kolem sebe jsem měl hlavně svoji rodinu. Musela ze mě být docela na větvi, protože jsem měl energie na rozdávání, ale byl jsem roztěkaný a u ničeho jsem dlouho nevydržel. V pubertě jsem si přivydělával prodejem zmrzliny, ale bavilo mě to vždycky asi tak dva týdny a pak jsem se začal nudit. Odešel jsem nebo mě vyhodili a já šel prodávat jinam, kde to za čtrnáct dnů dopadlo stejně. Ani jako dospělý jsem nikdy nevydržel dlouho na jednom místě, pořád jsem se někam stěhoval, jednou do Kanady, jednou do St. Louis, pak zase jinam. To mi nakonec dost pomohlo v profesi, protože jsem se učil lokální přízvuky a poznával nová prostředí.
Kdy došlo ke zlomu a vy jste poznal, že herectví by mohlo být tím, u čeho vydržíte déle než ony pověstné dva týdny?
Copak o to, já o herectví snil už ve čtyřech letech. Ale bezprostřední impulz přišel na střední škole. Nastudovali jsme tam muzikál, Kluci a holčiny se jmenoval, a já tomu úplně propadl. Bylo mi sedmnáct. V tomhle věku a na školách, které jsem navštěvoval, se přílišná přecitlivělost moc nenosila a já se mezi spolužáky necítil dobře. Nezapadal jsem příliš do jejich pojetí zábavy, což bylo nejčastěji jít se někam ožrat a případně se potom někde poprat. Pak mě viděli v té školní hře, chodili za mnou a říkali, jak jsem je překvapil, že neměli tušení, co ve mně je. To mě těšilo. Navíc moje máma učila kreativní divadlo a mě vždycky bavilo být u toho. A tak jsem po maturitě jednou přišel domů – na vysokou jsem stejně jít nechtěl, s tím už doma počítali – a oznámil jim, že se stěhuji do New Yorku, kde chci usilovat o hereckou kariéru.
Pětatřicet let poté, jako filmová hvězda první velikosti, budíte dojem člověka, který viděl a zažil snad už úplně všechno, všude byl, kdekoho potkal, kdeco si vyzkoušel. Najde se ještě něco, co vás ohromí?
„Ohromí“ je hodně silné slovo. S něčím, co by mě ohromilo, jsem se nesetkal už dlouho. Ale můj zájem dokáže naopak vzbudit kdeco. Pořád nacházím něco nového, co chci poznat, o čem chci vědět víc, co se chci naučit. Tenhle proces je bez konce.
A ani jsme se nenadáli, dnes je z vás akční hrdina. Po období, kdy jste si dopřál jen tu a tam jeden takový snímek, jste v akčním žánru v zásadě zakotvil. Na stará kolena, dlužno podotknout. Nebo na staré kotníky. Jde vám to pořád tak dobře jako kdysi? Hůře? Či snad dokonce lépe?
Možná mi to nebudete věřit, ale osobně si myslím, že to zvládám líp, než když jsem začínal. Přece jen se za ty roky nahromadila spousta zkušeností, které jsou k nezaplacení. S mnoha věcmi, před něž vás zmíněný typ rolí staví, si dnes vím rady lépe než dříve: jak pojmout přípravu, jak se po takové zabíračce dát co nejrychleji dohromady. To neznamená, že je to pro mě menší zátěž než dříve. Tělo bolí. Jen jsem prostě zkušenější, než jsem býval před dvaceti třiceti lety, a to mi umožňuje zvyšovat v každém novém filmu laťku a pokoušet se stále o něco nového.
Oba filmy, o nichž si povídáme, srší energií. Energie srší i z vás, v každé scéně. Jak to děláte?
Prostě mě baví to, co dělám. Jsem rád, že je to vidět. Uvědomuji si, jaká výsada je dělat to, co mám nejraději a co mě těší.
Dobře, to je odpověď pro PR leták. Teď mi ale prozraďte reálně, kolik krve a potu to stojí, kolik hodin strávených v tělocvičně, kolik odříkání…
To snad ani nechtějte vědět. Hodně. Přesněji řečeno, závisí na typu filmu, který mám právě před sebou, na množství a druhu fyzicky náročných scén, jež vyžaduje. Pro filmy, jako jsou ty s Reacherem, je nutné se neustále zdokonalovat v daném bojovém stylu, sám, s kolegy herci, které tím vlastně taky připravuji na role, i s kaskadéry. Znovu a znovu opakujeme každý pohyb, osvojujeme si je a pronikáme do hlubších vrstev dané choreografie.
Takže bude další Mission: Impossible? Bude další Reacher? Ani zlomený kotník vám v tom nezabrání? Jen smrt?
Jen smrt. Ale z toho, že bych při natáčení zahynul, strach nemám. Další Mission: Impossible určitě bude.
Autor: Roman Lipčík / Vicky Dearden / The Interview People
Foto: Profimedia
