Stephanie van der Strumpf: Byla jsem pankáč, který vzhlížel k Adině Mandlové

Na pódiu se jako burleska stává ztělesněním ženskosti. Ale ani svůj osobní život si nedovede představit bez krásného prádla, korzetů, sukní, šatů a vlasů upravených po vzoru hvězd starého Hollywoodu. Diva, která miluje svůdnou okázalost a u nás i v zahraničí se proslavila show s husarskou šavlí.

Jste jednou z prvních burlesek v Česku. Šla jste za tím sama, nebo to byla náhoda?

Oslovil mě dnešní impresário David Jahn v baru. Byla jsem oblečená jako pin-up – tenhle styl jsem vyznávala dávno předtím. Tehdy jsem studovala módní návrhářství, burlesku jsem znala, líbila se mi, ale bez toho podnětu by mě nenapadlo, že bych se jí mohla věnovat. Ze začátku jsem ale vystupovala jen jednou dvakrát do roka, brala jsem to jako koníček. Ale sedlo mi to. Dnes ten lifestyle žiju a je skvělé, že se tím můžu i živit.

Jak jste si připravovala první vystoupení? Tehdy v Česku burleska známá nebyla, takže asi nezbývalo než něco odkoukat ze zahraničí, že?

Něco ano, naučila jsem se nějaké pózy, ale já jsem hodně spontánní, ráda improvizuji, takže jsem si to pojala po svém, což dělám do dneška. Burleska je otevřený žánr, který podle mě nemá omezení. S vystoupením na pódiu jsem díky zkušenostem se zpěvem a houslemi neměla problém. Bylo to v plenkách a bylo to krásné. Ten lifestyle bych nejspíš žila, i kdybych pracovala třeba v bance.

Jak jste si vymýšlela kostýmy, volila doplňky a barvy, které by se hodily pro vaši image?

Přišlo to spontánně. Vždycky mě zajímala móda a okamžitě poznám, co je pro mě. K nikomu jsem nevzhlížela, snad jen k Adině Mandlové, tu jsem vždycky milovala. Moje první kostýmy vypadaly z mého dnešního pohledu trochu lacině, ale tehdy jsem z nich byla nadšená! Mnoho dívek, které dneska začínají, si kupují korzety v kostýmech na karneval, ale já tomu rozumím. Je to určitý vývoj, teď bych už si jiný korzet než ten s ocelovými výztužemi nevzala, protože ty levné nedrží tvar. K tomu si ale každá musí dojít sama. Já miluji pompéznost a mojí vášní jsou klobouky, nerada se – a to ve všem – držím při zemi. Vždycky jsem měla velké plány a všechno, čím se obklopuji, musí být efektní.

Kdy přišlo rozhodnutí, že se pro vás nezvyklý koníček stane obživou?

Asi před čtyřmi lety jsem nevěděla, jestli dál pracovat jako osobní asistentka své kamarádky v Londýně, nebo třeba pokračovat ve studiu. Ale pak jsem si řekla, že mě ta burleska opravdu bavila a že by pro mě mohlo být ideální, pokud bych ji zkusila dělat naplno. Skočila jsem do toho po hlavě a sama za sebe, i když v Česku zrovna začaly vznikat na burlesku orientované spolky. Začátky byly hodně těžké. Jednou jsem vydělala hodně peněz, pak jsem třeba neměla na chleba. Ale jak se říká „no pain – no gain“ (žádná bolest – žádný zisk; pozn. red.)

Myslíte, že je nutné mít pro burlesku nějaké konkrétní předpoklady?

Může to dělat úplně každý, ale ne každý to může dělat profesionálně. Především musí mít fluidum, charisma, zkrátka něco vyzařovat, aby na pódiu zaujal. Naproti tomu není nutné být skvělý tanečník, burleska není o tanci. Ale je to samozřejmě výhoda, a když se tanec a burleska propojí, je to super. Málokdo ale asi v záměru živit se tím vytrvá – chce to věřit si a zkousnout právě ta trpká období.

Jak vypadá takový všední den burlesky, třeba před večerním představením?

Ráno si telefonuji s manažerkou a pak se naložím do vany, dělám si pečlivě vlasy, make-up. Bez něj bych ostatně nevyšla ven, připadala bych si jako nahá! Nakonec zkompletuji kostým, aby nic nechybělo, a někdy na něm opravuji drobné chyby. Když mám hodně času, jdu ještě třeba na skleničku do města. Především se nestresuji, to si dovolím až po vystoupení. To se stalo, třeba když v klubu v Düsseldorfu vypadl uprostřed představení proud. Stála jsem tam ve tmě a čekala, až ho nahodí, nemohla jsem vypadnout z role. Jenže potom už ta písnička nenavazovala, takže jsem musela hodně zaimprovizovat. Až v šatně jsem se kvůli tomu trochu trápila. Ze stresu se mi navíc dělá ekzém – takže si to hlídám. Když se mi objeví, vůbec nevycházím. (směje se)

Přizpůsobujete show podle toho, kdo sedí v publiku?

Někdy ano. Jedna má choreografie je v obrovské skleničce na šampaňské, která je hodně sexy. Třeba na Valentýna, když přijdou páry, to trochu zklidňuji, protože muži samozřejmě koukají a jejich přítelkyním nebo manželkám se to pak nemusí tolik líbit. (směje se) Nebo když vidím, že je tam dítě, taky ubírám. Nemusela bych, rodiče ho tam jednou vzali, ale je to prostě pro můj dobrý pocit.

Co nosíte doma?

Upřímně – buď chodím nahá, nebo mám krásný stylový župan od značky Riwaa Nerona, která jinak šije hlavně korzety.

Máte v šatníku nějaké kalhoty?

Mám teplákovou soupravu, tu nosím, když jsem nemocná a je mi zima. Nešla bych v teplákách dál než pět metrů od domu, ale asi ani to. Pak mám kalhoty ze třicátých let do pasu, jsou krásné, ale nenosím je, ani svoje vlněné šortky s kšandami. Chci si pořídit rajtky, ale ještě uvidím. Džíny jsem na sobě měla naposledy tak v patnácti. Lépe se cítím v sukni, šatech – šaty opravdu dělají člověka a právě ženské oblečení ve mně vzbuzuje pocit, ale automaticky i chování lady. Je ovšem pravda, že kvůli baletu i podpatkům mám zničené nohy a teď se chystám na operaci.

Mnoho žen ale sukně a šaty nosí jen v létě…

Je to o zvyku, rychleji si obléknu punčochy nebo punčocháče než džíny. Vždycky si dávám záležet, abych měla pěkný make-up a byla načesaná. Upravená budu i na túře po severských fjordech, kam se chystám. Bez červené rtěnky jsem šla ven jen párkrát. No, vlastně jenom jednou. (směje se)

Foto: Facebook/Stephanie van der Strumpf