Richard Müller a Michal Horáček: Písně o ženách, které jsme neměli

Je to bezmála třicet let, co Richard Müller nazpíval několik textů Michala Horáčka na legendární desku V penzionu Svět. Na začátku všeho byla Tlaková níž, jeden telegram a pár chlebíčků od Petry Janů. Na první pohled je každý úplně jiný, ale mají hodně společného. V profesi i ve vztazích.

Kde vy dva jste se poprvé fyzicky potkali?

M. H.: Tamhle naproti. (sedíme v lobby hotelu Ambasador na Václavském náměstí, Michal Horáček ukazuje z okna) V kavárně Astra. Dávali jsme s Petrem Hapkou dohromady písničky na desku V penzionu Svět, která byla poprvé určená pro více interpretů, přesněji řečeno pro ty, kteří to zazpívají líp než Hapka. On to chtěl zpívat všechno sám! (smích) Ale já jsem ho přesvědčil, že vyzkoušíme i jiné hlasy. A stala se taková zvláštní věc. Koukal jsem na televizi a vidím tam vysokýho kluka s úžasným hlasem zpívat písničku Tlaková níž… Volám Hapkovi, ale je obsazeno. Když jsem se mu konečně dovolal, vyšlo najevo, že se mi právě taky snažil dovolat, aby mi řekl, že viděl Tlakovou níž. Chtěli jsme oba tomu druhému říct, že toho mladýho Slováka prostě chceme mít na desce. Tak jsme si to potvrdili a Hapka mě vyzval, ať hned pošlu telegram na Slovensko.

Jak zněl ten telegram?

M. H.: „Deska. Hapka. Horáček. Hegerová. Kocáb. A Müller?“

R. M.: Když jsem ho dostal, myslel jsem, že si ze mě někdo dělá srandu. To byla kombinace jmen jako řemen! Usiloval jsem o to, v branži něčeho dosáhnout, ale tahle společnost? A já? Ale bylo tam telefonní číslo, tak jsem ho zkusil vytočit. A ozvalo se: „Tady Horáček.“ Znal jsem desku Potměšilý host, kterou napsali pro Hanu Hegerovou. To byl skvost.

M.H.: Richard mluví tak skromně. Ale on byl tehdy už hvězda. Sice na začátku, ale hvězda. Vždyť měl obrovský hit.

Byl jste před tím setkáním s Hapkou a Horáčkem nervózní?

M. H.: Proč by byl nervózní, byl hvězda!

R. M.: Tak zaprvé, s hvězdou jsem neměl a nemám nic společného. A zadruhé, nervózní jsem byl. Bylo fantastický potkat autory desky Potměšilý host, kterou jsem žral na plné pecky. Když mě pozvali ke spolupráci, byl to jeden z nejsilnějších pocitů mé kariéry. Podobný jsem zažil už jen párkrát, třeba když jsme s Jaro Filipem (dvorní skladatel Richarda Müllera, zemřel v roce 2000, pozn. red.) za tři měsíce napsali šedesát písniček.

Oba teď máte malé děti, zároveň dospělé děti z předchozích vztahů, máte vedle sebe ženy, které jsou velmi úspěšné v tom, co dělají. Vanda je manažerka v Googlu, Michala kostýmní výtvarnice… Bavíte se spolu o svých ženách, o dětech, o vztazích?

R. M.: Ne. K těm tématům se moc nevážeme. Dokonce musím přiznat, že to, že Michal absolvoval nějaké rozvodové „salto“, jsem se dozvěděl až v moment, kdy mě pozval na svatbu.

M. H.: Nás vždycky spojovala spíš práce, písničky. A já obecně nerad mluvím o vztazích, v tom jsem ostýchavej. A to nejen ve vztahu k veřejnosti, nejen do médií, já to nemám rád ani mezi kamarády. Mně bohatě stačí vědět, že Vanda je inteligentní, činorodá žena plná zájmu a velké lásky k Richardovi, co bych se v tom dál hrabal. Jsou pěkný pár. Dobrý pár.

Richarde, před rokem jste mi v rozhovoru říkal, že vám došla slova a už nic nepíšete. Slova se vrátila? Jsou na albu 55 vaše texty?

R. M.: Ne. To období stále trvá. Nenapsal jsem ani slovo. A díky tomu jsem udělal tohle báječné album. Jenom jsem nadiktoval sedm názvů písniček a nějaké další nápady a Petr Uličný podle toho napsal sedm textů. Netušil jsem, že takový způsob práce existuje.

O čem jsou ty písničky?
R. M.: Jedna je třeba o Julii Roberts. Protože ji miluji.

M. H.: A dá se na to rýmovat, prosím tě?

R. M.: Jasně.

Julia Roberts? Váš idol hned po Vandě?

M. H.: Dávno před ní.

R. M.: Michal to přesně pojmenoval.

A je tam vůbec nějaká písnička pro Vandu? Píšete vůbec verše pro ty svoje ženy, pánové?!

M. H.: Ale jo, ony v tom vždycky nějak jsou. Ale mám i jeden konkrétní příběh. Když jsem byl kluk, viděl jsem Gagarina jet v otevřeným autě kolem naší školy. Jurij Alexejevič! Major! Letěl do vesmíru a hezky se usmíval, Rusák, ale pro nás kluky bourák. Obdivoval jsem ho, ale ještě víc jsem obdivoval děvče od nás ze třídy jménem Dana, zdálo se mi, že na ní spáchala příroda něco, oč se v miliardách jiných případů marně pokoušela – docílila nádherné mutace modré barvy očí. Byl jsem z toho vyřízenej. Chtěl jsem jí to říct, ale byl jsem neobratný, a tak jsem jí napsal pár veršů. A poslal. K jejím padesátinám…
Ta se načekala, chudák!
M. H.: Já se tehdy neodvážil. Vznikla z toho píseň Když tudy vezli Gagarina.

R. M.: A neříkej, že Rozeznávám jsi nepsal pro nějakou svoji lásku. To by jinak nemohlo vzniknout.

M. H.: Jistě. To bylo pro mou ženu Rút (bývalá manželka Michala Horáčka, pozn. red).

Vy jste psal vyznání, Richarde?
R. M.: Ženy byly vždycky inspirace. Ale nejlepší múzy pro mě byly ženy, se kterými jsem nic neměl. Jen mě nějak fascinovaly.

Třeba Julia Roberts?
R. M.: Ano, jen s ní mám jeden vážný problém. Miluju ji jen do chvíle, než ji ve filmu někdo má. Takže jediný koukatelný je pro mě film Erin Brockovich. Tam je samostatná, single a „dobre zarábajúca“ žena, tak je to v pořádku. Když ji v Pretty Woman „obrába“ Richard Gere, to jí mám psát milostné verše?

M. H.: Já si vzpomněl ještě na jednu ženu, která mě uchvátila. Ve filmu Až přijde kocour… Viděl jsem ho v kině na pionýrským táboře, na staré promítačce, trhalo se to, odchlipovalo, žádnej extra film, ale pro mě hluboký zážitek. S Janem Werichem tam tehdy hrála mladičká krásná slovenská herečka. Emília Vášáryová. Jede na povozu. A nemluví. Jen je. To na mě udělalo obrovský dojem.

R. M.: Však ona je do dnešního dne OBJEKT!

Takže na další desce bude píseň Emília?

M. H.: Hm… vidíte?! VIDÍTE!!!

Text: Lenka Vrtišková Nejezchleová

Foto: Dalibor Puchta