Jednatřicetiletý Ladislav Pham to v dětství a dospívání neměl jednoduché. Jeho otec je vietnamský inženýr, maminka Češka, takže svým vzhledem se odlišoval od ostatních vrstevníků, kteří mu to dávali najevo drsnými útoky. K tomu se přidaly problémy s pletí, nadváha a pocit méněcennosti. Všechny útrapy ale dokázal přetavit do hudby, která ho pohání jako neviditelný motor a díky níž si plní své sny. Rapper pod pseudonymem Raego předává svým fanouškům nejen písně, které mají miliony zhlédnutí, ale zároveň i poselství, že když člověk něco opravdu chce a tvrdě pracuje, nic není nemožné…
Jak vznikl pseudonym Raego, pod kterým jste se proslavil na hudební scéně?
Když mi bylo šestnáct let, objevil jsem výraz ve své knihovně ve slovníku angličtiny – znamenal „bouře“. Později jsem ho už nikde nenašel. Bral jsem to jako signál. Nejsem moc pověrčivý člověk, ale bavilo mě, že jsem prostě Raego. Musím se lidem nejdřív ukázat, aby jim to jméno padlo na jazyk.
Kudy vedla vaše cesta k muzice?
Zamiloval jsem se do hudby v USA, kam jsem odletěl na výměnný pobyt. Šel jsem na párty a někdo po mně chtěl, abych rapoval v kruhu… A já spustil nějaké nesmysly. Ocenili moji odvahu, a protože jsem měl tehdy 130 kilo a předtím jsem se cítil přehlížený nebo podceňovaný, byl tohle zlomový moment, kdy jsem zjistil, že mi někdo fandí. Trošku mě to vlastně změnilo.
A co první veřejné vystoupení, vzpomínáte si na něj?
První veřejné vystoupení se uskutečnilo v Battle clubu 19, kde jsem s modrým šátkem a béžovou mikinou dostal „naloženo“ od MC Céby. Asi proto, že jsem rapoval v angličtině. I když jsem byl pro smích, bylo mi to jedno. Hudba mi dala možnost stát se někým novým. Začal jsem ji dělat v šestnácti díky spolužákovi na sportovním gymplu a dva roky od svých začátků jsem už předskakoval USA legendě rapu Method Manovi – bylo to ve třeťáku na střední. Čtyři tisíce lidí a pocit, že něco konečně znamenám…
Pobyt ve Spojených státech měl na vaši kariéru velký vliv… Proč jste se rozhodl zkusit štěstí za „Velkou louží“?
Vždycky jsem tam chtěl odjet dělat hudbu. Rok jsem spal na hrozné koleji, stěhoval a nosil talíře. Neznal jsem tam nikoho. Neměl jsem našetřeno. Byl jsem v džungli. Byl to můj rok a půl dospívání v někoho, kdo už nebyl jenom umělec. Nakonec jsem se dostal až k Bizzy Boneovi, držiteli dvou ocenění Grammy. V USA jsem se stal větším profíkem a hlavně disciplinovaným pracantem. Předtím jsem byl kluk, co měl talent a uměl jít štěstí naproti. Když člověk chce ve světě něco dokázat, musí začít od těch malých věcí a mít touhu se stále učit. Amerika ze mě udělala úplně nového člověka. Někoho, kdo chce jít lidsky, pracovně, vědomostně a zdravotně na svůj „peak“ (vrchol, pozn. red.) a tam se udržet.
Nakousnul jste, že jste si připadal v dětství přehlížený a podceňovaný, dokonce se nebojíte otevřeně hovořit i o šikaně, kterou jste prožíval… Jak jste proti ní bojoval a jak vás taková zkušenost poznamenala?
Nijak jsem aktivně nebojoval, to až teď. Tehdy jsem vlastně měl asi namále… Můj první nejlepší kamarád tenkrát spáchal sebevraždu. A kdybych neviděl, jak hrozně to položilo jeho rodiče, možná bych byl na stejné cestě… Seděl se mnou v první lavici, byli jsme jako rodina a dodneška jsou naše rodiny blízké. Já si uvědomil, že na mně leží tíha odpovědnosti za ty nejbližší. Takže šikana je hnusná věc, někdy se o ní mluvit nedá. Budí v člověku ty nejhorší pocity viny za vlastní existenci. Ale dá se přežít a žít úspěšný život.
Setkáváte se i dnes s nepříjemnými komentáři, ať už v offline nebo online prostředí?
Setkávám a mrzí mě to od kolegů z branže, protože si myslím, že je lepší společně tvořit než jednotlivě soudit. Ale upřímně je mi jedno, jestli pro někoho budu vzdálený. Já miluji to, co dělám, a když mluví písnička k člověku. Ostatní druhy komunikace už jsou pro mě jen doplňky. Hudba je pro mě alfou a omegou života. Pokud chci sdělit svůj pocit, píši. Nedá se to popsat slovy, ale je to určitá vzájemnost, když složíte song a dav cítí vaše sdělení. Vznikne napojení. To je důvod, proč dělám to, co dělám. Hate (nenávistný komentář, pozn. red.) už neřeším. Dřív jsem se trápil, ale pak mi došlo, že je lepší napsat novou píseň a vidět ji v trendech (nejoblíbenější videa na YouTube, poz. red.) – jako každý song, co uděláme s kameramanem Davidem.
Své životní motto „Věř, běž a dokážeš“ jste si nechal i vytetovat… Dokázal jste si splnit všechny své sny, nebo je ještě nějaký, který je zatím neuskutečněný?
Svoje erotické touhy asi nechám pouze touhami, takže ne vždycky se mi sen splní. (smích) Jinak jsem si život nastavil tak, abych neměl sny, ale cíle. Cíl můžete minout, ale trefíte určitě zase nějaký jiný. Sen je moc glorifikovaná fráze přání. Já prostě chci hrát pro co nejvíc lidí, ty nejlepší songy, co napíšu, na těch nejlepších místech na světě. Ten sen se stane cílem, protože tomu dávám skoro všechno.
Máte již plány na léto?
Píši knížku, dokončuji svoji první desku, ale hlavně chci udělat velký koncert v Praze. Skoro všechno si v hudbě zařizuji sám, takže jsem sice pomalejší, ale o to silnější. Chtěl bych samozřejmě vydávat celé léto songy. To je můj primární cíl.
