Radka a Helena Třeštíkovy: Co chlapi nikdy nepochopí?  

Radka Třeštíková je nyní jednou z nejúspěšnějších spisovatelek, její tchyně Helena Třeštíková je už léta dokumentaristickou veličinou. Jak moc (ne)vychovaného předala Helena svého syna, fotografa Tomáše, snaše? A jak Radka vychovává Helenina vnoučata? Díky pozorovacímu talentu obou dam vznikla vlastně i dvougenerační výpověď o české rodině.

Kde jste se vy dvě poprvé skutečně potkaly?

Helena: Na knižním bazaru. V kině Oko. Pamatuju si to úplně přesně. Ty jsi byla ještě blondýnka. A Hanička, moje dcera, mi šeptala: „To je TA právnička!“ Věděly jsme, že Tomáš má kontakty s nějakou slečnou právničkou. Šla jsi pak s námi k nám a měla jsi boty na šíleném podpatku, ptala jsem se, jak na tom můžeš chodit.

Radka: Já byla tehdy zvědavá a taky trochu nervózní. Helenky si moc vážím, je skvělá v tom, co dělá, jak to dělá a jaká je, protože kdyby nebyla, jaká je, tak by ty věci nikdy nemohla dělat tak, jak je dělá. S obrovským citem, který uplatňuje nejen v životě, ale i ve své práci.

Jaký byl váš první dojem z Radky, Heleno?

Helena: Byla jsem nadšená.
Vypadala sympaticky a zdálo se mi, že je to možná ta pravá. A byla seriózní, měla seriózní profesi…

Radka: Myslela sis, že Tomáše zvládnu, že? Já jsem si ho od Helenky převzala vcelku rozmazleného a ne zrovna důsledně vychovaného. (smích) A bohužel se mi s ním doteď nepodařilo hnout a už se mi to asi ani nepodaří.
Helena: Michal, můj muž, tvrdí, že na Tomášovi a jeho generaci je znát, že už nebyli na vojně. Byl to rok, kdy bylo potřeba překonávat těžké chvíle, nepřízeň, vyjít s lidmi, kteří člověku nesedí, být pryč od maminek. Bylo to prý něco strašnýho, ovšem podle Michala to mělo smysl.

Jste rozmazlující babička?

Helena: Jsem snadná oběť, všechno jim dovolím. Kazím děti, ne?

Radka: Naše, nebo svoje?

Helena: Svoje jsem už zkazila. Teď pracuju na vašich.

Babičky mají rozmazlování trochu v popisu práce.

Radka: To je pravda a Helenka všechno vydrží, nikdy na děti nekřičí, nic jim nezakazuje, má s nimi neuvěřitelnou trpělivost, proto za ní v létě pořád prchají z jedné zahrady na druhou, naše chalupy naneštěstí sousedí, takže Helenka s Michalem přišli o svůj klid.

Helena: Já si to ale užívám, přes rok mám totiž tolik práce, že se jim skoro nevěnuju, a v létě to aspoň můžu dohnat. Pořád Radce radím, aby si vzala chůvu, ale ona nechce, i když jsem jí navrhla, že jim ji budu platit já, abych se vykoupila. (smích)

Proč nechcete, Radko?

Radka: Myslím, že se to i bez chůvy dá všechno zvládnout. Sice nemáme žádnou hlídací babičku, protože Helenka pracuje a moje máma se odstěhovala mimo republiku, ale shodli jsme se s Tomášem, že chůva by narušila náš soukromý prostor, vzhledem k tomu, že pracujeme doma. Navíc Ela už chodí do státní školky a Jonatan je jednou týdně v jeslích, takže mám to jedno dopoledne na práci a pracovní schůzky. Oběma se tam líbí, kdyby ne – udělala bych to jinak.

Vy jste chůvu měla, Heleno?

Helena: Vždycky. Sháněli jsme ji přes inzerát v Lidových novinách… A k Haničce (o tři roky mladší sestra Tomáše) jsme sehnali nejlepší tetu! Inzerát měl značku: „Hezké vztahy.“ A to se vyplnilo. Byla u nás – bydleli jsme tady, kde je teď Radka s Tomášem. Někdy jsem byla taky tady, jindy jsem odcházela do střižny. Fungovalo to.

Radka žije se svými fiktivními postavami, Helena s těmi reálnými. S kterými je život těžší?

Radka: Určitě s těmi reálnými. Když nechci, aby mě moje postavy otravovaly, tak je prostě odeženu. Můžu je kdykoli vymazat, můžu je přepsat, můžu z nich udělat lepší lidi, když budu chtít, Helena nic takového nemůže.

Helena: Je to moje profese a vybrala jsem si ji dobrovolně. Jasně, není to vždycky pozitivní, vyslechnu spoustu trápení, někdy řeším cizí problémy, ale mám to ráda a život to dělá zajímavější. Naopak Radku strašně obdivuju za schopnost fabulace, na to já bych neměla. Jak v těch Bábovkách (třetí kniha Radky Třeštíkové Bábovky se stala knižním bestsellerem, pozn. red.) vymyslela ty charaktery, příběhy! A psala to, když byl Jonatan miminko a k tomu Ela v divokým věku. Tohle teda oceňuju.

Radka: Slyšíte to?! Helena je asi jediná, kdo mě takhle nahlas a opakovaně chválí. Díky. Tomáš spíš vyžaduje, aby tady bylo uklizeno, aby děti neřvaly…

Helena: Já si totiž dovedu představit, jak těžký musí být psát, když máš dvě děti.

Radka: Tohle asi chlap vážně nepochopí. Tomáš když hlídá, tak mi potom nikdy nezapomene říct, kolik hodin hlídal, to mě vždycky tak pobaví, že to ti chlapi počítají, mámy přece hlídají pořád a neříkáme nikomu, hele já jsem dneska osmnáct hodin hlídala svoje děti. (smích) Je těžké tomu chlapovi pak vysvětlit, jak strašně se ta únava hromadí…

Helena: Přesně, ženská od toho neuteče. Když na chvíli převezme péči chlap, ví, že jakmile se žena vrátí, zase si to vezme zpátky.

A není to trochu chyba žen, že do té péče třeba svoje chlapy málo uvrtávají?

Radka: U mě určitě jo. Já si všeobecně moc neumím říkat o pomoc, neumím úkolovat lidi. Určitě je to v povaze ženy a taky v tom, jakého chlapa si k sobě najde. Tomáš se zapojuje, jak může, ale když děti řvou, nezvládá to. Ale nechci si stěžovat, to bych se cítila pitomě, žiju si hezky. A kdybych opravdu nestíhala, tak si můžu dovolit tu chůvu, to si každá maminka dovolit nemůže, uvědomuju si, kolik žen má to postavení mnohem těžší, a upřímně s nimi soucítím.

Helena: Víte, já stejně pořád nemůžu uvěřit, jak se to Radce povedlo – ta poslední kniha je absolutní bestseller.

Radka: Možná že kdybych měla úplný klid, tak bych to nenapsala. Občas si říkám, že právě ta komplikovanost situace mě vlastně motivuje, že asi potřebuju stres, že se potřebuju zatnout,
napsat to všem a všemu navzdory…

Vy píšete, i když jsou děti doma?

Radka: No jo, jinak bych nepsala skoro nikdy, ale já se umím tak nějak vypnout. Když píšu, tak neslyším, co se děje kolem, děti vyházejí věci ze skříní nebo rozpatlají čokoládu a já si toho nevšimnu, jediné, co mi funguje, je radar na nebezpečné situace, jinak ten randál, co dělají, vůbec nevnímám. K tomu byly dobrou průpravou práva, to musíte načíst a vysedět, využít každou chvilku. Na kolejích, v metru, ve vlaku. Umím psát, když hraje televize, když se po bytě honí děti, když na mě mluví Tomáš…

Helena: To jsem si několikrát všimla, že tady Radka sedí, vůbec nevnímá a buší do klávesnice.

Radka: Jsem tu a nejsem, no…

Radčina poslední knížka se jmenuje Bábovky. Kdy jste se vy naposled cítily jako bábovky? A jak ten termín vlastně vnímáte?

Helena: Já byla bábovka během své příšerné puberty. Byla jsem mastnej lívanec. Rozkydlá bábovka. Neatraktivní, ničím nezajímavá holka…

Radka: Tomu se mi nechce věřit.

Zní to hodně drsně. Není to jen tak, že jste se tak viděla vy?

Helena: Ne, to bylo objektivní. Těžká puberta. Všechno špatně. Do jedenácti let hubená blonďatá holčička. Pak vyskákaly uhry, vlasy se zmastily, ztloustla jsem. A trvalo to dlouho.

Radka: Co tě pak nakoplo?

Helena: Až na FAMU jsem se našla. A s tím přišlo i sebevědomí. Střední škola bylo peklo.  Neuměla jsem ani zpívat, ani tancovat, ani sportovat. Byla jsem průměrná. I průměrná trhačka chmelu.

Ježíš, to by se kámen ustrnul, jak to vyprávíte.

Helena: Že jo! Nebylo čeho se chytit. Když jsem na výtvarce řekla, že chci jít dělat dokument, koukali na mě, jako bych řekla, že chci být mistryně světa v krasobruslení.

Kdo je bábovka pro vás, Radko?

Radka: Pro mě je bábovka mimo jiné strašpytel, a to já jsem. Mám neustálé obavy a úzkosti. Mám fantazii, která je výborná pro moje psaní, ale pro normální život je na obtíž, pořád si totiž představuju, co by se mohlo stát, a umím si představit úplně všechno. S dětma se to navíc ještě znásobilo. Do spousty věcí mi chybí odvaha, přitom po nich toužím, sednout do auta a dojet třeba až někam k moři. Nebo lyžovat, skákat šipky do vody. Strach mě hrozně limituje.

Vy jste, Heleno, někdy nějaké zásadní úzkosti měla?
Helena: Tak, jak to povídá Radka, mě strach nikdy nesvazoval. Ale připomnělo mi to asi nejhorší životní situaci, když bylo Tomášovi sedm a Hance tři. A já jsem musela jít na takovou blbou gynekologickou operaci. Moje maminka tři roky předtím umřela právě při operaci kyčelního kloubu, měla nějakou strašnou reakci na anestezii, která je hrozně vzácná, ale může se stát. A já měla jít na operaci, bála jsem se, co když to mám v sobě. Co si ty malý děti počnou? V noci před operací se mi zdálo, že stojím na stanici tramvaje a ptám se, která jede ke krematoriu… Hrůza. A pak operace, narkóza a probouzela jsem se. A uviděla jsem most… a říkala jsem si: „To je jasný, to je můj most na věčnost. Asi jsem umřela.“ Ale když jsem pak zaostřila, zjistila jsem, že ležím v jiném pokoji než před operací. A že koukám na reprodukci od Van Gogha – Most v Arles. A že žiju.

Text: Lenka Vrtišková Nejezchlebová

Foto: Tomáš Nosil