Považujeme se za moderní, vzdělané, pokrokové a tolerantní. Otevřeně mluvíme o sexu, děti máme dříve než svatbu (pokud vůbec), neváháme se rozvádět, muži chodí k porodu, informace, že je někdo homosexuál, je důležitá asi jako to, že nemá rád šišky s mákem. Ale jde-li o smrt, strčil by nás vědomostmi do kapsy i pětiletý Křovák. Mluvit o umírání? Fuj! Mimochodem, kdo viděl nový thriller o masovém vrahovi?
Smrt je tu pro každého
Nikdo by si netroufl tvrdit, že smrt nepřijde. Všichni tam musejí. Až bude člověku osmdesát, devadesát, sto… Jednou ráno se prostě neprobudí a tečka. Takový je život, proč si tím kazit den? Ani legendární Babička Boženy Němcové se nešťourá ve stáří a umírání. „Babička spojuje svůj život se starou jabloní rostoucí v blízkosti stavení. Když jabloň začala chřadnout, pocítila i babička, že její dny jsou nachýleny. Babička ulehla a všichni, z myslivny, z mlýna, z hospody i ze Žernova, se chodili ptát, jak je babičce. Když zazněl umíráček, hlásající všemu lidu, že ‚není více babičky‘, zaplakalo celé údolíčko…,“ napsala v roce 1855 obrozenecká autorka. Jenže… Ani o více než 160 let později by tohle většina spisovatelů nezobrazila jinak. Proč? Jednoduše proto, že by si tak smutnou knížku o podzimu života a jeho konci nikdo nekoupil.
Ne že by se o smrti nepsalo celkem dost. Stojí na ní mnohé literární i divadelní zápletky či pointy.
A teď jinak… Už vám někdo umřel?
„Když mi bylo devětadvacet, najednou mě napadlo, že jsem nikdy nebyla na žádném pohřbu. Umřela mi sice kdysi prababička a oba dědové, ale děti na pohřby nechodí… Tři měsíce na to jsem stála na pohřbu mladšího bráchy a měla pocit, že mě život zradil,“ vzpomíná na první dospělé setkání se smrtí třiatřicetiletá Dana. Na vlastní kůži poznala, že smrt je v dnešní společnosti tabu a ani dospělý a vzdělaný člověk si s ní neví rady. „Moc jsem nechápala, co se ve mně děje. Na jednu stranu bolest a totální ochromení, na druhou vědomí, že mám manžela, dítě, rodinu a s tímhle nic neudělám… Jen je potřeba hodně věcí zařídit,“ popisuje manažerka. Chtěla se někoho zeptat, jak dlouho bude všechno bolet. Jak je možné, že jí může být tak strašně zle, a přesto v noci spí a přes den funguje. Jestli je normální, že se nesložila? Dětský psycholog Peter Pöthe vidí v podobných zážitcích neblahý důsledek vytlačování smrti na okraj zájmu a snahy chránit děti před vším nepříjemným. STOP: děti by měly nejen vědět, že někdo umřel, ale mělo by se jim vysvětlit, že už se s ním na tomto světě nesetkají, a měly by se účastnit i pohřbů. „Je důležité zvolit způsob přiměřený jejich možnostem chápání, ale neexistuje věk, kdy by nebylo vhodné začít mluvit o smrti. Děti by smrt, k níž došlo v jejich okolí, měly prožít, ať si ji jejich fantazie zpracuje po svém. Nakonec ani dospělí nemají jasnou představu, co přijde po smrti,“ říká psycholog s tím, že je důležité, aby děti chápaly svoje pocity, že se jim po někom stýská, že jim chybí, že už ho neuvidí.
Raději na to ani nemyslet
Z výzkumu socioložky Olgy Nešporové, jejž publikovala v knize O smrti a pohřbívání, vyplynulo, že bez ohledu na vzdělání, sociální vrstvu či náboženství o smrti příliš nepřemýšlíme. Výjimkou jsou lidé hluboce věřící a ti, které smrt potkala v nejbližším okolí. Reakce na smrt nebo umírání bližních se nedá odhadnout. Obecně lze říct, že ženy o svých pocitech umějí snáze mluvit, zatímco muži je dusí v sobě. Ale jinak je to individuální. „Neexistuje jednoznačná odpověď. Záleží na mnoha faktorech: na okolnosti smrti, na vztahu k zemřelému, na jeho věku, osobnostním nastavení pozůstalého, jeho aktuální životní situaci, jeho zdravotním i psychickém stavu před událostí… Má–li někdo psychické problémy nebo je labilnější už před tím, než mu odešel blízký, bude zřejmě jeho stav horší,“ shrnuje postřehy Michaela Blatná z Českého sdružení obětí dopravních nehod, jež pomáhá i pozůstalým po tragických nehodách. O stavu vnímání smrti v současném Česku vypovídá mnohé už existence zmíněného sdružení; vedle právních a formálních věcí, s nimiž společnost dokáže poradit, nabízí i morální a psychickou podporu. Kdysi ji automaticky poskytovali lidé kolem pozůstalých, dnes jsou zkušenosti se smrtí tak malé, že lidé jen těžko hledají slova, netuší, jak se chovat, bojí se toho, co pozůstalí prožívají. „Není to tak, že by lidé byli zlí. Oni skutečně netuší, jak reagovat. Přitom často stačí jen obejmout, říct, že vás to mrzí, nebo jen tichá účast,“ vysvětluje Michaela Blatná.
Buď vůle tvá
Výzkum Olgy Nešporové naznačuje, že přijetí smrti jako vůle Boží je věcí a cestou pouze silně věřících. (Například stoupenci hnutí Hare Krišna v ní vidí zúčtování za nynější skutky člověka i všechny jeho minulé životy.) Běžní věřící už však jasno nemají. Dokonce i u nich po smrti blízkého často nastane krize víry a zlost na Boha. Situace se liší podle stavu zemřelého; kupříkladu u starého a nemocného člověka mluví jeho nejbližší bez ohledu na víru spíše o vysvobození. Ovšem v případech, kde zasáhla smrtící nešťastná náhoda – navíc u mladé osoby –, je pravděpodobné, že pozůstalí začnou zpochybňovat své dosavadní duchovní smýšlení. A to na všech frontách. „Nejsem věřící, ale po smrti Petra jsem zkoušela odpověď hledat u Boha – můj současný manžel je katolík, takže jsem logicky zkusila víru, ale nenašla, co jsem hledala. Vnímala jsem vše jen jako pánbíčkaření bez významu,“ naznačí svou duchovní cestu Kateřina. Dodnes hledá, i když spíše než do chrámů Páně ji to táhne k přírodě, k vesmíru, k respektování vyššího řádu. „I mě bratrova smrt posunula duchovně dál, paradoxně blíž k podstatě života. Určitě ne k církvi, spíš na mě ještě silněji dopadlo, že žádný Bůh není. Snažím se žít tak, abych ničeho nelitovala, kdybych třeba už zítra nebyla,“ dodává Dana a Kateřina slova potvrzuje. Po tragické události se rozhodla změnit lékařské zaměření, rozšiřuje si vzdělání o obor psychiatrie. V budoucnu chce lidem skutečně pomáhat, nikoli jen předepisovat léky, aby umírání nebolelo.
Vyrovnanost je cesta
Odhodlání využít života naplno, dokud je člověk „tady“, je oblíbeným námětem filmů a románů o umírání. Naturalistické popisy fyzického odcházení z tohoto světa moc oblíbené nejsou, ale z příběhů lidí, kteří se na smrtelné posteli rozhodnou dostat od života vše, se stávají kasovní trháky. Filmy jako Než si pro nás přijde nebo Klepání na nebeskou bránu patří mezi klasiku. Ačkoli reálné pocity umírajících i jejich blízkých přiblíží jen mlhavě, určitou výpovědí být mohou. Pracovník domácího hospice Cesta domů Oldřich Hanibal míní, že existuje skupina lidí, již smrt svých blízkých i svou vlastní přijímají statečněji než ostatní: „Lépe to zvládají osoby ze své podstaty otevřené, dobře zakotvené, které prožily život ke své spokojenosti. Zkrátka ty, jež si nemusejí nic moc vyčítat a naříkat nad tím, že je smrt zastihla příliš brzy. Pak je jaksi jedno, na které straně člověk stojí, zda je pečující či umírající.“ Možná člověka na smrti děsí právě konečné účtování. Rekapitulace, co mohl udělat, co změnit… Těžko říci. Strach ze smrti každopádně zažene člověk tím, že ji pozná, že tuhle „instituci“ zahrne do svého žití, stejně jako zrod. Ač se zdá zlá.
Foto: depositphotos.com/lucianmilasan
