Jiří Charvát je spisovatel, básník, stand-up komik, moderátor i a dvojnásobným mistrem České republiky ve slam poetry… Vydal knihy Eskejp: Na útěku z kanceláře, Qejci: Existenciální sperma komiks a nově básnickou sbírku Zase je dneska. Říká, že člověk potřebuje někam směřovat. Jakmile nesměřuje, chřadne. Kam? To si musí každý vymyslet sám. Jsme tu, abychom se nějak zabavili a můžeme být čímkoli. Po vykouření halucinogenní žáby zjistil, že neexistuje a skutečnost je jenom lunapark, kde si může prožít, cokoli chce…
Jirko, jsi spisovatel, copywriter, ale také slam poetry(sta), performer. Měl jsi vždy potřebu mluvit před lidmi?
Jako dítě ano. S dospíváním to pak zmizelo, pod strachy, které vznikly pravděpodobně někde v pubertě. Pak jsem dlouho před lidmi nemluvil. A teď to dělám patrně právě proto, že jdu proti strachu. A když se vydáváte proti strachu, rostete. A tenhle proces mi dává smysl. Stávat se soustavně tím, kým chcete být.
A co Tě tedy nakoplo zpět na performing? Opravdu pouze ty strachy?
Můj deficit při komunikaci s lidmi a hlavně před nimi už mě tak otravoval, že jsem si řekl: „Tohle mi na mě vadí nejvíc. Pojďme to změnit.“ Tak to měním.
Mluvíš hodně o vědomí a filozofických tématech. Jdeš hodně do hloubky. To tak bylo vždycky nebo Tě něco v životě ovlivnilo?
Teprve první psychedelický zážitek s ayahuascou, liánou duše, mě naučil přemýšlet o vědomí. Předtím jsem téhle perspektivy nebyl schopen. Byl jsem běžný tvrdý objektivista, kterého nikdy nenapadlo, že to, co vidí, si vlastně vytváří sám.
Rituál s ayahuascou byla náhoda, nebo jsi už nějakou dobu plánoval, že do toho chceš jít?
Vzniklo to tak, že jsem začal navštěvovat Školu improvizace. Ten byl prvním impulzem, jak vylézt z té své škeble a začít být autentický, spontánní a nebát se. Tam jsem se spřátelil s člověkem, který byl v té době v kontaktu se šamanem z Brazílie, zajímalo ho, co já konkrétně na ayahuasce uvidím a pozval mě na ceremonii. Já sám mám odpor k drogám. Vyhýbám se alkoholu, dokonce i cukru. Ale v té době jsem shodou náhod četl jednu chytrou knihu od Marka Dzirasi, který snad na pětině stránek básní o ayahuasce. Nebýt téhle knihy, asi bych se neodvážil. Mimochodem tu knížku jsem dostal darem, jen tak, zničehonic.
A jaké bylo tedy tvé vnímání světa před a po? Mluvím o ayahuasce samozřejmě.
Před ayahuascou jsem měl pocit, že svět je nějaký a tak to je. A já se s tím musím nějak naučit žít. Že jsou nějak rozdané karty, zkrátka objektivismus. Po ayahuasce jsem zjistil, že se to celé odehrává v mojí v hlavě. Že si to vytvářím já a je to takové, jak to vnímám. To já rozdávám karty. Takže si můžu vymyslet sebe, jak potřebuju, i okolí, abych se v něm mohl lépe cítit a fungovat. To, co se zdá být venku, je ve skutečnosti naše vnitřní realita. A já si ji můžu představit po svém.
A je ti nyní lépe?
Pořád si osciluju. Vědomí se cítí každý den jinak, jsme neustálý proces. Nedoporučuju usilovat o to být šťastný. To je past. Ale rozhodně si můžu ušetřit spoustu bolesti. Ten, kdo mě celý život bičuje, kritizuje a způsobuje mi utrpení – nebo mi dovoluje radost – jsem jen já sám. Když si tohle uvědomím, najednou jsem u kormidla. Ještě je tam pochopitelně pořád mozek, který jede většinu dne na autopilota a dělá většinu věcí beze mě. Ale učím se kormidlovat. Vím, že jsme tu dva – moje mysl a vědomí, které ji pozoruje. Snažíme se spolu nějak vyjít. Ale to, jak se cítím, záleží na mně, ne na ostatních.
Ale stále tady přece je ten vnější svět?
Možná. Ale význam mu přikládám já. Přijde nějaký člověk, něco řekne, ale nemá to žádný význam, dokud tomu nedám svůj. Je to sice člověk, takže nějaký „chuchvalec“ energie, hmoty, co já vím, ale když nebudu chtít, nemusí to pro mě mít větší význam, než když zapraská v ohni nebo zaštěká pes. Je to jen nějaký výjev, který aby získal význam, musím ho uchopit myslí. A můžu si ho uchopit, jak se mi to hodí.
Když k tobě tedy někdo přijde a dá ti třeba dobrou kritiku, dobrý náhled na věc, tak ty si to prostě nějaký způsobem přebereš do hlavy po svém…
On ke mně pošle jenom nějaké vlnění. A jeho dekódování už je na mně. A každý si dekóduje po svém.
Vidím to třeba i na reakcích na má videa. Každý reaguje jinak. Někdo mi děkuje. Někdo je rozlícený. Někdo si myslí, že jsem probuzený. Někdo, že hraju. Jedna věc, tisíc pohledů. Protože každý do toho promítá sebe. Prožíváš jenom samu sebe. To, co vypustíš z pusy, říká daleko víc o tobě než o čemkoli jiném. Takže neberu lidi moc vážně… Vnímám nás trochu jako roboty. Něco jsme si prožili, nějak jsme se s tím vyrovnávali, to nám vyšlapalo cestičky v hlavě. A my si jedeme pořád v těch prošlapaných cestičkách. Tak mozek prostě fungujeme. A díky těm cestičkám máme pohled na skutečnost. Myslíme si, že taková je, ale je to jen naše pokroucená unikátní perspektiva. Člověk je uzavřený systém, který se v každém okamžiku adaptuje na realitu a dělá to nejlepší, co v tu chvíli dovede. Já tě neznám, ty mě neznáš. Nějak si tu koexistujeme a snažíme se sbližovat slovy, doteky. Ale neměli bychom moc dát na to, co říká někdo jiný. Největší expert sama na sebe jsi ty.
Co tě teď nejvíc baví a pálí?
Teď mě nejvíc baví vystupovat. Konference, různé akce, které přicházím zdivnit a odlehčit. Je krásné moci lidi rozesmát. A zkoumat, proč se smějí. Co se za tím smíchem skrývá. S čím se vyrovnávají.
Přece jen, stand-upy a konference a stálé performování dá docela psychicky zabrat, ne? Jak vůbec ty sám harmonizuješ své tělo?
S přechodem na volnou nohu se můj čas rozplizl a asi půl roku jsem se v tom plácal. Tak jsem zapátral a objevil apku Fabulous na budování zvyků a ta teď dává rámec mému dni. Jsou v ní i fyzické aktivity. Dali ji dohromady behaviorální ekonomové, kteří dobře vědí, jak se nás mozek snaží očůrávat a čemu se brání a jdou přesně proti jeho trikům. Mozek a následně člověk je balíček zvyků. Každou akcí, kterou uděláš, vytváříš sama sebe. Další den máš tendenci udělat to znovu. Není lepší predikce toho, co člověk udělá, než to, že udělá to samé, co udělal minule. A takhle si vytváříme zvyky a s nimi sebe. Fabulous na to jde zlehka, protože každá změna je fuška, a aby ulpěla, musí být postupná, plná drobných vítězství. Takže teď díky tomu třeba medituju, běhám, chodím na procházky. Nemám už na prvním místě výkon, ale duševní zdraví. Mám na zdi kalendář, kde si vybarvuju políčka, když se mi podaří dodržet, co jsem si předsevzal. A pak je mi líto přerušit řetěz. Mám stejně prázdnou, zvrhlou, roztěkanou hlavu jako každý. Potřebuju se něčeho držet, abych se nerozplynul.
Co tvé nejbližší plány?
Teď mám směr být performer, spisovatel, moderátor s břitkým humorem říznutým spiritualitou. Chci dělat humor s přesahem. Který dovede ulevit, prohloubit myšlení. Balím náročné myšlenky do zábavného kabátku, protože tak je větší šanci, že zaujmou, ulpí a pomůžou. Jako když balíte psovi tabletu do šunky.
Na závěr, je něco co bys rád všem vzkázal?
Nejdůležitější úkol, co tu člověk má, je vymyslet si sám sebe. Vymysli si někoho, s kým je ti dobře. A pak jím buď.
Jiří Charvát (*1984). Spisovatel, performer, komik, básník, moderátor, improvizátor. Vedl tým copywriterů. Pak vykouřil halucinogenní žábu, zjistil, že neexistuje a skutečnost je jenom lunapark, kde si může prožít, cokoli chce. Tak teď píše a říká to, co věří, že lidi pobaví a uleví jim. Napsal knihy Eskejp: Na útěku z kanceláře, Qejci: Existenciální sperma komiks a básnickou sbírku Zase je dneska. Jeho blog iwrite.cz byl nominovaný na Magnesia blog roku. Je dvojnásobným m istrem Ä Œeské republiky ve slam poetry.
foto: Radek Holeš
