Jako čtvrtého jsem pro naši „rubriku“ o zajímavých mužích oslovila Jana Dufka. Jan je režisérem, scénáristou a audiovizuálním konzultantem. Povídání s ním bylo nejen velmi příjemné, i z toho důvodu, že jsme se často dostávali na podobné myšlenkové vlny, ale i dost naučné a hlavně inspirativní.
Jan stál u zrodu DVTV, z kterého se stal fenomén a změnil spoustu věcí a stal se jedním z nejsledovanějších mediálních kanálů u nás. Ale Jan je skromný, a o internetové televizi ani moc nemluvil, spíše o tom, co ho v životě i práci nejvíc pálí a zajímá. Jeho skromnost se promítala do všech oblastí. Navíc se dost a rád vyjadřuje k osobnímu rozvoji člověka, ke společenství a k aktivitám podporující společný veřejný život lidí.
Zaujalo mě, když jsem četla někde o vás, že jste mezioborovým zvědavcem. Co si pod tím můžeme představit? Jak to s vaší zvědavostí vlastně je? A jak vše souvisí s vašimi činnostmi?
Vždy jsem se pohyboval v multimédiích, médiích a kreativním prostředí. Když bychom se spolu bavili před pěti lety, tak jsem byl spíš režisérem, pak bychom se bavili za nějakou dobu, a bylo by to také něco jiného, tzn., že těmi příbuznými obory stále proplouvám a stále objevuji nová místa, než abych byl ten člověk, který stále dělá to samé. Vlastně pořád surfuji mezi různými tématy. Zajímá mě v podstatě všechno, dokážu se nadchnout i pro úplný blbosti…
Například?
Jeden příklad za všechny. Když jsem kdysi točil díl pořadu Retro o socialistickém nábytku, úplně jsem se do toho zbláznil. Chtěl jsem domů natahat klasický sedmdesátkový sektorový nábytek. A to se mi děje pořád. Naštěstí to žena včas zarazila.
Čemu se však věnujete pracovně nyní nejvíce?
Teď dělám reklamu. To mě teď vytěžuje nejvíc. V agentuře AdHackers vytváříme kreativní kampaně, strategie, vizuály, custom publishing…Děláme napřiklad pro Bohemia chips, pracovali jsme na kampani pro Piráty, mezi naše klienty patří Bohemia sekt, Skanska, Subterra nebo třeba nový outlet u pražského letiště.
Proč zrovna reklama?
Je to hrozně zajímavý obor. Je to taková velká hra o mnoha úrovních. A i když se dá reklama vnímat negativně a mnoho lidí o ní tak mluví, je prostě součástí dnešního světa. A pro lidi, kteří jí vytváří, přináší velkou výzvu. Jak komunikovat ve zlomku času nějakou informaci, sdělení, pocit, atmosféru. Nemůžeme vyprávět dlouhé příběhy, ale lidé by z naší práce měli odcházet s pocitem, že tam ty příběhy jsou… Že i když zahlédli jen dvacetivteřinový spot, úryvek, plakát, billboard, tuší za ním něco dalšího, nějakou emoci. Baví mě vymýšlet produktům příběhy. A zárověň mě baví proces, který za tím je. Zvenku možná působí sofistikovaně a do detailů promyšleně, ale za oponou je často zmatek, spěch, chaos, protichůdná zadání, nesmyslná přání, nerealizovatelné úkoly a z toho všeho se vynořují nápady.
Mluvíte o reklamě s velkým nadšením, ale co to je, co vás na ní nejvíce baví, třeba i přitahuje?
Mě hodně baví vytvářet příběhy. A díky mantinelům, které v reklamě často jsou – čas, spěch, konkrétní objednávky a další – je vždycky zábavné najít si v té práci svobodu.
To znamená, že i takový jste i vy sám? Svobodný v mysli? Bez omezení? A kde berete na příběhy inspiraci?
Inspirace a kreativita jsou hodně zábavné téma. Lidé často věří, že nápady a tvořivost musí být člověku geneticky dané. Já si spíš myslím, že je potřeba se neustále učit si hrát, dávat pozor, co se děje okolo a důvěřovat, že se vždycky objeví to správné řešení, dobrý nápad. Takže chodím po světe a koukám se kolem sebe. Z toho čerpám. Při tvorbě v týmu se hodně inspirujeme navzájem. Jeden něco řekne, druhý na to naváže, třetí z toho vytáhne něco, čeho si nevšimli ostatní. No, a když už nevím jak dále, tak jdu běhat. To je moje základní metoda. Vložím problém do hlavy a přestanu na něj myslet. A rozběhnu se. A pak najednou, v nějaké fázi běhu se objeví řešení, odpověď. Přijde to samo, když se člověk přestane koncentrovat na určitý problém, tak se většinou vyřeší sám.
A jak je to tedy s vaší svobodou v mysli?
Samozřejmou součástí každého mého dne je meditace. Na jedné straně jí vnímám, jako praktickou věc. Může uvolňovat stres, zvyšovat schopnost soustředění, odstup a schopnost nebrat si věci osobně, nereagovat na svět na základě emocí. Něco jako posilovna pro mozek a vědomí. Ale má to i další přesah. Je to způsob, jak zkoumat do hloubky to, co se ve mně děje. Vědci používají ke zkoumání světa mikroskopy, urychlovače částic a tisíce dalších sofistikovaných zařízení. My si nosíme svou laboratoř našeho vlastního světa každý sám v sobě. A opravdu stojí za to, se v ní zavřít a zkoumat, jak vypadají myšlenky, kde se berou a co je to “já”, na kterém stavíme svůj příběh.
Co se vám z vašeho pohledu v pracovním životě nejvíce povedlo, na co jste nejvíce hrdý?
Můžeme mluvit o DVTV, pořadu Retro, Zažít město jinak…..Než jeden velký projekt, tak je toho hodně. Ale dělal jsem například zajímavý projekt s dětmi ze školy Vratislavova. Byla to soutěž, jejímž tématem je adaptace dětské knihy. Ta soutěž se jmenuje Zlaté dítě, která se pořádá každý rok a děti mají za úkol vybrat nějakou dětskou knihu a nějakým způsobem ji volně adaptovat do různých forem. Mohou k tomu vytvořit ilustrace, mohou ji sehrát jako divadlo, cokoliv. My jsme v té soutěži byly dvakrát a loni jsme ji vyhráli s adaptací knížky Havětník. Děti to pojaly jako sérii animací. Hodně je to bavilo, animace je sice náročná na trpělivost, ale ten výsledek byl nádherný. V Centru současného umění DOX si potom děti užily slavnostní ceremonie. Bylo to naplňující pro všechny, děti byly nadšené. A z takových projektů mám velkou radost.
A co Zažít město jinak? Jak je pro vás společenství lidí důležité?
Zažít město jinak se děje na Vratislavova ulice již šestým rokem. Já se v tom pohybuji dva roky. Ale v okolí Výtoně, kde i žiju, tam vznikla hrozně zvláštní komunita lidí, kterou jsem nikdy předtím v městském prostředí nezažil. Mám pocit, že žiju na malé vesnici, a přitom je to v centru. Vyjdu na ulici a není možné, že během pár minut nepotkám někoho, koho bych nepozdravil, koho nějak neznám. A z toho vlastně vznikla moje spolupráce se Zažít město jinak. Když jsem viděl, jak tady mezi sebou lidi dobře fungují, tak jsem si nad tím uvědomil, jak jsou místní sousedské komunity důležité. Za mě je Zažít město jinak unikátní možnost, jak srovnat představy lidí o, tom, jak by si představovali ideální den ve své ulici. Každý si to přestavuje trochu jinak. Abychom však vytvořili něco společně, je potřeba se domluvit, vymyslet nějaký plán. A neznamená to, že to bude bez konfliktů, jen je prostě potřeba mít tu snahu. My všichni potřebujeme žít v tlupě, a je nám v tom dobře. Potřebujeme se sdružovat, jsme společenští. I když jsme ve své bublině, tak v ní máme malou skupinu lidí, svoji komunitu, rodinu, která nás formuje. Mě na tom baví možnost vyprojektovat s lidmi dohromady jejich vysněný sousedský den na ulici. Baví mě dělat s tlupou lidí na takových projektech, když jsme v tom všichni aktivní, ve střehu, řešíme vše společně, to je super.
Na závěr Jane, je něco co je pro vás zásadní a rád byste všem vzkázal?
Já myslím, že my všichni potřebujeme ticho, samotu. Ne v dlouhodobém slova smyslu. Život, který žijeme, nám dává jednoduchou možnost vyrušení. Když se necítíme fajn, mrkneme se na Instagram nebo na Facebook a můžeme se podívat, jak se mají jiní skvěle. Naštěstí se nyní mluví hodně i ve vědeckém světe o meditaci, zkoumá se, co může lidem pomáhat zklidnit mysl. Protože schopnost stát a dívat se kolem sebe a vnímat to, co se děje v nás ztrácíme. Jestli lidi před dvaceti lety stáli na zastávce a přemýšleli nad sebou, je otázkou. Možná se nudili, možná si zoufali. Ale nebyli tak vyrušováni jako my, a tak měli možnost víc zkoumat sami sebe. Viděli, že je něco bolí, trápí, baví, že se věci kolem nich a v nich dějí. Dnes všichni stojí na té samé zastávce, mají v ruce mobil a vnímají, co se na děje na displejích. Francouzský filozof Yves Citton říká, že bychom neměli zatracovat mobily a sociální sítě, protože často nahrazují realný kontakt dvou lidí. Prostě, když vám někdo “lajkne” fotku na Facebooku, vyplaví se stejná sada hormonů, jako když mě někdo reálně pochválí. S tím souhlasím. Nevěřím, že dnešní digitální svět je větší hrozbou pro společnost než bylo kino, rozhlas nebo televize, jen je jiný. A samo sebou je důležité to regulovat, uvědomovat si, že nám hrozí, že začneme zapomínat, kdo jsme, protože nám každých deset vteřin v kapse pípne nějaká notifikace. Je potřeba mít možnost občas udělat krok zpět, do samoty, do ticha, do sebe.
Jan Dufek. Režisér, scénárista, kreativec. Pracoval zejména jako režisér a scénárista nejen na komerčních projektech, ale také na úspěšných televizních formátech (např. pořad Retro, Fokus). Stál také u zrodu DVTV. Podílel se na kreativních konceptech reklamních kampaní a řešeních pro řadu značek. Je multioborový zvědavec a nadšený propagátor běhání, meditace i kavárenského povalečství.
Foto: Lenka Foltýnová, Archiv Jana Dufka, ToasterPictures
