„Cestování není nikdy otázkou peněz, nýbrž odvahy,“ řekl brazilský spisovatel Paulo Coelho. To potvrzuje i Barbora Vacková, lektorka prokrastinace institutu GrowJOB, která cestováním žije a zároveň o něm přednáší. Proč je ne vždy dobré vycestovat spontánně a bezhlavě, na co by si měli dát pozor nezkušení cestovatelé a proč lidé prokrastinují i v cestování?
Kde jste byla naposledy?
Na poslední větší cestě jsem byla letos v zimě ve Vietnamu. Bylo to objevování země, která má rýže a pepře na rozdávání, téměř tři tisíce kilometrů pobřeží, několik podnebných pásem a necelý sto milion obyvatel. Pokud chcete objevit místa od Saigonu po Hanoj, připravte se na cestu podobnou jako z Brna do Moskvy. Zkrátka daleko. My na to měli jen tři týdny. Podařilo se nám navštívit okolí Dalatu (pozn. red.: hory v centrální vysočině), Mui Ne (pozn. red.: rozvíjející se plážové letovisko s historickou rybářskou vesnicí) Saigonu i delty Mekongu. Viděli jsme úrodné krajiny plné rýžových polí, kávových plantáží, salátu a květin, vodopády, pouště i pláže. Seznámili jsme se se spoustou místních, zejména můj vysoký partner byl pro každého atrakcí. Neustále mu nabízeli tamní pálenku, chtěli se s ním fotit a obdivně si ho prohlíželi. Ocitli jsme se také na večírku vesničanů s oblíbeným karaoke. Hudba na plné pecky, hodně rýžovice a falešný zpěv. Já vesničany naučila tančit českou mašinku a na oplátku jsem dostala nejednu sklenku rýžovice, čerstvý kokos, jednohubky z řas, banán a další sladkosti. Byla to skvělá zkušenost.
Kdybyste měla doporučit tři nejlepší destinace, které stojí podle vás stojí za to navštívit, které by to byly?
Vietnam, Filipíny, Izrael.
Vracíte se ráda zpět do Čech, nebo by vás lákal život v zahraničí? Případně kde?
Čím víc cestuji, tím raději se do Čech vracím. Na Filipínách, kde je stále vysoká chudoba a reálně vysoké procento lidí bojuje o trochu rýže na den, jsem si při bydlení vedle squatů v chudé čtvrti uvědomila, co všechno doma máme. Poté jsem letěla do Spojených arabských emirátů a bylo to opačné. Uvědomila jsem si, co všechno doma nemáme. Jenže stejně, jako bych nechtěla žít v chudobě, nelíbil by se mi ani život v domech se zlatými šupinkami, mrakodrapech bez otvíracích oken a chodníků na ulici.
Jaký styl cestování je vám nejbližší?
Svobodné, nezávislé a dobrodružné s dávkou spontánnosti. Obvykle to vypadá tak, že si všimnu levnější akční letenky do destinace, která zní lákavě. Na Googlu rychle zkontroluju obrázky, jestli by se mi tam líbilo. Poté ještě rychleji posílám partnerovi tip s termínem, kam bychom mohli vyrazit. Pokud ho to v první vteřině nadchne, kupuju. U akčních letenek je obvykle potřeba se rozhodnout hned, protože zlevněných míst bývá jen pár. V dané zemi kombinujeme ubytování u místních, například couchsurfing nebo homestay a z klasických penziony, hotely nebo airbnb. Díky kombinování obou typů ubytování máme dostatek soukromí, abychom si na dovolené odpočinuli a zároveň dostatek času zažít tamní fungování, běžné radosti i starosti.
Cestujete raději sama nebo s někým?
Nejraději cestuji se svým partnerem. Jezdíme spolu už deset let. Zhruba poslední čtyři roky do Asie, kde je to více „punkové“. Skvěle se doplňujeme, zvládáme svoje střídavé nálady a únavy a alespoň jeden z nás si vždy poradí se sebevětším průšvihem.
Doporučujete se u cestování držet tzv. metody kaizen. Myslíte, že „nepřipravené“ spontánní výjezdy dopadnou zákonitě vždy špatně?
Kaizen rozhodně doporučuju vyzkoušet. Je to metoda, kdy se postupnými krůčky překonáváme, zvykáme a zkoušíme se posouvat dále. Známý mi vyprávěl příběh o osmnáctileté dívce, která poprvé jela do USA rovnou na tři měsíce. Chtěla pracovat a zlepšit se v angličtině, jenže do té doby nebyla bez rodičů a kamarádů. Bylo to pro ni příliš velké sousto a po dvou týdnech to vzdala. Sama jsem zažila spoustu nepřipravených výjezdů. Průběh byl všelijaký, ale konec dobrý, všechno dobré. Díky tomu jsem se dostala do zvláštních i krásných situací, ze kterých jsou ty nejlepší historky z cest.
Které z nich se Vám vryly do paměti?
Například když mi bylo deset, naprosto nepřipravenou a cizího jazyka neznalou mě rodiče poslali na měsíc k cizí belgické rodině. Přežila jsem, i když téměř němá. Rychle jsem pochopila, že mi česky nikdo nerozumí. Obecně jsem si však uvědomila, že kaizen mi pomáhá v situacích, kdy může jít doslova o život. Jako byla třeba i moje lehkomyslnost jít se potápět na dvě hodiny, když jsem do té chvíle nikdy neotevřela oči pod vodou kvůli strachu z podmořského života. V půlce ponoru jsem zpanikařila a začala se topit. Vše dobře dopadlo, přesto se mi to vrylo jako černá vzpomínka. Správný postup by byl šnorchlovat na hladině a teprve po přivyknutí zkoušet ponor s plným vybavením. Nikoli opačně.
V jednom rozhovoru jste přiznala, že k cestování patří drzost. Jsou nějaká základní pravidla, která byste poradila stydlínům a méně spontánním lidem, kteří se vycestovat bojí právě kvůli své mírné povaze?
Jeden tip mám, a sice samurajské pravidlo tří vteřin. Jakmile vás něco napadne, rozhoupejte se do tří vteřin. Pokud tak neučiníte v daném limitu, začne mozek vymýšlet spoustu důvodů, proč to není dobrý nápad, proč se to nehodí, je to trapné a podobně. Přitom cestování je pro překonávání studu nejlepší. Lidé kolem vás neznají a ať se stane cokoliv ostudného, nikdo se to nedozví, pokud o to nebudete stát. Jestliže jste ale vyloženě „strašpytel“, je lepší vyrazit se skupinou zkušených lidí, kteří mohou fungovat jako průvodci. Existují rovněž cestovní agentury, které zprostředkovávají dobrodružné expedice pro malou skupinu lidí, například Expedition club.
Na co by si měli dát nezkušení cestovatelé největší pozor?
Na to, aby neposlouchali pouze odrazující názory lidí, kteří nesdílí stejnou vášeň a zájmy. Může být těžké překonat vlastní výmluvy, proč nevyrazit, natožpak se nenechat odradit názory jiných. Před odletem na Filipíny mi známí posílali články o tamních živelných pohromách, únosech turistů a další hrůzostrašné katastrofy. Podobné články se ale píšou i o České republice. To nám však nebrání vést tady krásný a spokojený život.
Kromě cestování přednášíte i o prokrastinaci ve společnosti GrowJOB Institute. Jaké nejčastěji slýcháte výmluvy, když přijde na cestování?
Na toto téma jsem pro kina Scala a BioOko vytvořila stand-up: Cestuj a neprokrastinuj to! Aneb nejčastější výmluvy, proč necestujeme. Beru jednu výmluvu za druhou a vyvracím ji. Nejotřepanější jsou: nemám čas, nemám peníze, nedomluvím se, nemám s kým vyrazit, nechce se mi nic organizovat, bojím se a ani nevím čeho, nevím kam jet, co když se to nevydaří a bude to průšvih.
Jsou nějaké aplikace, bez kterých se na cestách neobejdeš?
Google mapy. Používám je poslední rok a už se neztrácíme, najdeme rychlejší a levnější dopravu a díky označování míst srdíčky přesně vím, kde jsme byli a co můžu doporučit dál. Další řeším přes webové prohlížeče. Ať už stránky ohledně ubytování, hledání dálkových autobusů a trajektů.
 Barbora Vacková je konzultantka a lektorka ve vzdělávacím institutu GrowJOB. Vede kurzy osobního rozvoje Konec prokrastinace. Specializuje se také na oblast hodnotového leadershipu, budování firemní kultury a firemní vize. Před pěti lety odstartovala konferenci LEADERSHIP BRNO, kterou organizuje a moderuje. Na svých stand-upech #historkyzcest a cestovatelských přednáškách povzbuzuje cestovatele k překonávání svých obav. |
Foto: pixabay.com/Simon;archiv
