Kristina Hummelová napsala krásnou dětskou knížku Nelinka a Strom zázraků, se kterou sklízí velké úspěchy. Zeptala jsem se jí jak se vůbec člověk k takové knize dostane a jestli si někdy létá, jako její malá hrdinka…
Napsala jste knihu pro děti Nelinka a Strom zázraků. Jak vás vlastně napadlo napsat dětskou knihu? A proč Nelinka a Zajda?
Jako malá jsem ve snu často létala. Když se mi narodila první dcera, létací sny se mi vrátily. Navíc napsat knihu byl můj tajný sen. V dětství jsem si vyráběla vlastní malé knihy. Milovala jsem příběhy, které jsem zapáleně vyprávěla, i když o to zrovna nikdo nestál. A to vše se nakonec spojilo do podoby knihy pro děti o létání a splněných přáních. Hlavní hrdinka létacího příběhu, Nelinka, je normální holka, se kterou se děti mohou ztotožnit. Je hodně zvědavá, je jí šest a chce se naučit létat. Zajda se jmenuje přesně tak, jak se jmenují plyšový zajíčci mnoha dětí. Má počáteční snaha o originalitu a netradičnost mně zavedla zpátky k jednoduchosti. Při jednom autorském čtení v mateřské škole za mnou přišla krásná holčička, jmenovala se Nelinka a v ruce svírala růžového zajíčka Zajdu. Takže nejspíš proto…
Kde jste našla pro svou knihu inspiraci, kromě hlavních hrdinů…? A jak vám psaní šlo?
Kniha se psala tak trochu sama. Příběh se odvíjel a já popustila uzdu své fantazie a vydala se s Nelinkou a Zajdou na dobrodružnou výpravu do světa fantazie, prozkoumat svět, ve kterém můžete létat, dýchat pod vodou, sjíždět ledové tobogány, zmenšovat se a zase se zvětšovat i být neviditelní. Inspirovala jsem se svým dětstvím. Když jsem knihu psala, byla jsem zase tak trochu dítětem. K tomu mi pomáhaly i moje děti, které mne zásobovaly svými připomínkami a nejrůznějšími vtipnými komentáři.
Dá se říct, že to byla určitá terapie nebo spíše poslání pro budoucí generace dětí?
Myslím, že to bylo obojí. Terapie, při které zpracováváte své dětské touhy a přemýšlíte o tom, jak by vypadal váš život, kdybyste tehdy věděli, jak věci fungují. Kdybyste tušili, že nejdůležitější na světě je, abyste byli sami sebou, následovali své sny a nenechali si je vymluvit, obklopili se stejně naladěnými lidmi a věřili, že je správné řídit se svými pocity. Létání je vlastně cesta ke svobodě a děti jsou úžasné bytosti, které tomu rozumí. Myslím, že kniha může dětem pomoci zažít létací pocit i v realitě, dodat odvahu a sebedůvěru jít za svými sny.
Máte tři dcery, co ony říkají na knihy o Nelince?
Moje děti jsou pro knihy obrovskou inspirací. Společně vymýšlíme některé postavy, dcery samy přicházejí s nápady: „Mami, to bys mohla dát do knížky.“ Kolikrát řeknou něco tak legračního, že by byla škoda to nepoužít. To znají všichni rodiče, děti dokáží být tak vtipné.
V knize děti podporujete v tom, aby nepřestávaly snít. Co myslíte, že je tou příčinou, že snít přestanou a začnou se bát prosazovat a být tím kým jsou?
Děti si přejí, aby je rodiče, učitelé a ostatní děti měli rádi, a proto jsou ochotni udělat téměř cokoliv. Pokud jim někdo řekne, že tohle není správné nebo se to nedělá nebo že to oni nikdy mít nebudou, může se stát, že jim jejich sny začnou připadat nereálné a moc velké. Začnou se bát. Zdravé dětské sebevědomí projde transformací, kdy důležitější začne být „zapadnout mezi ostatní“. Děti pak přestanou poslouchat své vnitřní vedení, své sny a touhy a přizpůsobí se. Sen o létání se rozplyne.
Začtou se do knihy i rodiče?
Každý rodič byl někdy dítětem a blažený pocit létání si dovedeme představit všichni. Věřím, že i rodiče si při čtení mohou vzpomenout na své dětské sny. Kromě toho je kniha psaná s humorem a nadhledem, aby bavila i dospělé. Děj má spád a výpravy do světa fantazie jsou vhodné pro všechny generace.
Foto: archiv
