Psí oči, krokodýlí slzy, nebo několikastránkový seznam pro Ježíška…. V touze po nových přírůstcích do svých pokojíků umějí děti přesně zacílit na citlivá rodičovská místa. Je ale taktické a správné pořídit obratem „blbinu“ s pořadovým číslem 458, případně vánoční stromek obložit tunou překvapení?
„Hraček máme desítky, možná i stovky,“ přiznává Katka Zoubková, maminka devítiletého Jana a dvouletého Jáchyma. „Spousta předmětů se ale u nás dědí z generace na generaci. Kluci tak řádili třeba i na tříkolkách z mého mládí, na chalupě vozí ve starém kočárku panenky,“ vyjmenovává. Se starším synem si také oblíbili téměř třicet let starou společenskou hru Kamionem po Evropě. I přesto, že jsou dětské pokojíky napěchované drobnými i většími hračkami, vše má svoje místo – ve skříni, na policích nebo v barevně odlišených krabicích.
„Šikovně to všechno nakombinuji tak, aby toho měli hodně,“ popisuje dárkovou smršť Katka. S mužem si rádi touto formou mnohdy plní i svoje dětské sny. „Já třeba moc ráda stavím Lego, takže jsem šťastná, že si o něj syn pořád Ježíškovi píše,“ usmívá se mladá máma, která ve svém dětství s láskou opatrovala hlavně mončičáka (plyšové zvíře s dětským obličejem). Klukům dopřeje i několik dárků k narozeninám, svátkům, nová hračka se pořizuje i na dovolené. „Občas si něco vyberou, i když jedeme na nákup do supermarketu, ale dobře vědí, že si můžou do košíku hodit každý jen jednu věc. Častěji však zvítězí pamlsek,“ vysvětluje máma kluků.
„Myslím, že dětský pokoj není obývák, kam se vodí návštěvy. Větší množství hraček podle mě tak vůbec nevadí,“ je přesvědčený i psycholog Václav Mertin z Katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Razí i heslo, že více dárků k Vánocům je ta lepší varianta. „Měly by být i trošku ,podbízivé´, což v mých očích znamená, že to, co přes rok spíše odmítáme, k Ježíšku můžeme dítěti dopřát,“ doporučuje odborník. Pod stromkem by mělo být ideálně šest, sedm dárků. Hrozí prý totiž riziko, že jeden, dva dárky nemusí dítko zaujmout, ale s větším počtem překvapení se riziko úspěchu zvyšuje. „Vůbec bych neřešil, že by mohl být snad dárků nadbytek, že některý z nich zapadne. Časem přece může udělat radost jinému dítěti,“ má jasno psycholog Mertin. Jeho kolegyně, psycholožka Pavla Koucká, sama matka tří dětí, ale zastává střízlivější přístup. „Méně je určitě více. Když si dítě pár hodin po nadílce nemůže vzpomenout, co vlastně všechno dostalo, bylo množství přehnané,“ domnívá se. Bohatě prý stačí jeden velký a jeden menší dárek. Důležité je ale dítě dobře znát a přesně vědět, z čeho bude jásat.
Jedna domů, jedna ven
„Pokud si člověk kompenzuje pocit štěstí tím, že si kupuje další a další věci, nechová se úplně zdravě a pak se vlastně ani nemůže divit, že to dítě po něm chce taky,“ domnívá se Bára Nováková, maminka čtyřletých dvojčata Laury a Filipa a sedmiletého Denise. Její děti mají doma nastavené pevné mantinely. O tom, co si přejí, musejí přemýšlet, nechat přání zrát a také argumentovat, v čem bude ono nové autíčko nebo panenka lepší než ty stávající. „Když jim jednu věc pořídíme, jedna starší musí z domu, nechám přitom jen na jejich uvážení, zda jim to za to stojí,“ zmiňuje přísné pravidlo. Pravidelné hračkářské čistky se zúčastňují vždy všichni a o vyřazování se živě diskutuje. „Domluva s dítětem je ideální, potomek se učí přemýšlet o věcech, o tom, že je nutné se občas něčeho vzdát, že může někomu jinému něco darovat, což mu umožní zažít radost,“ chválí postup psycholožka Pavla Koucká.
V dopise Ježíškovi si každé z dětí píše většinou o tři, maximálně pět dárků. Filip letos touží prozatím po vláčcích s vagony a kostkách, jeho dvojče Laura nosí v hlavě panenku a lak na nehty. Drobnost dostávají všichni i k narozeninám, svátky se slaví ale jen symbolicky a během roku koupě hračky přijde na přetřes jen výjimečně. „Dvakrát do roka ale zase pořádáme u nás v Černošicích tzv. garage sale, děti sami vytřídí, s čím si nehrají, a snaží se to před domem na ulici prodat za pár drobných. Utržené peníze jsou jejich,“ zmiňuje aktivitu podnikavých dětí. Většina aktuálního vybavení pokojíku pak pochází právě z těchto akcí.
Kýčovité nebo hororové? Ano!
„Když dáte dítěti všechno, co chce, je to příliš,“ souzní s přesvědčením maminky Báry i Michal Mynář, brněnský psychoterapeut. Děti se podle něj nenaučí na věci těšit, vnímat jejich hodnotu. Nevybudují si k nim ani osobní vztah. „Pokud má dítě vše, nestimuluje ho to a nemotivuje. Neučí ho to vnitřní kázni a nenutí k tvořivosti, protože tvořivost přichází tam, kde není vše naservírováno, kde je potřeba improvizovat, zapojit fantazii, přemýšlet.“ Přemíra hraček také může v dětské hlavě vyvolat chaos a zmatek. Mnoho rodičů si dobře uvědomuje, že nadbytek v tomto ohledu potomkům neprospívá, přesto si v hračkárnách často nemohou pomoci…
„Vypovídá to mnohé o naší konzumní společnosti, horečnou spotřebou sytíme zástupně jiné, důležitější a zároveň frustrované potřeby. Hezky to ilustrují reklamy. Produkt, který si máme koupit, je prezentován společně s obrázkem šťastné rodinky. Vnitřně zatoužíme po tom štěstí, blízkosti, sounáležitosti,“ vysvětluje psycholožka Pavla Koucká. Jenže právě to nám náš nákup většinou nepřinese, základní potřeba je neuspokojena, takže pořizujeme něco dalšího.
„Když nikdy nedostanou barevný plastový kýč, závidí ho vrstevníkům a vybudí to jejich touhu. Což může mít za následek i to, že se cítí provinilé, protože vědí, že rodiče tyto věci neschvalují. A tento pocit viny pak vede k pokřivení sebeobrazu a vnitřní hodnoty dítěte,“ varuje před druhým extrémem Michal Mynář. Takže je občas vhodné podlehnout dětskému přemlouvání, „vyměknout“ a pořídit i věci typu lepáci hnusáci, kalíšky plné slizu či hororové figurky. „Někdy je totiž třeba prožít si všechny emoce, které máme k dispozici – i děti se chtějí občas zlobit, bát se, něco si zhnusit. Ocení pak lépe bezpečí, jež je obklopuje. Navíc dnes nemají moc možností patlat se třeba v obyčejné v hlíně,“ poukazuje na trend strašidelných, hororových nebo odpor vzbuzujících hraček Pavla Koucká.
text: Kateřina Pokorná
foto: pixabay.com/victory5116
