Kate Bush: Divoženka z větrné hůrky

Při poslechu jejích písniček se člověk ocitne ve snovém světě čarovných melodií, které mu zpívá víla s uhrančivým hlasem, jenž bez problémů zvládne čtyři oktávy. Jejímu talentu se kromě fanoušků klaní největší osobnosti hudební scény.

„Její hudba je tak krásná, až se to vzpírá rozumovému vnímání,“ složil zpěvačce Johnny Rotten ze Sex Pistols. K jeho slovům se přidal například mág elektronické muziky Tricky: „Nevěřím v Boha, ale kdybych někdy náhodou uvěřil, písničky Kate Bush pro mě budou něco jako bible. Když je poslouchám, ocitám se ve snovém světě.“

Myší hody na harmoniu

Kate Bush vyrůstala v muzikantské rodině. Tatínek lékař doma často hrával na klavír a díky mamince, původem Irce, u Bushových zhusta zněly irské lidovky, které hltala nejen Kate, ale i její dva starší bratři. Malou Kate nutili hrát na housle – asi i proto, že v Irsku jde prakticky o národní nástroj -, ovšem dívenka se vzepřela a raději ve stodole za domem hrála na harmonium, a to tak dlouho, než letitý nástroj sežraly myši. Poté přešla na klavír. „Jsem samouk, na všechno jsem si musela přijít sama,“ okomentovala svoje hudební začátky. I díky tomu a díky tvrdohlavosti v její pozdější tvorbě jen stěží nalezneme zažitá schémata a mnohokrát omleté melodické vzorce.

Když tančí Ka(ra)te

Kromě hudby měla Kate Bush v mládí ještě jeden poměrně kuriózní koníček. Věnovala se bojovému umění, konkrétně karate. V oddíle, kam docházela, byla známá pod přezdívkou „Ee-ee“, což byla verbalizace jejího pokřiku při nacvičování jednotlivých chvatů. Jeden z jejích trenérů Dave Hazard se později nechal slyšet, že její taneční pohyby při zpívání vycházejí do značné míry z karate. A právě ono zdánlivě neslučitelné spojení přesnosti a dokonalé promyšlenosti japonského bojového umění s rozvolněně nespoutaným přístupem nejen k muzice, ale i světu kolem sebe, tvoří největší kouzlo tvorby Kate Bush.
Od osmi let byla náruživou čtenářkou, a když jí bylo jedenáct, pustila se do skládání prvních písniček.

Pomoc z řad Pink Floyd

Osamělá, přemýšlivá, nikam nezapadající teenagerka, jejíž jedinou touhou je hrát a skládat písničky. Pro praktický život zcela k nepotřebě, Kate Bush měla ovšem to štěstí, že vyrůstala v chápavé rodině, která do ní nehustila prázdné fráze typu „klavír tě neuživí, raději se uč, ať z tebe vyroste něco pořádného“, ale snažila se jí vyjít ve všem vstříc. Přes známého Rickyho Hoppera zařídil Katin bratr, že se její demosnímek dostal k uším samotného Davida Gilmoura, kytaristy Pink Floyd. Písničky se mu zalíbily a začal jednat. Zaplatil profesionální studio, kapelu a pod jeho dohledem Kate natočila tři skladby, které pak Gilmour osobně donesl do vydavatelské společnosti EMI. Možná i díky jeho přímluvě firma kývla a nabídla tehdy šestnáctileté zpěvačce a skladatelce smlouvu na album.

V roce 1978 zpěvačka vydala album The Kick Inside s hitem Wuthering Heights, inspirovaným stejnojmenným románem Emily Brontë, v češtině známým jako Na větrné hůrce. Zmíněná písnička se umístila na prvních místech hitparád v Austrálii, Irsku, Itálii, na Novém Zélandu a také ve Velké Británii, přičemž díky ní se Kate Bush stala první zpěvačkou, která dobyla britskou hitparádu s písničkou, kterou si sama napsala.

Sama svou paní

Firma mohla být spokojena, třímala v ruce nový trumf.
Rmoutila ji jen jedna věc – že se Kate Bush svým okouzlujícím debutem výrazněji neprosadila v Americe. Pro tamní rozhlasové stanice byly její snové písničky s okouzlujícími, nicméně komplikovanými melodiemi příliš výstřední, nehodící se k odpolednímu kafi. EMI se tedy rozhodlo natvrdo zahrát na první signální a nechalo pro tamní trh natisknout sérii promo plakátů s Kate Bush v přiléhavém růžovém topu, který dal vyniknout jejímu poprsí. Zpěvačka se pochopitelně ohradila.

„Jako by bylo úplně jedno, že si své písničky píšu sama a že hraju na klavír. Pro média jsem prostě byla jen kus ženského těla, nic víc.“

Ještě méně se jí líbilo, že v návaznosti na úspěch debutu byla nucena týž rok zrealizovat druhou desku Lionheart. Dle jejího mínění uspěchanou nahrávku, na níž se ještě mělo nějakou dobu pracovat. Bush je a vždycky byla perfekcionistka, než aby snášela tlaky ze stran gramofirmy a managementu, raději si založila vlastní vydavatelskou společnost Kate Bush Music a také postavila svůj management Novercia, aby měla už napříště vše plně pod kontrolou.

Umělec nemá být slavný

Stejně nevyzpytatelná a tajuplná jako její hudba je i Kate Bush samotná. Nikdy si nikdo nemůže být jist jejím dalším hudebním krokem. Vždycky jí záleželo na tom, aby byla spokojená především ona sama, na popularitě lpěla pramálo. „Umělci by vůbec neměli být slavní. Mají kolem sebe takovou tu málem božskou auru kohosi strašně výjimečného, a to jen kvůli tomu, že vydělávají spoustu peněz. A tisk se toho pak nemůže nabažit,“ prohlásila v jednom ze zřídka poskytnutých interview. Rozhovory Kate Bush nemiluje.

Dle svědectví zahraničních žurnalistů, kterým se poštěstilo sejít se s ní tváří v tvář, bývá úsečná, odtažitá, odpovídala mechanicky, z musu, a je prý pravým opakem toho, co předvádí na koncertech nebo v albech.

Tam je sama sebou a je jí jedno, že se zrovna ta která nahrávka nesetká s širší posluchačskou odezvou. „Na téhle desce jsem se prostě zcvokla,“ komentuje stoicky obtížně přístupnou, a tudíž rozpačitě přijatou The Dreaming z roku 1982. Mimochodem první, kterou si produkovala úplně sama.

Comeback díky synovi

Kate Bush zkrátka vždycky ráda experimentovala a dělala věci po svém. I za cenu toho, že se výsledek nepovede vždy dle jejích představ. V roce 1993 režírovala krátký hudební film The Line, The Cross and the Curve, v němž se po jejím boku objevila herečka Miranda Richardson. Po letech se k padesátiminutové podívané vyjádřila bez obalu: „Jsem spokojená asi se čtyřmi minutami filmu, zbytek je balast.“

A když se jí v jistou dobu zachtělo zmizet z veřejného života, udělala to. Nahlédnutí do její diskografie prozradí, že mezi alby The Red Shoes (1993) a Aerial (2005) je dvanáctiletá pauza, během níž o Kate Bush věděli jen její blízcí. Zkrátka chtěla být s rodinou. V roce 1998 se jí narodil syn Albert, zvaný Bertie, jehož otcem byl Dan McIntosh, původně její kytarista, později manžel.

A byl to mimochodem právě Bertie, kdo stál v roce 2014 za návratem své matky na koncertní pódia. „Prostě jsem se ho jednoho dne zeptala, jestli bychom neměli odehrát nějaké koncerty, a on na to, že v každém případě ano.“ Kate Bush se na pódia vrátila po pětatřiceti letech v opulentní show, na níž se kromě Bertieho, coby kreativního poradce, podílel například spisovatel David Mitchell, autor románů Třináct měsíců nebo Atlas mraků, který psal dialogy pro hrané výstupy.

Text: Jindřich Göth

Foto: ČTK/imago stock&people/imago stock&people