Vystudovaná speciální pedagožka Lada Nosková učí lidi dvacet let zdravému vztahu k jídlu i ke svému tělu a duši. Věcně a logicky definuje, jak docílit správných stravovacích návyků a jak se nezahltit dietními režimy, které dlouhodobě nikam nevedou. Nutriční terapeutka dokáže klientům vrátit váhu chutným jídlem.
Původně jste speciální pedagožka…
… ano. V Krnově jsem studovala střední pedagogickou školu a pak v Olomouci speciální pedagogiku se zaměřením na logopedii. Jsem tedy logoped, ale nikdy jsem tuhle profesi nedělala. Po škole jsem pracovala na jiných pozicích, ale kolem roku 1998 se „potkala“ s výživou. V té jsem se našla. Skoro dvacet let se tomu oboru věnuju na plný úvazek.
Věděla jste už za studií, že nepůjdete cestou logopedky?
Končila jsem školu v roce 1993, všechno se vyvíjelo a vznikla bizarní situace, kdy speciální logoped byl klinický logoped, který mohl pracovat ve zdravotnickém zařízení. Ale na to, aby si mohl otevřít svou kliniku, musel mít minimálně pět let praxi ve zdravotnickém zařízení… Jenže už akreditovaní kolegové nechtěli na stáže nikoho brát, vychovávali by si konkurenci. Šlo o patovou situaci. Na druhou stranu, já si nedokázala představit, že bych nastoupila do psychiatrické léčebny a tam lidi po mozkových příhodách učila znovu mluvit. Na to jsem se necítila.
Co bylo spouštěčem zájmu o výživové poradenství?
Byla jsem mladá a koketovala s modelingem, kde se řeší štíhlá postava, ploché bříško… Jak jsem hledala zdroje, kudy na to, a prokousávala se informacemi, došlo mi, že je to zajímavý obor. Mnoho lidí o něm mluví a mnoho lidí jej potřebuje. A spojení starat se hezky o sebe, o svou rodinu a ještě u toho pomáhat lidem mi přišlo úžasné. Tak jsem to měla zprvu i s dětmi a řečí. Tíhla jsem k tomu pomáhat lidem vždycky.
Jak se před dvaceti lety přistupovalo k výživě?
Bylo to oproti dnešku, který je přeplněn různými trendy a výživovými směry, jednoduché. Vycházelo se z toho, že když jíte hodně zeleniny a ovoce, jíte pravidelně a necpete se knedlíky a smažáky obden, zhubnete. A já dodnes tu linku držím! Možná je to i moje výhoda. Neměla jsem šanci sejít na scestí ujetou extrémní stravou odtrženou od normálního každodenního života.
Trendy vás chtě nechtě musejí ovlivňovat. Všímáte si jich?
Každý, co přišel, jsem pečlivě rozebrala a vyzkoušela. Chtěla jsem mu „dát šanci“ a proniknout do jeho podstaty. Také jsem při tom pocítila hlavní úskalí a neduhy mnoha směrů; ve většině případů oněch výživových trendů jsem bojovala s hladem. A když jsem si spočítala svůj energetický příjem, zjistila jsem, že se hluboce podvyživuji. Ano, na mnoha dietách musí zhubnout každý. Otázkou je, na jak dlouho a kam se v rámci jo-jo efektu vrátí jeho tělo.
Vládne bezlaktózový a bezlepkový trend, jako by všichni byli náhle celiaci…
A nejsou. Počet těch, jimž se špatně vstřebává mléčný cukr či lepek, činí asi čtyři až pět procent lidí. V Česku je jeden celiak na dvě stě padesát tisíc obyvatel, laktózovou intolerancí trpí deset procent našinců. Pokud někomu lékař zjistí intoleranci na lepek, musí vyřadit veškeré pečivo, těstoviny a ostatní výrobky z mouky. Když tedy tyto výrobky vyřadím, musím zákonitě zhubnout, což najednou lidé bez celiakie začali vnímat jako cestu k hubnutí. To není správně. Jste-li zdravá, potraviny s lepkem jsou pro vás neškodné.
Napadlo mě, proč se váš výživový směr jmenuje Diet Plan, když o dietu v podstatě nejde?
Zajímavá otázka… Ten název vznikl náhodou. Trochu jsem hrála na skutečnost, že potřebuji vyhovět tomu, co lidé hledají, šlo mi o klíčové slovo: jsem na dietě, potřebuju dietu… Proto bylo slovo „dieta“ zásadní. A výraz „plán“ je jasný, udělám stravovací plán na míru. Dnes si uvědomuju, že si ten název trochu protiřečí, nechci, aby lidé drželi dietu v pravém slova smyslu omezování. Byl to takový kompromis mezi tím, co lidé potřebují, a co bude fungovat marketingově. Měnit už vše nebudu, poslední léta si mě lidé stejně najdou spíše podle jména.
Jak s klientem pracujete?
Je to individuální, ale první hodinu si s klientem povídám. Potřebuju zjistit kromě toho, co má a nemá rád, také to, zda je schopen si jídlo připravit. Jestli se stravuje na ulici, či i o víkendu chodí s rodinou do restaurace, jaké má zažité stereotypy… Třeba: jdu ráno do práce a koupím si kávu ve Starbucks, k ní croissant a podobně. Snažím se o tom člověku dozvědět co nejvíc. Zjistím, jaká je jeho výživa – třeba má málo bílkovin a hodně sacharidů a tuků. U mnoha lidí zjistím, že se sami dlouhodobě podvyživují. Pak jim udělám speciální přístrojové měření, které napoví, jaký mají bazální reálný metabolismus, a z toho propočítávám jídelníček. Je to hodně práce s čísly, jejímž cílem je, aby se z výživy na míru stala změna životního stylu napořád, nikoli dietní opatření na dobu určitou.
Opakuje se nějaký špatný návyk?
Nepravidelná strava ve stresu a pozdě večer. Celý den si lidé nenajdou čas na jídlo, vše je přednější. Pak přijdou domů, opadne stres z práce a všechno dohánějí. Tělo je živinově i chuťově vyhladovělé, tudíž se stává, že člověk jí páté přes deváté…
Když si lidé mají vybrat mezi tím, zda o dvacet minut dřív vstát a připravit si jídlo, nebo si přispat, většina si vybere spaní. Přitom pokud kvalitně jedí, nepotřebují tolik spát, protože nepociťují takovou únavu.
Hubnou muži nadšeněji než ženy?
Ženy jsou v hubnutí radikálnější, muži ho řeší po svém. Jim často stačí ubrat na počtu piv a přidat nějaký pohyb. Když už ale muži vyhledají nutričního poradce, jsou ve fázi, kdy se za sebe stydí, a pak sekají latinu. Trapas, že zase budou muset na váhu, je vybičuje k výkonům. Ženy nerady čelí realitě; často si věci nalhávají, neumějí najít pravé důvody. Mají jinou emoční stránku než muži a s ní je bohužel spojené jídlo. Jinými slovy: zařve na mě šéf, jdu si vzít čokoládu, protože se potřebuju uklidnit… Ten emoční zmatek je pro ženy cestou k nadváze. Paradox je, že jídlo je obecná záplata na vše; když slavíme, dopřáváme si alkohol a sladkosti, je-li nám smutno, sáhneme po skleničce nebo jdeme na dort. Pokud se člověk naučí nezdary řešit jídlem či alkoholem, míří do pekel. Jídlo není odměna, motivace, úlitba… to je nesmysl.
O čem to vypovídá?
Že takoví lidé nenašli jinou životní náplň než jídlo. Po čase jim to dojde, ale otázkou je, zda už není pozdě. A spíš jde pak o práci pro psychoterapeuta a až někdy dlouho poté pro mě.
Čím se odměňujete vy?
Miluju cestování! Odměňuju se jím pravidelně; mám v něm motor, motivaci a zároveň ventil. Člověk denně poslouchá příběhy lidí, musí být stratég a trochu i terapeut. Stává se mi, že přicházím z práce vyždímaná, a dovolená v exotické destinaci mi pomáhá se nabít.
Vaše oblíbené jídlo?
Jsem ovlivněna cestami, asi jsem trochu Thajec. Miluju všechno, co se točí kolem ryb, zeleniny, manga, ananasu, rýže. Mám ráda italskou kuchyni, ač nejsem milovník pizzy. Když jedeme na lyže do Rakouska, mám pocit, že tam nemám co jíst – špecle a currywurst si na sjezdovce nedám.
V tomhle směru jste Češka omylem…
… ano. Marně přemýšlím, jaké české jídlo mám ráda… asi grilované kuře s rýží, jak ho dělala máma. Ale nedávno jsem měla kachnu se zelím a bramborovým knedlíkem, ta mi taky chutná.
Před rokem jste vydala kuchařku. Proč v době, kdy ji vydává každý?
To napadlo moje klienty, kteří o tom dlouhou dobu, nezávisle na sobě, mluvili… Kuchařka vznikala rok a půl, včetně fotografií, aby v ní bylo zastoupeno čtvero ročních období. Byla to fuška. Sto dvacet receptů jsem poctivě „odvařila“, s food stylistkou jsme pak všechno poctivě připravily, vyfotily a také snědly.
Bylo těžké se na trhu odlišit?
Myslím si, že se docela fajn povedl název: Štěstí na talíři. Je to o tom, že lidé nebudou strádat, budou spokojení a pochutnají si. Kniha byla v reklamní kampani navíc vedena tak, že jsou recepty sestaveny nutričním terapeutem.
Lidé o skladbě jídelníčku začali více přemýšlet. Ohrnují ještě nos nad jáhlami, pohankou, špaldovou moukou?
Často se stává, že nejdřív poslouchám věty typu: „To mi manžel nesní!“ Pak klientkám radím: „Neříkejte doma, že chodíte k dietoložce a že budete jíst zdravě. Už sama informace pro rodinu asociuje nevoli; a priori si řeknou, že si nepochutnají, protože všechno bude na vodě, tudíž se budou stavět na zadní. Raději řekněte, že vám Bláža z práce dala nový recept, který je super.“
S takovou větou jsou klientky ve svém snažení doma úspěšnější. Rodina si recepty spíš oblíbí, budou-li od kolegů z práce či z časopisu Gurmán, než od dietoložky Lady. Až když si nová jídla ostatní zamilují, dá se prozradit, že jsou od Lady…
depositphotos.com/pressmaster
