Téměř každý z nás má touhu prožít láskyplný a plnohodnotný vztah. Jenže nalézt rovnováhu v sobě a v partnerství není jednoduchá věc. Mnohdy je za tím spousta nevyřešeného, bolavého a je jen na nás, abychom pochopili, kde leží zakopaný pes a snažili se s tím nějak pracovat. Iveta Havlová začala sice svůj profesní život jako právnička, ale brzy na to, zasvětila svůj život koučování a terapiím zaměřeným převážně na partnerství.
Iveto, co vás vedlo k tomu, že jste změnila své původní zaměstnání? Je za tím nějaká vaše osobní zkušenost?
K volbě mé původní profese právničky mě dovedla naprostá neznalost sebe sama i každodenní reality praktikujícího právníka. Ovšem i kdybych už tehdy měla určitou představu, nevím, jestli bych odolala vábení společenské prestiže. Je to jako s nezralým výběrem partnera – přitáhne vás nějaký atraktivní rys, který byste si přáli pro sebe a naprosto nehledíte na celkovou kompatibilitu. Na to, jak se budete cítit den za dnem, minutu po minutě ve společně prožívaných denních situacích. Touha po narcistním ideálu zastře vnímání konkrétních detailů… A tak jsem jednoho dne zjistila, že mé hodnoty, nadání, preferovaný způsob spojování se s lidmi i celkový životní styl jsou úplně jinde. Vyhořela jsem a začala znovu od začátku.
Pracujete jako koučka a terapeutka, ale proč jste se nakonec zaměřila převážně na partnerské vztahy?
K partnerským vztahům jsem se dostala až později. Vztahy jsou příliš vysoká laťka pro někoho, kdo ani neví, jaký ve skutečnosti je a jaký životní styl mu vyhovuje. Na počátku jsem se věnovala koučování lidí, kteří profesně vyhořeli a vedle toho rozvíjela umělecké aktivity v rámci kterých jsem se propojovala, dalo by se říci, se svou duší. Psala jsem povídky a básničky o životě, malovala a skrz to poznávala sebe. Propojovala jsem se s lidmi, kteří šli podobnou cestou a sdílela s nimi. Potom jsem se začala věnovat odblokování kreativity i profesně a taky moje koučování šlo stále více do hloubky. Jednoho dne jsem si uvědomila, že potřebuji jít ještě hlouběji a zapsala se do několika terapeutických výcviků. A stále jsem pozorovala a zapisovala příběhy mnoha lidí, které jsem potkávala. Postupně se ty barvité, rozmanité příběhy začaly stávat průzračnými. Začala jsem chápat různé mechanismy a dynamiky v rámci mezilidských a především partnerských vztahů. Pochopila jsem, že i po letech stále kopírujeme vztah mámy k nám, táty k nám a rodičů k sobě navzájem. Zní to jednoduše, ale těch plošek a témat jsou v nás k rozklíčování tisíce.
Kdo jsou vaši klienti? Chodí za vámi více ženy nebo i muži?
Podstatně více žen. Ale i ženy, které mě navštíví patří většinou do jedné a téže kategorie, takzvaných toužících typů, které touží po harmonii a blízkosti. Vedle nich (v souladu s krásnou typologií Wilhelma Reicha) rozeznávám ještě typy toužící po moci a rezignované lidi, jejichž strategií přežití je držet si odstup od lidí a citů. Mužů je v oné kategorii potenciálních klientů, to jest lidí toužících po harmonii a blízkosti, také mnoho, ale je pro ně někdy náročnější sdílet niterní věci a žádat o pomoc. Je v nich zakořeněn obraz silného muže, který nevzlyká a poradí si sám.
Děláte rozdíly v přístupu k ženám a mužům?
Nedělám. Před pár dny mi můj muž řekl, že se viděl s nějakým dávným kamarádem a ten má přítelkyni, která u mně byla. Prý jsem tvrdá, v dobrém slova smyslu, „protože je to potřeba“. J Slovo „tvrdá“ mě překvapilo, tak se nevnímám, ale je pravda, že všem lidem říkám: Žijete přesně to, co chcete žít. Možná jen těsnou většinou hlasů a většina těch hlasů zvedla ruku ve vašem podvědomí… ale chcete přesně to, co žijete, protože si ještě neumíte reálně představit něco jiného. A tak třeba žena trpí v partnerském vztahu, ale není materiálně zajištěná, ani o to neusiluje a tím, jak se zaměřuje na vnímání svého utrpení, ani neví, jak je uvnitř prázdná. Jak je nesamostatná, materiálně či citově, a že nemá svou nezávislou životní agendu. Ovšem její podvědomí tohle všechno ví, a tak hlasuje pro setrvání ve zraňujícím partnerském vztahu.
Jakým způsobem vlastně s lidmi osobně pracujete?
Momentálně se zaměřuji na kurzy, zejména dlouhodobé, tříměsíční i delší. Zjistila jsem, že podpora skupiny laskavých lidí, kteří jsou v podobné situaci, až neuvěřitelně urychluje léčení starých zranění. Každý kurz je jako příběh znovuzrození a dosycení míst v naší psychice, která kdysi od rodičů nedostala, co potřebovala. Pokud dítě nedostane to, co potřebuje právě v období svého vývoje, kdy je tato potřeba největší, zůstane v něm něco jako citová a energetická díra, kterou nelze zaplnit. Náhražky působí jen krátce. Je potřeba doslova simulovat návrat do oné dávné dětské situace a potřebu naplnit tam. Kurzy jsou koncipované různě – v jednom je třeba kostrou klasická neo-jungiánská psychologie a v jiném zase nauka o energetickém působení traumat, ale centrem práce jsou vždy hluboké terapeutické, prožitkové procesy. Lidé zároveň pracují doma podle skript. Prohlubují svou sebereflexi a léčení různými úkoly a dělají i akční kroky v reálném životě.
Všimla jsem si na semináři, že jsou lidi opravdu lační po odpovědi co se mezilidských vztahů týče, převážně těch partnerských. Co z vašeho pohledu lidi nejvíce v dnešní době trápí?
Citová prázdnota, pocit vlastní nedostatečnosti, neukotvenosti, chybějící smysl. Mohou za to z velké části dnešní „moderní“ porody v porodnicích, které často nerespektují zákony přírody. Porody jsou vyvolávány v okamžiku, kdy dítě ještě není připraveno přijít na svět, a tak je na svět vlastně vlečeno. V různých regresních procesech vídám, jak se rodící se dítě cítí v těchto chvílích vyděšeně, jak by chtělo, ale bojí se těmto silám vzdorovat, jak je přemoženo, jak se cítí neschopné, jak ho vyvolaný porod, na který není chemie jeho těla připravena, víc bolí. Dále třeba anestetika podávaná u porodu způsobují jakýsi základní životní pocit apatie. Oddělení po porodu dítě úplně dezorientuje a vyvolá v něm pocity zoufalství, apod. K porodům je potřeba ještě přičíst první roky mateřství prožívané dnes často v izolaci (prarodiče jsou daleko a manžel celé dny v práci), kterou žena psychicky nezvládá. Dále třeba virtuální povaha našich zaměstnání, kdy se zoufale snažíme přesvědčit sami sebe, že je smyslem našeho života vymýšlet reklamní slogany na prodej chemických mýdel.
Co je vlastně v partnerských vztazích nejdůležitější, aby vše šlo tak nějak dobře?
Říct si s partnerem: Všechny tvoje špatné emoce jsou tvoje a moje zase patří mně. Není nejmenší důvod, aby si dospělý člověk cokoliv bral osobně anebo druhého vinil ze stavu svých emocí. Pokud se cítím špatně, mohou za to moje vzorce z dětství, spouštěče, které jsi sešlápnul… Píšu o tom velmi často na svém blogu (na FB i na svém webu), naposledy třeba v článku „Odkřivdit se“ z 21. května. Jakmile přestanu druhého považovat za příčinu svého utrpení, uvolní se mi kapacita, abych se mohl podívat dovnitř do sebe a začal pracovat na změně svých programů. Citlivých míst, na která reaguji stresově naskočením na autopilota, pak postupně ubývá… Hodně pomáhá taky detailně, znovu a znovu, partnerovi vyprávět o svém dětství, o svých pocitech vůči rodičům, sourozencům, prarodičům. A na druhou stranu nejen poslouchat vyprávění partnera, ale doslova si představit, že vstupujete do těla toho malého klučíka nebo dívenky a prožít jeho vyprávění zevnitř. Pak vám mnohé dojde a budete schopni vidět paralely ve vašem společném životě. Budete vědět, ve kterých okamžicích se váš partner propadl zpátky do dětství.
Vidíte nějaký posun v lidech od doby, kdy jste s lidmi začala pracovat?
Nemůžu mluvit za lidi obecně, ani za mou generaci. Člověk přitahuje to, co žije. Od doby, co jsem vystoupila z role ufňukaně-bojovné oběti (aniž bych dřív tušila, že jsem v roli oběti), se začali měnit i lidé kolem mně. Rodina, přátelé, kolegové, klienti…
Na závěr, prosím, jakým směrem nyní směřujete své ambice? Chystáte ve svých seminářích nějaké novinky?
Čím dál více lidí si přeje, abych otevřela celoroční kurz, kde bychom se každý týden setkávali po celý rok. Od června tohoto roku taky začínám nabízet celodenní limbické konstelace, což je moje verze rodinných konstelací, kde začleňuji právě onu svou specialitu – sycení citových i energetických děr, nejen v klientovi, ale i v celém jeho rodu. Baví mě taky vytvářet velmi hluboké verze tzv. limbických přepisů – přeprogramování emočních otisků v naší psychice z doby, kdy jsme byli miminka a malé děti. Zatím jsem je prováděla jen na dlouhodobých kurzech, protože aby byly účinné, je potřeba se nejdřív dopracovat k rozšíření vědomí a pochopení, jak funguje svět, city, rodičovství, mezigenerační výměna. Je potřeba opustit pozici oběti, abychom se, byť jen ve vizualizaci, dokázali přimknout na máminu a tátovu hruď.
 Iveta Havlová začala svůj profesní život jako právnička. Svoji kariéru pak ještě završila jako ředitelka strategických partnerství. Jenže již v době, kdy působila u Americké obchodní komory se vydala na cestu koučky a lektorky. A jelikož byla vždy umělecky založená,po absolvování odborných výcviků ji profese terapeutky již zůstala. Nyní vede terapie a výcviky zaměřené především na partnerství a osobní rozvoj. www.ivetahavlova.cz |
Foto: profimedia; archiv Ivety Havlové
