Křehce působí herečka a principálka Divadla Kampa jen na první pohled, jinak z ní vychází velká síla. Kdyby silná nebyla, jen těžko by zvládla vést divadlo a zároveň hrát, být výkonnou babičkou, studentkou kraniosakrální terapie i manželkou výrazné osobnosti jakou je Jaroslav Dušek.
Jste ženou mnoha talentů – od hraní až po principálování Divadla Kampa. Jak jste se k divadlu vůbec propracovala?
Vystudovala jsem před 30 lety divadelní fakultu obor herectví a jsem tedy vystudovaná herečka. K psaní svých her a dramatizací jsem se ale dostala až mnohem později. Učila jsem na herecké škole a pro své studenty jsem začala psát. Nu, a tak jsem v sobě objevila i tuto schopnost.
Vést divadlo je možná trochu nevděčná funkce, hodně práce a nervů, neustálé shánění peněz… Nepůsobíte jako typ ženy, která by si potrpěla na organizování. Co vás na tom tedy přitahuje?
Určitě se nedá říct, že by mě role principálky přitahovala, ale kdo ví. Spíše to byla nutnost. Když chcete uskutečnit vizi své poetiky, svého divadla, tak se musíte chopit vedení a tím i odpovědnosti. Není to jednoduché.
Četla jsem, že velkou část volného času věnujete vnoučatům. Máte také trochu času, který věnujete jen sama sobě? A jak to vypadá, když Iveta Dušková relaxuje?
Tak to teď hodně řeším. Věřte, že jsou chvíle kdybych nejraději utekla do hor, do chalupy bez signálu a chvíli na nic a na nikoho nereagovala. Ale tak si alespoň po ránu dělám takové útěky se psem tam u nás v lesích u Černošic. To mi pomáhá. A taky chodím na jógu.
Váš manžel je slavný, nejen jako herec, ale především jako propagátor “životní přirozenosti” a samozřejmě Ruizových Čtyř dohod. Co zamenají jeho aktivity a třeba i zmíněné dohody pro vás?
Jsou velkou inspirací, ale někdy je těch aktivit a lidí kolem Jaroslava moc. Občas mám pocit, že se o všem více mluví, než se koná. Když mi je těžko, vybavím si svého dědu, který toho moc nenamluvil, ale šel z něj velký klid a bezpečí. S babičkou spolu byli přes šedesát let a ve stáří se o ní s velkou láskou staral. Když jsem ho pro to obdivovala, tak mi říkal: “Zaslouží si to. Ona se celý život starala o mě a hodně se nadřela.” Měl v sobě velké porozumění a choval včely. O nich uměl moc pěkně povídat. Myslím, že se Jarda u něj inspiroval, taky už chová včely.
Mám pocit, že jste ezoterické (pokud je to možné tak říci) podhoubí, které se kolem vašeho manžela utváří, uchopila po svém: jemněji a žensky. Studujete kraniosakrální terapii a pracujete hodně s ženami. Kam směřujete, co je váš cíl?
Kam směřuju, to nevím. Baví mě poslouchat a zpracovávat lidské příběhy, baví mě objevovat emoce a zkoumat je. Kraniosakrální terapie je právě o tom naslouchání.
Jen být přítomný, bdělý, ale nezasahovat, nebýt invazivní. Jsem v období, které je pro ženu náročné. Všechny resty, všechny špatné kompromisy se k vám najednou vracejí jako bumerang. A vy se pak v noci vzbudíte a nemůžete usnout. Tak se ty myšlenky učím taky pozorovat a ptám se jich, co po mě chtějí. A někdy jsou to hodně zajímavé odpovědi. Takže to směřování nechávám na mé životní síle a intuici, kterým se učím naslouchat mnohem pozorněji a moc už jim do toho nezasahovat. Ony vědí.
Prozradíte, co je vaším životním snem?
Mým životním snem je udržet si pokud možno za každé situace vnitřní radost a pokorně přijímat od života to, co mi nabízí. Být spokojená s tím, co mám a nepokukovat po tom, co mají ostatní, ať už se to týká vnějšího bohatství nebo vnitřních darů.
A pak mám jeden takový konkrétní sen, a to je naučit se dobře španělsky a odjet s nějakým divadelním projektem do Mexika k Indiánům. Už na něm tak trochu pracuji.
Udržet si v dnešní době křehkost a ženskost nebo k ní znovu najít cestu, není jednoduché… ale vy jste to dokázala. Máte nějaký návod, jak na to?
Návod ke křehkosti a ženskosti nemám. Každý nějak působíme. To, že asi působím křehce a žensky, není dáno nějakým mým záměrem, spíše jsem to dostala do vínku nebo si to před příchodem na svět vybrala. Kdoví, zda karty, se kterými v životě budeme hrát, si předem vybereme nebo nám je někdo přidělí. Jsem romantik, ale na druhou stranu umím být pěkně paličatá a někdy i vzteklá.
Které představení je aktuálně v Divadle Kampa vaše srdcovka? A kde vás můžeme vidět?
Moje srdcovka je jednoznačně Škola Malého stromu, hrajeme ji s Petrou Bílkovou už 12 let a obě příběh milujeme. Je to svět, ve kterém bych moc ráda žila, protože mu rozumím. Diváci mě ještě mohou vidět v Tonce Šibenici, kde sekunduju Jitce Sedláčkové. No a v neposlední řadě bych ráda diváky pozvala na Annu Kareninu, kterou jsem dramatizovala a režírovala. Z toho představení mám také velikou radost.
Foto: archiv Ivety Dušková
