Armáda v sukních aneb ženy vojačky

Česká republika má první generálku. Celkem je mezi našimi vojáky už 13 procent žen. Jsou profesně připravené, psychicky odolné, fyzicky zdatné a odhodlané plnit rozkazy.

Růže mezi trním? To platí jen z části. Že se jim mnohé povinnosti odpustí, je nesmysl. Jsou v atraktivním a adrenalinovém prostředí. Ať už se ženy stávají profesionálními vojákyněmi kvůli pracovní jistotě, vyššímu platu nebo třeba lásce k dobrodružství, je jich stále víc.

Holka od vrtulníků

Seskakuje z kabiny vojenského vrtulníku Mi-17. Je jeho druhá pilotka-letovodka, ve funkčním zařazení tzv. starší pilot. V té roli je u nás žena jen jedna.

„Co bylo nejtěžší? Naučit se držet toho pártunového broučka tři metry nad zemí v klidu,“ zamýšlí se nadporučice Eva Popelářová. Tmavovláska z Rožnova pod Radhoštěm slouží u Czech Air Force v Praze-Kbelích. U „modrých“. „Zastavit, zaviset ve vzduchu a pak sednout mi nešlo. Nadzvedávala jsem vrtulník doslova zadkem a zapřená patami v podlaze rvala cykliku (obdoba kniplu, pozn. red.),“ popisuje začátky. Teď má zkušenost s vrtulníky Mi-2 a Mi-17 a na 300 letových hodin.

„Od mala mě bavil sport a technické věci,“ naznačuje cestu do kokpitu. V ruce má třináctikilovou tašku plnou map a navigačních potřeb, kilovou helmu a míří k hangáru. Pokud vyráží do akce, tak se zátěží většinou běží. „Vyrůstala jsem mezi kluky, hrála fotbal, chodila ostříhaná na ježka,“ směje se. Nebyla růžová dívenka, přesto okolí překvapilo, že zamířila do armády. „Mám ráda řád a těší mě pomáhat, být užitečná, chránit jiné,“ zvážní. Absolvovala střední policejní školu, jenže od kriminalistiky ji odlákala letadla. Prošla zdravotními testy a udělala zkoušky na Fakultu vojenských technologií Univerzity obrany Brno s vidinou, že se stane letovou dispečerkou. „Jsem pilot, což mě ve snu nenapadlo, ale od začátku hodně lákalo!“

Helikoptéra? Jedině Sokol!

Když při přísaze viděla záchranářský vrtulník W-3A Sokol, přeskočila jiskra. „Nadchlo mě, jak dokonalý musí být jeho pilot, jak musí umět s tím strojem manévrovat ve ztížených povětrnostních i terénních podmínkách, za snížené viditelnosti, jak musí odolávat stresu,“ popisuje žena, která k Sokolovi profesně míří. „Být v jeho posádce je můj cíl. Potřebuju ale víc zkušeností,“ míní. Že je dobrá a má na to, jak tvrdí její velitelé, skromně neříká. Stejně jako fakt, že vrtulníkové létání je složité – vesměs se létá na ruku, tj. bez dokonalého autopilota, jakého mají velká letadla, a žádá rozhodnost, akčnost, pevné nervy i odpovědnost. Navíc její vysněný Sokol má u záchranky přes den vzlet do čtyř minut (v noci 10), což nenabízí posádce čas na velké plánování a průtahy.

„Létáme výsadky, vojenskou podporu, rozvážíme zásoby… a sloužíme i SAR (pátrací a záchranná služba vojenského letectva, pomáhá civilnímu sektoru, pozn. red.),“ vypočítává. Na lety se připravuje doma, chce jistotu. Jako pilot-letovod je odpovědná za navigaci, mapy, souřadnice, musí mít povědomí o trati, místech průletu, frekvencích, na něž budou při letu přecházet, hlídá počasí i přistávací a vzletové dráhy, které se letu týkají… „Sleduju výškový profil trati, tedy komíny, dráty, protože létáme nízko. Hlavní jsou ale mapy, a s těmi si rozumím,“ tvrdí, leč přiznává, že jako začátečník se při letu s instruktorem a letounem Zlín 142, ztratila. Někdy stačí mrak a nováček má trable.

Strach není v itineráři

Aby mohla létat záchrannou leteckou službu, musí splnit zkoušky z tělocviku, teorie meteorologie, aerodynamiky a navigace i zvládnout pět seskoků. Obavy a priori nemá ani z možného nasazení v zahraniční misi, ale sama se do ní nehrne. „V mužském kolektivu se cítím dobře, nemám ráda holčičí intriky. Je fakt, že si v práci třeba moc neužiju šaty, tak je nosím, když jdu do školy.“ Sympatická pilotka totiž ještě studuje ČVUT. À propos, teď má barevně fialové období: což se vyznačuje tím, že k zelené kombinéze nosí fialové hodinky.

Ta nejvyšší…

Netají, že občas musela „zamakat“ víc než kolegové, aby dokázala: ano, ženská na tu hodnost má! Ale že by to bylo něco moc tragického, to ne. „Když jdu v uniformě po ulici, občas slyším: ,Ty vole, plukovnice!´ Tak jsem ráda, že lidé ještě znají hodnosti,“ říká s nadsázkou první generálka novodobé Armády české republiky (AČR) Lenka Šmerdová.

Armáda ji lákala neotřelostí. Nechtěla sedět v kanceláři. „Po maturitě jsem dala přihlášku na vojenskou školu – na spojařku protivzdušné obrany státu,“ vysvětluje s tím, že v tom nebyla romantika, prostě ji zaujala uniforma. Začala jako spojařka a postupovala výš, dnes vybírá rekruty.

„Kritéria pro přijetí vytvářím ve spolupráci s kolegy z různých útvarů. Jiné požadavky mají na nováčky stíhací letci, jiné dělostřelci, odlišné administrativa. Každopádně základním požadovaným vstupním lékařským vyšetřením a fyzickým testem musí projít každý,“ vysvětluje náčelnice Odboru doplňování personálu AČR.

Její práce je z části administrativní, z části mírně akční. Byť zahraničí misi neabsolvovala, považuje ji za výzvu, které by se nebránila. Vzhledem ke své specifické odbornosti k ní dosud neměla příležitost.

V práci nebrečím

Nicméně i ona si musí stále udržovat fyzičku. Nejvyšší ženská šajba v armádě sportuje individuálně sama, povinně s trenérem, nebo sem tam přibere rodinu, prověrky jí tak nedělají problém.

„Řada nadšených mužských zájemců o službu v armádě má fyzický stav… No, trochu ho podceňují! Naopak když přijdou ženy, mají kondici dobrou. Vůbec jsou jako uchazečky lépe připravené, řekla bych, že jdou najisto, ne na zkoušku,“ naznačuje. A dodává: „Ženy-vojákyně si často v práci všímají i maličkostí a jsou mimořádně pečlivé. To je plus. Nakonec mě srovnané komínky ve skříňkách taky neničily a nepřekvapily, z domova jsem byla zvyklá uklízet a starat se o dva mladší sourozence,“ naznačuje výhody.

V AČR se mohou ženy ucházet o jakoukoli pozici. Stačí splnit žádaná kritéria. Třeba v testech fyzické výkonnosti při přijímacích řízeních si stojí dobře, jejich úspěšnost je 89 procent.

„Přestože je nás žen v armádě už víc – napříč hodnostmi i obory –, stále jsme nápadnější. Není tak nic divného, že sem tam slyšíme od mužských nadřízených kolegů dotaz: Zvládneš to? Aniž bychom předem žádaly úlevu. Pokud je to v dobrém, jde o komunikaci. Pokud v otázce cítíte jízlivou předpojatost, jde o podání důkazů,“ doplňuje s dávkou diplomacie.

Sama dává rozkazy klidně, bez křiku, přesto, že jich inkasovala řadu nadměrně hlasitých. „Nikdy jsem se nerozbrečela. Proč? Je důležité si některé věci nepřipouštět k tělu, což bohužel řada žen dělá. Je třeba umět házet granát dopředu a banality za hlavu,“ uzavírá.

Text: Michaela Šmerglová

Foto: Radek Cihla