Na dokument V síti jsem se těšila od té doby, co jsem si poslechla rozhovor s režisérem Vítem Klusákem na DVTV. Zajímalo mě, jak se s tak složitou problematikou popere a jestli téma tak trochu nezveličuje.
A opravdu nezveličuje. Z prvotních pochybností mě vyvedlo zhlédnutí teaseru, během kterého jsem si začala říkat, zda mám opravdu žaludek na to, abych verzi pro rodiče zvládla. Říkala jsem si, že po dokumentech o ženské obřízce, mrzačení albínů v Africe či holocaustu, mě přeci nemůže vyvést z míry snímek o sexuálních predátorech na internetu.
A hlavně, lístky jsem už stejně koupila a nechtěla je nechat propadnout. Nakonec jsem si do kina přizvala na pomoc mamku, která naštěstí měla čas jít. S posilou byl strach z neznáma alespoň o trochu menší.
Po počátečním zmatku v kině, kdy se lidé dohadovali, jestli je řada osm níže nebo výše od místa, kde stáli, jsme se nakonec všichni řádně usadili. Byla jsem překvapena, protože tak plný sál jsem dlouho neviděla. Zastoupeny byly všechny věkové kategorie – od studentů, přes třicátníky až po starší manželské páry. Světla zhasla a šlo se na to…
Před herečkami smekám
Po úvodním vysvětlení, jak vybírali tři herečky, které v dokumentu vystupují a jak probíhala výstavba jejich filmových pokojíčků, přišlo na řadu „gro“ celého filmu – Skype telefonáty s predátory. Po pár minutách mě začala jímat hrůza a beznaděj. To je internet doopravdy plný nechutných prasáků, kteří se rádi ukájí při pohledu na dvanáctileté holky? Někteří se nežinýrovali a s masturbací začali přímo během povídání s herečkou.
Kdybych měla klobouk, tak ho před herečkami smeknu! Zejména bych vyzdvihla představitelku „Míšy“, na kterou se navalil opravdu „znamenitý“ mužský materiál. Sejít se s úchyly tváří tvář či mít před očima plejádu penisů, asi bych po prvním dni natáčení přemýšlela, jestli to nevzdám. Několikrát jsem se totiž přistihla, že místo masturbujícího chlápka raději sleduji svoje boty. Zrak jsem zvedla, až už bylo po všem.
Jsem ale ráda za úsměvné momenty, které závažnost současného problému, alespoň na okamžik odlehčily. A myslím, že by se mnou souhlasili všichni v sále, protože smích některých se nedal přeslechnout.
Co závěrem? Mít dítě v dnešní době vůbec není procházka růžovým sadem. Myslím, že se dokumentaristům povedlo vyobrazit současný společenský problém tak, že si z něho mohou odnést něco jak děti, tak i jejich rodiče. Ti by měli s potomky o nebezpečí internetu mluvit a zasvětit je. Zákazy a křikem se totiž ničeho nedocílí…
Foto: pixabay.com/FotoRieth
