Když dítěti něco nařídíte nebo zakážete a ono vás neposlechne a navíc pokračuje ve své činnosti pohodlně dál, nemusí to ještě znamenat, že je zlobivé. Důvodů, proč děti až do předškolního věku nereagují, je celá řada. A jedním z nich je to, že zkrátka nerozumí záporné větě, která začíná „Ne…“.
Důslednost hraje prim
Stane se, že dítě někdy opravdu neslyší nebo je natolik pohlcené hrou, že sice cosi slyší, ale nevnímá. A jsou i případy, kdy je pro něj hra natolik uspokojující, že dítě sice slyší, dokonce i vnímá, ale teď to prostě nejde. A to se, přiznejme si, stává i nám dospělým a taky svou „důležitou“ činnost nemůžeme prostě hned teď přerušit. Dítě s námi nebojuje, ono je jen pro něco zaujaté a to je schopnost, která se v dospělém světě cení. Jednou z důležitých zásad, která se v komunikaci s dětmi vyplácí, je důslednost. Když si totiž dítě zvykne, že mu neustále něco říkáme, ale na realizaci svých slov nijak netrváme, nebude jim příště přikládat velký význam.
Když dítě neví, o co vám jde
V náporu každodenních povinností zapomínáme na to, že dítě je na zcela jiné úrovni a vyžaduje přiměřený způsob vysvětlení. Kromě zmiňovaných důvodů je tu ještě další fakt, proč dítě neposlouchá. Pokud je ještě malé, neumí přemýšlet v záporech. Věty typu „Neběhej! Nesahej na to! Nedělej to! Nemysli na růžového slona!“ si sice uvědomí, ale v jeho mysli lákavá představa běhání, sahání na předměty a myšlení na růžového slona paradoxně přetrvá. Naše představivost neumí dost dobře pracovat se záporem, tím spíš dětská. Malé batole nemá ještě dostatečně vyvinutou mentální kapacitu k tomu, aby bylo schopné adekvátně zareagovat na naše upozornění, protože neví, jestli „Neběhej!“ znamená, že má dělat něco jiného, zpomalit nebo se třeba posadit. Daleko lépe v takové situaci zafungují věty jako „Když budeš běhat, spadneš a budeš plakat. Pojď si ke mně raději sednout.“ K tomu ale musíme vymyslet dítěti náhradní činnost, což může být pro nás ze začátku sice náročnější, ale ve výsledku si tím ušetříme čas i nervy.
Zredukujte zákazy
Míra dětské frustrace se zvyšuje s množstvím zákazů, které si během krátké chvíle od nás musí vyslechnout. Několik napomenutí během minuty malé dítě frustruje natolik, že zareaguje zlostně a logicky začíná být protivné. Obecné zákazy jako „Nezlob!“ nebo „Přestaň!“ můžou být navíc zavádějící a dítě neví, o co nám vlastně jde a co z jeho činnosti je pro nás zlobení. Když totiž současně poskakuje, výská a dělá grimasy, neví, co z toho nás rozčiluje a jestli nám vadí každé poskakování nebo jen to v téhle situaci. Z toho všeho vyplývá, že „Neběhej!“ raději nahraďme větou „Poběž ke mně!“ nebo „Podej mi, prosím, tu krabičku ze stolu“ případně třeba „Zpomal!“ Místo toho, abychom říkali, co dítě dělat nemá, mu budeme říkat, co dělat má. Do jeho mysli tak vložíme jinou představu, než je běhání a čím lákavější tahle představa pro dítě bude, tím ochotněji ji vyplní. Když tenhle přístup zavedete ve vaší domácnosti, časem se vám návyk zautomatizuje a rodinná atmosféra se otočí o 180 stupňů.
Foto: profimedia
