„Pravdou je, že to, co nás obklopuje, nás zároveň i utváří. To, jak na nás konkrétní prostor působí, má zcela zásadní vliv na to, jak se cítíme. Ne vždy můžeme bohužel ovlivnit např. naše pracovní prostředí, ale o to více pozornosti bychom měli věnovat místu, ve kterém trávíme nejvíce času, a kterým je náš domov,“ říkají designérky ze studia MEET US design Lucie Černíková a Klára Viertigroch.
Domov by měl být místem, které nás svým působením „nabíjí“ a nikoli naopak. Místem, které odráží naši povahu a životní styl, kde můžeme být sami sebou a nemusíme nic předstírat. Kupodivu se celá řada z nás naučila přizpůsobit prostoru, místo abychom prostor přizpůsobili sobě a své rodině. Tak nějak jsme si zvykli, že do obýváku patří gauč a obývací stěna s TV, kuchyň musí být co největší, ač třeba tolik nevaříme, do ložnice se musí vejít ještě pracovní kout, i když tím pak nakonec večer rušíme svého partnera. Děti pak samozřejmě potřebují velký dětský pokoj s pracovním stolem, i když jsou s námi celý den v kuchyni nebo v obýváku, úkoly píšou u jídelního stolu a nakonec s námi třeba navíc spí v posteli. Podléháme řadě stereotypů, kterým se den co den přizpůsobujeme. Jenže jde to opravdu jinak? Designérky ze studia MEET US design Lucie a Klára tvrdí, že ano a svojí prací se snaží tyto zažité mýty o bydlení bořit:
Samozřejmě, že sledujeme trendy v bydlení, ale víme, že to, co je momentálně „in“, nemusí vyhovovat každému. Lidé o svých domovech často uvažují tak trochu od konce. V časopise či na internetu se jim zalíbí konkrétní doplňky či kusy nábytku, nebo dokonce celý pokoj a pak chtějí to stejné i u sebe doma, i když to vlastně jejich osobnosti a životnímu stylu vůbec neodpovídá. A dále je zde tzv. „domácí slepota“, kdy často vůbec nevidí, v jakých často zbytečných stereotypech žijí a že by to mohlo jít i jinak. Tady pak přichází naše chvíle, kdy pomáháme našim klientům uvidět prostor jinýma očima a vnímat jejich specifické potřeby.
A jak tedy vypadá takové boření mýtů v praxi?
Pokud se chceme doma cítit opravdu „sami sebou“ je třeba podniknout tak trochu sondu do vlastní duše. Je třeba se obrátit k sobě a zapátrat po tom, co nám opravdu vyhovuje, co bychom si přáli a nebát se měnit zažité představy o funkci jednotlivých místností a předmětů. Tak trochu se zasnít a podívat se spíš dovnitř sebe než ven na to, jak to mají ostatní.
Proč mít obrovskou kuchyň a jídelní stůl, když se doma sejdeme prakticky jen na večeři (a někdy ani to ne) a ve skutečnosti pak stejně nejraději jíme na pohovce u televize? Nebo naopak, když si stihneme na pohovku sednout maximálně v neděli, když venku zaprší. Pro ty z nás, kteří neholdují sledování televize a nepotrpí si ani na početné návštěvy, lze obývací pokoj jako takový prakticky vynechat a nahradit ho například koutkem s dvěma pohodlnými křesílky a malým odkládacím stolkem na kávu, sklenku vína nebo dobrou knihu. O to větší pak může být třeba právě jídelní stůl, který se pak může znova stát srdcem prostoru a místem, kde se všichni spolu všichni členové rodiny scházejí nejen u večeře, ale třeba i u klasické deskové hry.
Tip pro čtenáře:
Myslíme si, že by každý měl mít doma svůj kousek prostoru, kde se cítí příjemně a kde může „vypnout“. Platí to nejen pro děti, ale i pro nás dospělé. Ať už to bude čtecí koutek v knihovně, oblíbené křeslo a nebo třeba koupelna s vanou, která je snad přímo synonymem relaxace. A když už boříme mýty – může v ní být místo obkladů klidně i pravé dubové dřevo…
Více o práci Lucie a Kláry se dozvíte na www.meetusdesign.cz.
