Dagmar Havlová: Holku na zabití bych dnes zahrála jinak

Vesnické drama Její pastorkyňa stojí především na hereckém výkonu hlavní postavy Petrony Buryjové zvané Kostelnička. V inscenaci Divadla na Vinohradech se jí zhostila Dagmar Havlová.

Kostelnička je velmi složitý, nejednoznačný charakter. Brání se jakémukoli zařazení, a i když má na rukou krev nevinného, těžko ji soudit. Museli bychom soudit i sami sebe. Jak jste se na tuto náročnou roli připravovala?

Každá role chce svůj čas, své dozrání, svého režiséra a koneckonců i svého diváka.
Holku na zabití bych asi teď zahrála jinak a vůbec si nejsem jistá, zda lépe. Divákovi, který miluje telenovely, se asi naše podání Její pastorkyně příliš líbit nebude. Kostelnička kolem mě kroužila několik let. O mně je známo, že se poctivě a dlouhodobě připravuji na každou úlohu. Ani Petrona Buryjová není výjimkou. Sahala jsem nejen do svého okolí, pamětí, vzpomínek, knih, ale i do svého nitra, a to leckdy až na dřeň. Jsem ráda, že to diváci vycítili, pochopili a odměňují nás bouřlivým potleskem.

Představení režíroval Martin Františák, šéf činohry Národního divadla v Brně. Jak byste charakterizovala jeho styl práce? Nejen s herci, ale i třeba se scénou, s dynamikou hry, s hudbou.

Jsem herec-tvůrce, který nabízí variacemi různé ztvárnění postavy a potřebuje dávku svobody k úplnému odevzdání se. Navíc svou postavu žiji, nehraji. Režisér Františák to pochopil a jemně mě korigoval, aby vnitřní rozpoložení postavy bylo silnější než vnější efekty. Stojí mě to mnoho psychických i fyzických sil. Takže po představení leckdy doklopýtám do šatny a dlouho nejsem schopna komunikace.

I když text Její pastorkyně režisér nijak křiklavě „nemodernizoval“, přesto je v jeho zpracování jakási vnitřní energie, neklid a napětí, které bez problémů vtáhnou i dnešního diváka. Po chvíli vlastně zapomeneme, že se díváme na „historickou“ hru. Cítíte to také tak?

Ano, a jsem ráda, že představení tak vnímáte. A že jste ho viděl a chytlo vás za srdce. V závěru hry, kdy Jenůfa najde své dítě mrtvé a Kostelnička činí pokání, je v hledišti ticho několik minut. Krásné tiché souznění. Diváci si kladou spolu s námi otázku, kdo je vlastně vinen za smrt dítěte? Kostelnička? Oba nápadníci? Veřejné mínění? Puritánská doba? Tak trochu všichni. V tom vidím současnost tohoto příběhu.

Jak se vám spolupracovalo s Terezou Terberovou, která hraje vaši nevlastní dceru Jenůfu? Byla jste jí na zkouškách v něčem nápomocna?

Terezka je vnímavá talentovaná dívka. Ve hře se s Kostelničkou vnitřně míjí, jak se to občas stává u matky s dcerou. Jakkoli je s ní Kostelnička propojená mateřskou láskou, její strach z veřejného mínění je silnější. A její zklamání ze špatné výchovy osudové. Jinak na jevišti si všichni navzájem pomáháme. Jsme závislí jeden na druhém. Divadlo je kolektivní záležitost.

Kdybyste měla sama za sebe říct, o čem přesně Její pastorkyňa je, co by vás napadlo jako první? Kde je podle vás klíč k uchopení toho silně tragického příběhu? Je v něm alespoň špetka naděje?

U dobrého dramatu je naděje v katarzi. Pokání a odpuštění, milosrdenství. Odhalovat jinotaje a skryté pohnutky v textu Preissové bylo to nejzajímavější a nejinspirativnější, na čem jsem tady pracovala. Autorů, kteří znají ženskou duši a umějí o ní psát, je málo. Na počátku minulého století zůstal příběh Jenůfy a Kostelničky nepochopen. Jsem ráda, že jsem si v obou stěžejních kusech této skvělé české spisovatelky mohla zahrát. Je to pro mě přínosné umělecky i lidsky.

Text: Jindřich Göth

Foto: Tomáš Nosil