Oslovili jsme pro vás herečku Vladislavu Kužílkovou a povídali si o představení Babičky, které je věnováno našim babičkám, prababičkám i dalších pra předkyním.

V divadle Kampa jste zrežírovala a hrajete v představení Babičky. Co může divák očekávat?

Je to autorské představení Zuzany Dumkové, Niky Novákové a třetí pramen je můj. Je to hra upletená ze vzpomínek jako cop. Každá z nás jsme jedním pramenem vlasů tohoto copu. Všechny příběhy jsou pravdivé a skutečně se staly. Představení má tři roviny. První jsou samotné vzpomínky na naše babičky, prababičky a další pra předky. Druhá rovina je mystická, kde vystupuje Morana (Smrt), Vesna ( Zrození) a Poutník, který vše vypravuje skrze hudbu. Tady musím zmínit Zuzanu Dumkovou, která je autorkou hudby. Zuzka je velmi známá v jazzovém světě a patří mezi nejlepší jazzové zpěvačky u nás. Tato část je tanečně-pohybová. A třetí část, říkáme jí Hvězdné nebe, to jsme prostě my tři. Já, Nika a Zuzka jsme si vyšly na výlet během noci a vypravujeme si příběhy našich babiček a prababiček a pídíme se, proč se nám některé události v životě opakují a kde je jejich začátek. Nebojte, nejde o žádné zpytování a psychologické rozjímání, vše je rozehrané s nadsázkou a humorem. Ve Hvězdném nebi (výlet nás tří) improvizujeme, to znamená, že se často i my samé divíme, co vše na sebe prozradíme.

Jak vás napadlo věnovat se tématu babiček?

Paradoxně mě k tomu dovedl můj syn Adam. Jednou, když jsme šli v Chorvatsku v Trogiru přes dřevěný most a viděli jsme hendikepovaného člověka, zvolal: „Chudáčisko jedno!“  To by nebylo nic divného, ale on to řekl intonací, dikcí a obratem přesně jako můj táta. Jenže táta už byl mnoho let po smrti. Syn byl maličký, když táta umřel. Vyrazilo mi to dech. Kde se to v něm vzalo? A to mne přivedlo na myšlenku, co všechno v sobě nosíme po naších předcích. Protože jsme holky, rozhodly jsme se sledovat hlavně naše ženské linie. Dědečkové však mají v našem představení také důležité místo. 

Přesto se zeptám, zda vás v něčem inspirovala i vaše babička?

Z každé babičky a „prabáby“ v sobě musím něco zákonitě mít. Takže ano, inspirovala. Každá z nich byla a vlastně stále je součástí mne samotné. A protože tvořím skrze sebe, tvořím skrze ně. Skrze jejich pradávné v sobě uložené vzpomínky a zážitky které jsou bolestné i veselé.

Myslíte si, že jsou babičky v dnešní době opomíjeny?

Upřímně nevím. Asi jak kde a jak u koho. Někdo rád poslouchá příběhy své rodiny, jiný to nesnáší. Jako problém vidím spíše to, že často o svých prababičkách a prapředcích mnoho nevíme, neznáme kontinuitu rodu a promísení. A z toho pramení, že často tápeme, neznáme pozadí našich úzkostí, které nemusí být jen naše, ale mohou být přenesené skrze generace.

Komu byste Babičky doporučila?

Rozhodně každému. 

Redakce magazínu ŽENY DÍVKY.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Napište svůj komentář
Vaše jméno