Dnešní doba je hodně anonymní, nemáme čas na vytváření společenství, vzájemné sdílení, přitom je pro lidský život hodně důležité. Dobrou zprávou je, že existují lidé, kteří se snaží nám všem komunitní žití zprostředkovat… třeba Anna Černá.
Nedávno jsem přijala pozvání na výměnný bazar Pralets. Je to skupina lidí, kteří mezi sebou na principu LETS (Local Exchange Trading Systém) směňují nejrůznější výrobky a služby – je to jednoduché. Je to nejen zábavné, ale hlavně ekonomicky úsporné. Navíc se mohou do života skrz tyto aktivity připlést zajímaví lidé. No a já jelikož jsem sama na bazar přinesla pár svých věcí, odnesla jsem si nejen již dlouho vyhledávanou knihu od mého oblíbeného autora a pár hezkých náušnic, ale i pojem o tom, že „nakupování“ může probíhat i jiným způsobem. A že navíc mohu poznat nové lidi. A jelikož mě to celé zaujalo, zeptala jsem se Anny Černé, která mě na bazar pozvala, ještě na pár otázek. Ona mimo jiné dělá totiž spoustu zajímavých aktivit, které hlavně propojují lidi.
Vím, že se angažuješ v mnoha zajímavých projektech. Můžeš nám je přiblížit?
Ve své podstatě se všechny aktivity týkají komunitního života v místě, kde bydlím. Nejprve to byla spolupráce s komunitní zahradou Vidimova, což je malý prostor, taková malá oáza uprostřed panelových domů na Praze 4. Na to navázala KPZ, což je komunitou podporované zemědělství, neboli partnerský a solidární systém odběru ovoce, zeleniny, vajec, medu, mléčných výrobků a dalších produktů od různých farmářů. Avšak mojí stěžejní motivací zůstává nadále propojování lidí o kterém vlastně všechny mé aktivity jsou. Já sama jsem hlavně čerpala z myšlenky projektu Rozšířená rodina, která se snaží lidem ukázat, že je výhodnější mezi sebou spolupracovat, pomáhat si a vzájemně se podporovat. Nejen dospělí mezi sebou, ale hlavně děti mezi sebou navzájem a celé jejich rodiny. No a ještě jsem se začala aktivně účastnit výměnného lokálního systému Pralets, kde si mezi sebou mohou lidé směňovat výrobky a služby. Je to vlastně v podstatě koncept sousedské výpomoci. Někteří se mezi sebou znají osobně, někteří pouze virtuálně, nicméně všichni mají potřebu se mezi sebou nějak propojit a vypomoct si. Já nyní sama organizuji každý měsíc taková setkání a snažím se lidem předat výhody tohoto systému, ale hlavně je podpořit v tom, aby se osobně mezi sebou setkávali. Vše organizuji v komunitním centru na Praze 4.
To jsou samé přínosné projekty. Zajímalo by mě, proč jsi se vůbec v těchto aktivitách začala angažovat? Je za tím nějaká tvoje osobní potřeba?
To, co mě žene vpřed, je hlavně potřeba propojovat lidi. Baví mě s nimi spolupracovat. Záměrem těchto aktivit je hlavně to, aby se lidi měli možnost mezi sebou potkávat, být si užiteční a nějakým způsobem rozšířit vztahy v okolí, kde bydlí. Mě k tomu především vedl ten fakt, že já sama pocházím z Brna, kde jsem žila až do svých 26 let, kde jsem měla do té doby vybudované veškeré své vztahy. Poté jsem se přestěhovala do Prahy a začala zde pracovat. Když jsem chodila do práce, neměla jsem potřebu navazovat vztahy v mém okolí, protože jsem převážnou dobu trávila v práci. Nicméně po narození syna, jsem cítila, jak je to nezbytné, jak je důležité vědět, kdo vedle mě bydlí, kdo se mnou může sdílet společný čas, s kým mohu sdílet své myšlenky a potřeby.
A proč je to dle tebe v dnešní době tak důležité?
I přesto, že dnešní svět funguje více na virtuální bázi, formou sociálních sítí, mailů a dalších komunikačních online kanálů, má hodně lidí potřebu se osobně setkat, inspirovat se a sdílet. Alespoň mezi rodinami v mém okolí. Lidem osobní kontakt chybí, chybí jim se na chvíli zastavit a být spolu. A já se snažím přenášet virtuální setkávání více do reálna. Hledám více možností jak toto podpořit.
A co myslíš, že lidem vzájemná spolupráce přináší? Je to přínos hlavně pro ně, nebo i pro jejich děti?
Za mě je to přínos pro všechny, kteří jsou těmto věcem otevřeni. Díky různým aktivitám si mohou najít lidi s kterými nějakým způsobem souzní, jsou jim sympatičtí, mohou si najít kamarády pro svoje děti, najít spolu různou formu spolupráce, ať už je to vzájemné vožení dětí do školek a škol, nebo jen dovoz věcí, když zrovna někdo nemá k dispozici auto. Děti z různých rodin mohou také trávit čas spolu, vyžijí se tak a doplňují. Může s nimi být vždy jen jeden rodič či jedna rodina a pak se vystřídají. Uspoří tím čas a mají více prostoru pro sebe. Mohou se domluvit na čemkoliv, vše je o tom, aby lidi mezi sebou o všem více mluvili a zjišťovali vzájemné potřeby. Je to vlastně takové budování záchranné sítě, která je tu především pro naše děti.
A máš už ty sama takovou záchrannou síť?
Základní kameny jsem „položila“ a myslím, že jsem na dobré cestě, jak ji vylepšovat a posilovat v budoucnu. Je to o vztazích, důvěře a vzájemné komunikaci. Tak trochu nekonečný proces, který mě ale baví sám o sobě.
Vím, že se těmto aktivitám věnuješ poslední tři roky. Zaznamenáváš za tu dobu nějaké posuny ve společnosti? Mají lidi o takovou spolupráci zájem?
Je vidět, že je občas pro lidi těžké navazovat vazby s dalšími a vzájemně se propojovat, i když po tom touží. Je pro ně složité zařadit toto do svých každodenních aktivit. I když se snaží různých aktivit účastnit, už jim pak chybí ten drive, aby něco zorganizovali. Je to pro ně i náročné hlavně časově. Navíc tam cítím stále určité bariéry v tom, že lidi přes svůj hektický život nedokáží přemýšlet v souvislostech a než cokoliv jiného, tak řeší a tzv.hasí základní potřeby.
Myslíš, že je to opravdu hektičností doby? Že opravdu lidi nemají čas?
To nedokážu říct, může to tak být a nemusí. Opravdu však za mě pomáhá se aktivně účastnit různých akcí, kde jsou z našeho pohledu podobně naladění lidé. Já sama jsem tak ze začátku, když byl syn malý začala navazovat spolupráci v místním mateřském centru s podobně naladěnými maminkami. To je pak vzájemná komunikace pro začátek jednodušší. Dále si myslím, že je důležité, aby se lidi nebáli mluvit, neměli obavy budovat kontakty, ono když člověk tuto bariéru překoná, je až překvapen, jak lidi mají tu samou potřebu s někým navázat kontakt. Najednou pak zjistíte, že vaše sousedka, kterou míjíte několik let je vlastně fajn a že si najednou můžete vypomoct. Já když jsem si sama začala říkat o pomoc, tak si lidé v mém okolí začali uvědomovat, že vlastně potřebují totéž, s někým o tom mluvit. Je vážně důležité zjistit, co my sami potřebujeme a nebát se otevřené komunikace. V tomto vidím posun. Že opravdu se už lidi snaží říct si o pomoc a říct otevřeně co potřebují. Když bych si dokazovala, že jsem soběstačná, tak se ochudím o tu barevnou mozaiku lidí, se kterými mohu sdílet svůj život.
Je vidět, že i díky tvým aktivitám lidé už o sobě alespoň více přemýšlejí. Je tedy ještě něco, co bys chtěla všem vzkázat?
Čím více o tom s lidmi v mém okolí mluvím, tím častěji mám dojem, že jediný způsob, jak je můžu inspirovat je vlastním životem a vzájemnou komunikací. Cítím, že to v lidech občas nějakou dobu pracuje. A je pro mě vždy velkým uspokojením, když zjistím, že už udělali krok k větší otevřenosti, že s nimi mohu komunikovat na hlubší úrovni, že se otevíráme vzájemné důvěře a to je dle mého velký úspěch a posun. Je dobré pochopit, co v životě potřebujeme, co je pro nás důležité. A v ten moment, kdy to zjistíme, tak abychom žili svůj život autenticky a vysílali toto do svého okolí. Abychom mluvili nahlas o našich potřebách a aktivitách. Pak teprve můžeme získávat přínos ze vzájemné spolupráce.
Anna Černá – propagátorka vědomého života, ženství a jógy smíchu. Angažuje se v mnoha projektech zaměřených na propojování a spolupráci lidí. Více o ní na www.anna-cerna.cz.
Foto: profimedia
