Podle dětského psychiatra Jaroslava Matýse mají mít fyzické tresty výchovný charakter, smysl a určitý cíl. V rámci terapie je nutné sáhnout do struktury celé rodiny. Současně tvrdí, že se dnes rodičům nechce vychovávat a vstupovat do konfliktů. Liberální výchova podle něj funguje pouze u dětí, které jsou od narození zodpovědné.
Jak se vlastně pracuje s dětmi v rámci psychiatrie? Musí se toho účastnit celá rodina?
Když k nám do ambulance přijdou rodiče s dítětem, tak ve skutečnosti přijde sedm lidí. Protože teoreticky „přijdou“ také rodiče otce i matky. Léčíme dítě, které zdědilo jednak geny, ale i historii obou rodin. Rodiče se v rámci kmenových rodin učili, jak se chovat, byli nějak vychováváni, dobře nebo méně dobře, a teď přijdou do ambulance, protože jejich dítě zdědilo poruchu po jednom z rodičů.
V rámci terapie se musí sáhnout do celé struktury rodiny. Často se stává, že se úzkostné maminky bojí vychovávat. Potom vidím v ambulanci, jak dítě kope do matky a ona čeká, až přestane, to není správná cesta. Dnes se rodičům nechce vychovávat a vstupovat do výchovných konfliktů, když vyžadují od dětí dodržování pravidel.
Takže jste odpůrcem takzvané liberální výchovy?
Když slyším, že rodiče nikdy nemuseli uhodit svoje dítě, že je úžasné a vždycky poslechlo, tak odpovídám, ať děkují pánu bohu, že má dobrou povahu. Mám tady ale i děti, které jsou z běžných rodin, nejsou konfliktní, nejsou disociální, ale přes generaci zdědí špatné povahové vlastnosti a tam je nutná direktivní výchova. V přírodě by také hyeny pozabíjely lvíčata, kdyby je lvice nechaly jenom tak – „nevychovávaly“ je co nesmí dělat.
V Americe nastalo období liberální výchovy v 60. letech minulého století, rodiče své děti netrestali. Z jejich potomků ale vyrostla generace neurotiků, protože se v nízkém věku nenaučily zvládat stres a zátěž ani ve škole, ani od rodičů. Liberální výchova funguje pouze u dětí, které jsou od narození zodpovědné a mají ambice.
Jste tedy zastáncem fyzických trestů?
Fyzické tresty jsou takový mýtus. V Asii se například fyzicky netrestá, protože tam funguje hierarchie rodin, tam si nikdo nic nedovolí vůči matce nebo otci. U nás je to rozvolněno. V našich podmínkách jsou fyzické tresty na místě, ale ne v tom smyslu, že si rodič uleví od vzteku. Má to mít výchovný charakter, trest má mít určitý smysl a cíl. Rodič si musí uvědomit, co tak dlouho zanedbával, že mu teď dítě skáče po hlavě.
Jakými psychickými nemocemi v současné době děti trpí nejčastěji?
Obecně je to ADHD a hyperaktivita s poruchou pozornosti, která je často zpochybňována. Narůstají také úzkostné psychické poruchy, protože tlak na výkon u dětí je obrovský a rodiče se jim nevěnují. Schází jim tedy kmenová osoba, která jim pomůže problémy zvládnout.
Vznikl mýtus, že nejtěžší záležitost je autismus, tak v tom případě říkám, že musíme dát invaliditu docentům, inženýrům a státním zástupcům. To se povedlo lidem, kteří doslova prodávají mentální retardaci jako autismus. Takhle to ale není. Naopak retardace s autismem je ten problém. Nejvíce v péči ale máme děti s ADHD, autismem, mentální retardací a potom máme ty úzkostné poruchy.
Jak už jste zmínil, diagnóza ADHD bývá ve společnosti často zpochybňována. Řada lidí si myslí, že takové děti pouze zlobí a jsou hyperaktivní.
Vždy říkám rodičům jednu věc, kdyby to nebyla pravda, tak bychom museli pozavírat všechny dětské psychiatry, protože bychom tím pádem předepisovali léky na diagnózu, která neexistuje. Navíc by přece ty léky ani nefungovaly… Určité struktury v mozku jsou jinak formátované od narození, protože se to dědí. Rodiče jsou překvapeni, když se ptám: Honzo, kdo je doma takový neposeda jako ty? A on se tak šalamounsky podívá na tátu a diagnóza je předem jasná. Nebo je to například maminka „adehaďačka“, která jenom lítá po baráku a uklízí. Ti rodiče však měli od svých rodičů jasně stanovená pravidla, proto jsou v životě úspěšní. Radím jim tedy, ať udělají u svého dítěte to samé.
Jak mohou rodiče poznat, že má jejich dítě psychické problémy?
Pozná se to už u batolat, která jsou neklidná, neustále brečí, jsou agresivní a vzteklá. Duševně nemocné dítě nemusí vůbec halucinovat. Rodiče by ale měli sledovat zvláštnosti ve srovnání s jinými dětmi. A následně kontaktovat odborníka, který už rozklíčuje, co tam je. Většinou skončí v pedagogicko-psychologických poradnách, kde ale nejsou lidé školení ze zdravotnictví.
Často se navíc stává, že to rodiče považují návštěvou v poradně za vyřešené. Je to ale v podobné rovině, jako když se půjdete zeptat dopravního psychologa, jakou máte psychickou poruchu. Ne všechny poradny doporučují nechat dítě vyšetřit u psychiatra k upřesnění diagnostiky nebo uzavření stavu. Lidé se psychiatrů stále bojí. Destigmatizovat to mohou sami psychiatři, praktičtí lékaři a samozřejmě učitelé ve školách.
foto: depositphotos.com
