Spisovatelka Radka Třeštíková má v bytě knihovny dvě; jedna je její, druhá manžela, fotografa Tomáše Třeštíka. A přiznává, že ač cokoli jiného s klidným svědomím vyhodí, z hromadění knih se stal její koníček.
Jaké knížky jste měla ráda v dětství?
V útlém dětství jsem měla ráda dětskou dobrodružnou literaturu, třeba Vojtěcha Steklače a knížky jako Boříkovy lapálie. Když jsem byla větší, četla jsem romány Lenky Lanczové, měla jsem jich celou polici. Pak přišlo na řadu období detektivek, které měli naši doma. James Hadley Chase, Agatha Christie, Ed McBain… Ještě v pubertě jsem ráda četla Wilbura Smithe, který psal dobrodružné příběhy z Jihoafrické republiky. A povinnou literaturu do školy.
Povinná četba vás bavila?
V té době jsem byla velká čtenářka, takže mě bavila i četba povinná. Myslím, že jsem jí často nerozuměla, protože učitelé sem často zařazovali knížky dříve, než k nim člověk dorostl. Přijde mi líto, že jsme často dostali ke čtení knihu, na kterou jsme ještě intelektuálně nestačili a nemohli pochopit hloubku příběhu, tudíž to většinu lidí nebavilo. Mě ano, protože jsem vyhledávala texty, které jsem vstřebávala, a měla radost, když mi došlo, co chce autor říct. A potom jsem měla období, kdy jsem hodně často četla Salingera. Ale časem jsem zjistila, že mě náročná literatura až tolik nebaví.
Čtete stále hodně?
Obecně teď čtu na svoje poměry, jak jsem milovala knížky, hrozně málo. Snažila jsem se nečíst knížky, když píšu, ale protože posledních šest let píšu pořád, nepřečetla bych vůbec nic. Proto jsem zvolila variantu – číst něco jiného, než zrovna píšu, abych alespoň něco přečetla. Snažím se vybírat, co je aktuální, o čem se mluví, abych měla přehled, ale nenechám se tím strhávat. Vyhledávám svoje autory, které mám ráda.
Kteří to jsou?
Ze současných zahraničních autorů třeba Simona Mawer. Baví mě, že začal tvořit snad až ve čtyřiceti a že píše o věcech, ke kterým toho musel hodně nastudovat. Neuvádí pořád totéž, je rozkročen v tématech, která si vybírá, je čtivý a má čtenáři co dát. Elenu Ferrante jsem přečetla celou, to byla povinnost. Ta mě těšila hodně. Až jsem si říkala, že nemusím nic psát, protože to nejlepší už bylo napsáno.
Měla jsem z toho chvíli i depresi; tvrdila jsem si, že některé knihy, které se ke mně dostávají, jsou geniální – skvěle napsané, až vím, že toho nikdy nedosáhnu. Musím si připomínat, že se nelze srovnávat s ostatními, když chci něco tvořit. Opakuji si: Nekoukej na druhé, nepotřebuješ nutně vytvořit něco geniálního, ale to, co tě baví. Člověk musí být otevřený tomu, co z něj leze, i kdyby to nemělo být nejlepší na světě. U nás i v zahraničí vznikají skvělé věci a je těžké vytvořit něco, co tu ještě nebylo, ale současně bylo dobré.
Kterou knihu máte aktuálně na nočním stolku?
Osm hor od Paola Cognettiho. Jako spousta lidí se těším na novou knížku Aleny Mornštajnové a taky na to, až opět něco napíše Petra Soukupová… Pro českého autora je těžké prosadit se s prvotinou. Poslední dobou jich je naštěstí hodně, nakladatelství prvotiny berou, ale málokdy se o nich začne mluvit tak, aby si jich člověk všiml. I Alenu Mornštajnovou jsem objevila až poté, kdy napsala Hanu, její předchozí díla jsem dohledávala zpětně.
Která z knížek je vašemu srdci nejbližší?
Srdcovka je Poslední kabriolet od Antona Myrera. Mám ráda staré knížky, které vyvolávají nostalgii po období, kdy jsem je četla poprvé. Proto mám ráda taky Hellera nebo Zběsilost v srdci Barryho Gifforda, kterou jsem si nedávno četla znovu. Poslední dobou mě víc baví deníky než beletrie a líbí se mi autobiografické věci. Nosí mi je manžel, který v nich má větší přehled než já. Nedávno jsem četla knihy o Miloši Formanovi, knížku Jitky Vodňanské o Václavu Havlovi… A od Michala Viewegha mě nejvíc baví jeho deníky. Je v nich surovost a upřímnost, má-li autor literární kvality, je zábavné je číst.
A kniha, na kterou nerada vzpomínáte?
Občas dostanu do ruky knížku, o které se mluví na sociálních sítích, jaká je pecka, ale ve skutečnosti není. Knihy zásadně dočítám – přeskakuju, ale dočítám v naději, že se text na konci zlepší. (smích) Nejhorší je, když je knížka špatně napsaná. Jsem člověk, který upřednostňuje formu před báječně propracovaným příběhem. Potřebuju, aby vše bylo hezky napsané a já měla pocit, že si musím něco podtrhávat či přefocovat.
To se ale mění… Když si vezmu starou podtrhanou knížku a kouknu se, co ve mně kdysi rezonovalo, po letech zjistím, že bych si podtrhla něco jiného. Už to nedělám.
Máte z nějaké knihy trauma? Co třeba Karafiátovi Broučci, kteří pořád umírali, až nakonec odešli všichni…?
Broučky nemám moc ráda. Líbí se mi jejich televizní pohádkové zpracování, které není tak dramatické a tragické. Mám je sice v knihovně, ale když jsem se snažila z nich dětem číst, nebylo to šťastné. Totéž platí o řadě dalších dětských knih. Že bych však měla knihu s vyloženě negativní vzpomínkou? Asi ne. Neměla jsem ráda Káju Maříka, nikdy mě nebavil, ani když nám ho máma četla. Mám zafixováno v hlavě, že Káju ne. Otravovalo mě už jen to jeho jméno. (smích) Po něm nikdy nesáhnu.
Dokupujete další tituly do knihovny často?
Pořád, nakupuju rychleji, než čtu. Hrozně ráda chodím do knihkupectví! Dřív jsme chodila do knihoven, ale nyní mě už nebaví knihy vracet. (smích) Baví mě knihy vlastnit, dokonce i když jde o knihu, která se mi tolik nelíbí, dál ji stejně nepošlu dál. To je jediná věc, v níž jsem „hromadič“. Jsem schopna zbavit se čehokoli, ale knihy si nechávám. Ty nedám!
Autor: David Lancz, foto: Radek Cihla
