Třídní původ má Eliška Balzerová v poslední době vyvážen; ve hře Jiřího Hubače Hraběnka hraje v pražském Divadle Palace aristokratku Elizabeth Annu Marii, hraběnku z Lansdorfu a ze Scheinbergu, a v novém filmu Jiřího Vejdělka Poslední aristokratka kuchařku paní Tichou.
Pátrala jste v rodové linii, zda mezi vašimi předky není někdo s modrou krví?
Genealogický výzkum mi svého času nabídla Česká televize v rámci pořadu Tajemství rodu. Měla jsem ovšem podmínku – pokud se při pátrání po osudech mých předků narazí na citlivou skutečnost, která by se mohla dotknout dosud žijících lidí z mého okolí, z projektu odstoupím. A přesně to se stalo! Oba moji rodiče se totiž narodili jako nemanželské děti, což se na počátku minulého století stávalo často. Antikoncepce tehdy neexistovala. Mé babičky měly naštěstí dost kuráže a přivedly děti na svět. Protože oba moji budoucí rodiče měli pak ještě další sourozence a já nevěděla, kam až větve mého rodu sahají, rozhodla jsem se projekt ukončit, abych necitlivě nezveřejnila okolnosti, které by se dnes mohly někoho dotknout… V rodové linii mého muže by se však něco zajímavého objevit mohlo.
Z čeho tak usuzujete?
Rodopis větve mého manžela začal tvořit už jeho otec, který se dopracoval do století, kdy jejich pozdější rodové jméno Balzer znělo Baltzar, a to už je blízko Baltazarovi… Kdoví, třeba se jeho předci klaněli samotnému Ježíškovi.
Někdo vám rozmlouval, abyste si brala manželovo příjmení…
Ano, Jiřina Švorcová. Nedlouho po mém nástupu do Divadla na Vinohradech mi mateřsky radila, abych si nechala svoje dívčí příjmení Havránková. Argumentovala tím, že herečky se v jednom kuse rozvádějí a přijímají nová jména. Navíc mám takové hezké české příjmení a chci si vzít německy znějící Balzerová! Tehdy jsem jí řekla: „Jiřino, nevím, proč bych hned od začátku měla uvažovat o tom, že partnera opustím a rozvedu se. Toho kluka jsem si vzala i s jeho příjmením, to ponesou i naše děti, které s ním chci mít, protože s ním hodlám být celý život!“
Věřila jste, že je to navždy?
Pevně jsem v to doufala!
Není tudíž paradox, že vaše nejúspěšnější hra má název Můj báječný rozvod?
To byla hra, k níž jsem se dostala úplnou náhodou! V době, kdy jsem v Divadle na Vinohradech byla obsazována zřídka a cítila, že léta mi nezadržitelně ubíhají, hledala jsem text, který by mě zaujal. A paní překladatelka mi poslala monodrama Terrence McNallyho s názvem Mistrovská lekce o životě operní zpěvačky Marie Callas. Jak jsem text dočetla, uvědomila jsem si, že to, co je v té hře napsané, právě prožívám ve vlastním životě; Marii Callas bylo padesát, mně devětačtyřicet…
A ta shoda?
Ona opouštěla jeviště, já odcházela z Vinohrad, ona začala dávat lekce mladým zpěvákům, já tou dobou učila na soukromé herecké škole. Hru jsem tenkrát nazkoušela pro pražské Divadlo Viola a hrála ji téměř deset let. Vyzkoušela jsem si v ní, že dokážu stát prakticky sama celý večer na jevišti a že je úžasný pocit vycházet před diváky a prožívat s nimi silný příběh.
Není to poněkud vysilující?
Je to trochu sisyfovská práce, i když ten příměr, přiznám, poněkud kulhá. Společný je jen ten balvan, který před vámi leží na úpatí kopce, ale na rozdíl od Sisyfa se můj balvan před vrcholem neskutálí dolů. Na konci představení stanu na vrcholku hory a pocítím nepopsatelnou závrať a radost. Diváci se mnou. Takže má cesta do kopce není marná ani zbytečná… Na tohle monodrama se dokonce chodili dívat operní pěvci z Národního divadla, přišla paní Randová a Eva Urbanová, Luděk Vele ho viděl hned několikrát! Jeden operní dramaturg se mi svěřil, že Marii Callas nesnášel, ale já mu tím představením její povahu trochu ospravedlnila.
Když jsme představení po letech stáhli z repertoáru, protože mí kolegové – kdysi konzervatoristé – už měli svá angažmá, dva dokonce v Národním divadle, a nebylo možné skloubit naše časové možnosti, začala jsem znovu hledat text se silným ženským příběhem; už ho hraju šestnáct let.
Co vás na tom textu i po tolika letech nejvíc baví?
Jednak to představení má ohromnou sílu, jednak je příjemné, že jsem v něm na jevišti sama, takže možností ho hrát je víc. To v představení Hraběnka nás účinkuje jedenáct a dáme se dohromady jednou za měsíc! Můj báječný rozvod je na repertoáru Studia DVA dvakrát měsíčně, a mám-li dost sil, jezdím s ním občas i na zájezdy.
Zjevně máte ráda diváky?
Mám ráda publikum, které ví, na co přišlo, vysloveně se těší a pak si vychutnává každé gesto – stačí pohled a už se směje. Rozesmát diváky je mnohem těžší než je rozplakat. Lidi se mě ptají, jestli není příliš náročné strávit na jevišti dvě a půl hodiny a odříkat sedmdesát stránek textu, ale pro mě je ten večer velká radost. Taky jsem za léta, kdy ho hraju, nasbírala mnoho nových hereckých zkušeností a dozrála i v řadě věcí.
Například?
V textu jsou pasáže, týkající se sexu v pokročilém věku – a moje postava říká, že to bylo fiasko a horor. V ten okamžik začnou stejně staré ženy v publiku řvát smíchy, protože si to dokážou živě představit. Ale když představení končí happy endem, dámy v hledišti si hlasitě oddechnou. Nedávno mi jedna singl přítelkyně napsala, že po zhlédnutí toho představení uvěřila, že i v tomhle věku má smysl ještě hledat a najít lásku. V těch chvílích si říkám: herectví je docela dobré řemeslo.
Mluvíme-li o herectví… Údajně vám už zmíněná Jiřina Švorcová nedlouho před svou smrtí věnovala putovní herecký prsten?
To je pravda. O přestávce představení Poslední doutník si mě nechala zavolat do klubu Divadla Na Fidlovačce a po krátkém úvodu mi dala prsten, který putuje generačně od jedné herečky ke druhé. Jestli si dobře pamatuji, začala s tím Zdenka Baldová, která ho věnovala Blance Waleské a ta ho postoupila Jiřině. Ta mi tenkrát řekla, že se rozhodla věnovat ho mně, což mě překvapilo. My sice byly dávné kolegyně z vinohradského divadla, dokonce jsme si tykaly, ale velkými kamarádkami bych nás nenazvala… A najednou stála přede mnou o berlích a podávala mi ten prsten. Je to divadelní maska ze slonoviny zasazená ve stříbře. Dodnes ho mám uložen v etuji a přemýšlím, komu ho předám dál. Tip už mám, ale já ještě herectví nevěším na hřebík, tak si dotyčná kolegyně bude muset počkat. Ovšem tradice putovního prstenu je hezká…
Mimochodem, vzpomínáte v roce třicátého výročí sametové revoluce
na listopad 1989?
Měla jsem tehdy velké štěstí, že jsem něco v televizi točila a měla přístup přes vrátnici na Kavčí hory. Mohla jsem po 17. listopadu přinést pod kabátem do televize kazetu s událostmi z Národní třídy, kterou jsme namnožili ve vinohradském divadle. Možná i zásluhou toho jsem následně mluvila jako táborový řečník z korby náklaďáku v garážích na Kavčích horách k zaměstnancům televize. Tolik moje vzpomínka na sametovou revoluci.
Před rokem 1989 jste točila velmi mnoho, poté naopak, co se stalo?
Neřekla bych, že jsem točila velmi mnoho, ale měla jsem štěstí, že jsem natáčela věci, které se dají vysílat a vysílají dodnes. Třeba seriál Nemocnice na kraji města a filmy jako S tebou mě baví svět nebo Vrchní, prchni!. A co se stalo po revoluci? Listopad přinesl obrovskou euforii, každý, kdo měl ještě dost sil, chtěl být nějak platný. Mně bylo ten rok čerstvých čtyřicet a chtěla jsem být společnosti užitečná. Začala jsem učit na soukromé herecké škole – chtěla jsem se pokusit vychovat novou hereckou generaci. V roce 1994 jsme se s Tomášem Töpferem navíc rozhodli vzkřísit Divadlo Na Fidlovačce a od té doby jsem dvacet let neměla skoro jeden volný den, protože jsme hráli sedm dní v týdnu, v sobotu a někdy i v neděli dvakrát. Za těch dvacet let jsem odmítla z časových důvodů pár seriálů a hereckých nabídek z jiných divadel. Některých je mi dodnes líto. Ale nelituji jediného dne, který jsem ve „svém“ divadle strávila. Byly to krásné roky!
Co vás přimělo vzít roli Vilmy ve filmu Ženy v pokušení režiséra Jiřího Vejdělka
roku 2010?
Moc se mi zalíbil scénář. Pozvala jsem svého šéfa Tomáše Töpfera na večeři a řekla, že mám v rukou scénář filmu, který bych chtěla natočit. Odpověděl, že to nejde, že musím nazkoušet nový titul, režisér už má hotové obsazení. Požádala jsem ho, aby mě ze zkoušení vyvázal, protože chci točit Ženy v pokušení. Byl tenkrát hodně naštvaný, ale nakonec souhlasil. A já byla šťastná, protože jsem zažila návrat do filmového prostředí, které jsem důvěrně znala z mládí. Navíc mě obsadil režisér Jiří Vejdělek, jenž, jak známo, má svoje herce upřímně rád. Když pak Tomáš Töpfer odešel v roce 2012 šéfovat Divadlu na Vinohradech a já se stala ředitelkou Fidlovačky, uvolnily se mi ruce a mohla jsem alespoň v létě hrát ve filmech jako Teorie tygra nebo zase s Jiřím Vejdělkem v Tátově volze. A když jsem v červnu 2017 na Fidlovačce definitivně skončila, konečně jsem přijímala i nabídky z jiných divadel. První byla postava Hraběnky ve hře Jiřího Hubače. A víte, co je nejlepší?
Copak?
Herecká profese může člověku nabídnout během jediného roku dvě role, dva odlišné charaktery jako dvě strany jedné mince… Zatímco v Hraběnce hraji aristokratku, kterou v roce 1948 vyhnali komunisti z jejího vlastního zámku, ve filmu Poslední aristokratka, natočeném na motivy knihy Evžena Bočka, jsem hubatou kuchařkou, která byla na zámek dosazena po jeho znárodnění, takže ho považuje trochu za svůj a na majitele, kteří jej získali zpět v restituci, se dívá jako na šlechtické vyžírky a vyžaduje po hraběti, aby jí platil sociální a zdravotní pojištění.
Byla jste se po odchodu někdy podívat v Divadle Na Fidlovačce?
Ne, nebyla. Už to není moje divadlo, i když ho pořád v srdci za svoje považuji. Ale už o tom nechci mluvit…
Dobře, ale tehdy jste proto chtěla s divadelním herectvím definitivně skončit?
Šlo o bolestný nával emocí, nedovedla jsem si představit, že se ještě postavím na jeviště. Ale diváci, kteří za naše herecké bolesti a starosti nemůžou, mě rychle vyléčili. Studio DVA mi jako první nabídlo možnost hrát, tak jsem se zase vydala na jeviště. A diváci mi večer co večer potleskem hojí všechny rány, které jsem v nedávné době utržila.
V květnu jste oslavila sedmdesátiny, byl čas na bilancování?
Kdepak, nebyl! Denně jsem hrála! V den mých narozenin jsem měla představení v Divadle Palace, tak jsem je oslavila s diváky a hereckými kolegy, od kterých jsem dostala šampaňské Moët & Chandon, o němž je v představení Hraběnka řeč. Ostatně když moji postavu hraběnky vyhánějí ze zámku, ona slibuje, že se vrátí a oslaví tam svoje sedmdesátiny. To se mi de facto stalo… Druhý den jsem se „báječně rozváděla“ ve Studiu DVA a dostala spoustu květin, přání a dárků. V předvečer mých narozenin jsem v Mánesu pořádala oslavu pro nejbližší, a když už to byly sedmdesátiny, pozvala jsem sedmdesát svých přátel…
Takže…
Takže první třetinu tvořila moje rodina, druhou mí celoživotní kolegové, které znám od konzervatoře, a třetí třetinou byli novodobí kamarádi; ti mi přibyli z časů Fidlovačky či během filmování. Krásná oslava! Přišlo mnoho těch, které jsem dlouho neviděla. Bolek Polívka se mile rozveselil… Mimochodem, nedávno zase já byla na jeho oslavě sedmdesátin, jsme spolužáci z JAMU, ale Bolek se narodil v červenci, je mladší a musel nám na škole běhat pro pivo. A teď jsem si na něco vzpomněla –
Nač?
Svého času jsem v Divadle Na Fidlovačce hrála ještě jednu aristokratku: Alžbětu I. ve hře Esther Vilar s názvem Čaj u královny. Tahle dcera krále Jindřicha VIII. a jeho druhé ženy Anny Boleyn si jednoho dne zavolá Williama Shakespeara a ptá se ho, proč napsal hry o tolika králích, ale žádnou o ní. A než slavný dramatik otevře ústa, sama mu odpoví: „Za čtyři sta let už nikoho nebude zajímat, kdo v této době vládl, ale vaše hry se budou pořád ještě hrát – a já bych ráda přežila alespoň v nich!“ Když poté předává vládu skotskému králi Jakubovi, klade mu na srdce, aby se před Shakespearem choval co nejlépe, protože pokud ho ten velký spisovatel vylíčí ve svých hrách jako hlupáka a zbabělce, bude hlupákem a zbabělcem navěky. To se mi moc líbí! Za sto let už nikdo nebude vědět, kdo naší zemi vládl v roce 2019, ale v živé paměti našim potomkům zůstanou umělecká díla, která přežijí staletí. Krása.
Autor: Honza Dědek, foto: Tomáš Nosil
