Spisovatele historických románů a detektivek Františka Niedla čtení baví již od mala. Začínal s dobrodružnými knihami a postupně se propracoval až k vlastnímu autorskému psaní. Jaké autory preferuje, a který příběh ho dokáže dojmout i po desetiletích? Dočtete se v našem v rozhovoru.
Jaké knížky jste měl rád v dětství?
V úplném dětství? Samozřejmě dobrodružné. Byli to třeba Hoši s dynamitem od J. V. Plevy, ale záhy mne okouzlila historie, do které se to dobrodružství dalo nádherně zabalit. A nestydím se zmínit dnes už mnohdy přezíraného A. Jiráska, kterého jsem přečetl celého, a který dokázal vytvořit velice plastický obraz doby, o které psal. Pak to byl samozřejmě H. Sienkiewicz, W. Scott, R. L. Stevenson, J. Verne, J. London… Ale raději se neptejte někoho, kdo soustavně čte od šesti let. Každým jménem, které se mi vybaví, mi na mysli vytanou další. To je ta dlouhodobá paměť. S tou krátkodobou je to horší. Vstoupím do spíže, koukám do regálů a nevím, co tam pohledávám.
Povinná četba vás bavila?
Ne – spíše urážela. Kazila mi samotné potěšení z četby, protože mi přikazovala, abych dělal něco, co jsem miloval. Ale chápu, že všeobecně byla a je nutná, protože je mezi námi dost takových, kteří s pýchou a opovržením v hlasu řeknou: já nečtu. Při povinné četbě se alespoň dozví, čím je taková kniha tvořena.
Čtete stále hodně?
Ano. Díky četbě jsem se stal spisovatelem. A nedovedu si život bez knihy představit – připadal by mi prázdný. Knihy bereme s sebou i na dovolené, vážili jsme i kufry, abychom se dostali do limitu daného leteckými společnostmi (dneska už jsou čtečky), kniha se mnou putuje i na moře, kam vyrážím na plachetnici. Nikdy však nečtu, když píšu. Tam by se mi ty dějové linie mohly začít prolínat… Ne, to v mém případě nelze. Rád bych zůstal spisovatelem a ne opisovatelem. Tím by se vytratila autentičnost a zároveň i radost z tvorby. Člověk prostě musí v sobě najít sílu k tomu, aby alespoň část roku nepsal. Myslím, že to prospěje i jeho tvorbě, kdy v době nepsaní se znovu nabije energií. Začínám psát na podzim, kolem přelomu roku si dám aspoň měsíční pauzu a psaní věším na hřebík před koncem jara, kdy přichází období se spoustou jiných lákadel.
A jaké autory preferujete?
Spíše žánry. Ale samozřejmě autor je důležitý – jeho jméno pomáhá při výběru knihy, je jakousi zárukou, že člověk nesáhne vedle. V mém případě je to C. McCarthy, T. Pratchett, B. Cornwell, J. Deaver, L. Child, M. Connelly, J. Connoly… Nicméně, i já rád zapátrám po mnou dosud neobjevených autorech – je to jako hledat houby. Radost z nacházení.
Co vám právě leží na nočním stolku?
Ne doslova na nočním stolku, protože čtu v obýváku, a když už se svalím do postele v ložnici, promýšlím některou z pasáží knihy, která teprve čeká na to, abych ji napsal. Je to jako počítání oveček – krásně se u toho usne. Ale zpět k otázce. Teď zrovna je to román Práskač od Jean-Erica Fjella, který mě mile překvapil. Po prvotním okouzlení Jo Nesbem mne začala severská detektivka poněkud unavovat. Někteří autoři se nechávali vyloženě nést na vlně obliby severské krimi, ale mnozí své zadání nezvládli. Ať už přehnaným zdůrazňováním skandinávského sociálního rozměru a někdy i opisováním. Ale Fjell mi vrátil chuť k četbě této severské krimi.
Knížka vašemu srdci nejbližší?
To je vskutku těžká otázka. Ale když už si musím vybrat, tak jsou to Tři kamarádi od E. M. Remarquea. Přesně si pamatuji, kdy jsem ji četl (bylo mi 23 let), kde jsem ji četl (ve staré vile v Novohradských horách, stojící v nefalšované samotě uprostřed lesů), a jak silný citový dopad na mě ten román měl. A myslím si, že vzhledem k tomu, že mě ten příběh dokáže dojmout i po desetiletích, nebude moje srdce snad ještě zcela okoralé.
A kniha, na níž nerad vzpomínáte?
Taková kniha není. Mám v sobě určitý obranný mechanizmus, který mě přiměje takovou knihu odložit a vytěsnit ji z mysli i s autorem. Ten kritický bod nastává zhruba po přečtení asi padesáti stránek. Pokud mne kniha do tohoto kritického bodu nezaujme, jen málokdy se přinutím číst ji dál. A vždy se jedná o souhrn více faktorů. Prvoplánovost, bezduchost, absence silného příběhu, povrchnost, kdy autor, který předtím třeba psal kuchařky, bere tvorbu pouze jako určitý druh obživy. Rozvláčnost nebo přílišné zahledění se sama do sebe. Jazyk a výrazové prostředky. Ale abychom byli spravedliví, může to být i chyba ve čtenáři samém – tedy ve mně. Prostě autor je výborný, ale já nejsem naladěný na stejnou notu. Vždy zpozorním, když začnu odhazovat knížky. Psát jsem vlastně začal tehdy, když jsem odhodil tři po sobě. Bylo to pro mne určitým způsobem trauma, protože jsem si nebyl jistý, zdali se ve mně něco nezlomilo a zdali dokážu ještě číst. Pak jsem se naštval a řekl si: Vždyť tohle napíšeš taky a snad i lepší. A tak jsem sedl, napsal svoji prvotinu. Přijali ji a vydali hned v prvním nakladatelství. I dnes, když mám své čtecí období a začnu odhazovat knížky, cítím, že přichází ta pravá chvíle, abych napsal něco sám.
Máte z knih i trauma? Co Karafiátovi Broučci, kteří pořád umírali, až odešli všichni…?
Ne. Tehdy mi to připadalo jako normální běh života a jako malý jsem si nedokázal představit, že se mě bude také někdy smrt týkat osobně. Tehdy bylo zvykem nechávat nebožtíky aspoň do druhého dne doma. Když umřela babička, bylo mi 8 let a zdravě jsem spal ve vedlejším pokoji. Co mě víc vystrašilo, bylo, když mi ráno řekli, že jsem byl tu noc náměsíčný a byl jsem odchycen, když jsem stál v otevřeném okně. Což se později už nikdy neopakovalo. Takže Karafiátovi Broučci by mě možná víc dojali ve věku, ve kterém se nacházím nyní.
Dokupujete další tituly do knihovny často?
Ne. Při objemu knih, který s manželkou každoročně konzumujeme, by to bylo neúnosné. Pravidelně si vypůjčujeme knihy ve veřejné knihovně. Nakupování procházelo u nás dvěma zásadními etapami. První byla, když jsme kdysi zabydlovali náš panelákový byt. Když už nebylo knihy kam dávat, nákup jsme omezili, protože nedokážeme knihy vyhazovat. Druhá etapa nastala, když jsme si postavili dům, kde je celá jedna místnost knihovnou a pracovnou. Bláhově jsme si mysleli, že se nikdy nenaplní. Naplnila. Teď se stěhuje syn a přivezl k nám asi metrák knih. Rozhodl jsem se, že budu tvrdý a zavelel: Vyhodit! Ale už jsem si všiml, že knihy z předsíně pomalu mizí. Pak jsem uviděl manželku, jak je potajmu nosí do hostinského pokoje a schovává pod postel. Budu muset být tvrdý!
Foto: archiv Františka Niedla
Další rozhovor s populárním spisovatelem najdete zde
