Před dvěma lety opustil angažmá v Divadle na Vinohradech a role si dnes vybírá velmi pečlivě. Sám o sobě říká, že je váhavý a často za sebe raději doporučí jiného kolegu. V seriálu Dabing Street napoprvé odmítl dokonce i roli Viktora Preisse. Nedávno se herec představil v pohádce Hodinářův učeň.
Co vás přimělo, abyste roli Hodináře neodmítl?
Mně se na tomhle námětu nejvíc líbilo, že je to taková pohádka nepohádka. Je to příběh, který má reálný základ, i když do něj vstupují nadpozemské síly, jež ovlivňují naše životy. To jen my si bláhově myslíme, že konáme podle své vůle, ale ve skutečnosti je to osud. Pro mě tahle pohádka obsahuje i určitou míru filozofie. A to je ta nejlepší poloha, protože z dítěte nedělá hlupáka a dospělý se nemusí příběhu shovívavě přizpůsobovat.
Hrála se vám záporná postava Hodináře dobře?
Není to žádný dobrák, ale nadarmo neplatí staré herecké úsloví, že záporná postava je vděčnější než kladná. I když jsem měl tendenci ho zpočátku lehce polepšovat, přání paní režisérky Jitky Rudolfové bylo jasné: nedělat ho lepším, než je. Má prvotní představa hodináře totiž byla sociálně o něco níž. Představoval jsem si ho jako chudého šejdíře a lakotného chytráka. Ale to jen do chvíle, než jsem viděl krásné návrhy kostýmů výtvarníka Marka Cpina, které se všechny šily v soukromém krejčovství.
A stejné to bylo i v reálech a interiérech výpravy Martina Kurela. Do posledního detailu mě obklopovala a dýchala na mě doba druhé poloviny 19. století. I v tom je vizuální kouzlo příběhu a jeho originalita. A to mi ohromně pomohlo! Ve skutečnosti je hodinář bohatý lakomec, který chce ještě víc, než má – chytrák, který se přepočítá. Nechci prozrazovat konec, snad jen to, že moje postava neskončí dobře. Koneckonců takový je zákon pohádky – zlo je potrestáno a dobro a láska zvítězí.
Při natáčení jste se opět potkal s herci Dejvického divadla. Jak se vám s nimi hrálo?
Úžasně! Mám je moc rád, jsou to velmi talentovaní kolegové a lidsky jsou mi blízcí. Ostatně jako všichni, s nimiž jsem se při tomhle natáčení setkal. Byla to příjemná společnost milých a slušných lidí. A protože já vždycky za slušné zacházení poděkuji, tak se mi ho taky dostalo. A to všechno přispělo k mému rozhodnutí roli přijmout a dnes jsem rád, že jsem při tom mohl být.
Z jakého důvodu nad přijetím role tak dlouho váháte?
To už je tak trochu můj kolorit, průvodní jev mého rozhodování. A jak stárnu, je to pořád horší a horší. Zvažuji všechna pro a proti, čekání, dlouhé cestování, noční natáčení, náročnost dvanáctihodinových směn, ale především dám čím dál víc na první dojem ze scénáře, na intuici, kterou jsem mnohdy podcenil, a ve výsledku se to nakonec potvrdilo. Dost často se stávalo, že jsem za sebe navrhl jiného kolegu, což se ukázalo jako správné rozhodnutí a fungovalo lépe, než by to bylo v mém případě. Není v tom žádná moje ctnost nebo přehnaná laskavost, spíš jen kritický pohled na sebe sama, taková zvláštní vnitřní korekce. Sám vlastně mnohdy dost dobře nechápu, proč se předem zbavuji věcí, které jsem ani nezkusil.
Nikdy jste svého rozhodnutí nezalitoval?
Jen v jednom případě, ale včas jsem vzal své rozhodnutí zpátky. Šlo o roli Dona Quijota ve hře Muž z La Manchy ve vinohradském divadle. Vždycky jsem měl velký respekt z písňových textů, dost jsem se v bývalých Městských divadlech pražských nazpíval v hudebních komediích a léty si vybudoval jakýsi blok a strach, že mi vypadne text písně. A tohle bylo velmi úspěšné představení, které jednoho dne navštívil i prezident Václav Havel. Tréma udělala své a v ústřední písni se mi to stalo – vypadl mi text! Takže když mě dnes někdo požádá, abych naživo zazpíval, je to pro mne předem vyloučená věc.
Váhal jste i nad přijetím role v seriálu Dabing Street, kde jste měl hrát sám sebe. Proč?
Kdysi dávno mi režisér Petr Zelenka nabídl roli ve filmu Knoflíkáři a poslal mi jen malou část ze scénáře. Týkala se scény, kdy jedna z postav trpí zvláštní úchylkou: na návštěvě zubní protézou umístěnou v zadní části těla tajně odštípává knoflíky ze sedací soupravy. No tohle, říkal jsem si, snad nemám zapotřebí! Co je to za vulgaritu?! Neznal jsem souvislosti a neměl k dispozici další povídky filmu, takže jsem ho odmítl. A nebyl jsem prý sám! Jenomže když jsem pak film viděl, bavil jsem se a moc se mi líbil.
Chybělo mi však vědomí souvislostí a to je pro věc důležité. A navíc kolega Bořek Navrátil to hrál skvěle! U Dabing Street to bylo podobné, vadily mi vulgarismy. Pak jsem si však uvědomil, že je to vlastně hlavní téma a samotný nápad hrát sám sebe se mi zalíbil. Ale nedokázal jsem se rozhodnout. Do chvíle, než mi pan režisér Zelenka nezavolal znovu a nezjišťoval, jestli jsem si to nerozmyslel. Pak jsem ještě dostal esemesku, kde mimo jiné vznesl otázku: „Vás řídí žena, viďte?“ To rozhodlo! Mužská ješitnost zapracovala a já mu odpověděl vybranými vulgaritami ze scénáře, že to beru. A byl jsem nakonec rád, protože jsme se všichni dobře bavili. Viděl jsem dokonce Miroslava Krobota, jak se směje! To pro mě byla velká událost!
V seriálu Viktor Preiss, který má dabovat značně vulgárního právníka, tvrdí, že nikdy v životě neřekl sprosté slovo. Jaký máte vy postoj k silnějším výrazům?
Kladný, je to ventil. Ale jako osoba veřejná se tak navenek neprojevuji. Většinou nadávám sám sobě – to, když zapomenu, co jsem chtěl před chvílí udělat, kam jsem si položil šroubovák, kam jsem založil papírek, co mám koupit, kam jsem měl volat, kdy a komu zaplatit… Ale zpátky k seriálu. Co mě při zkouškách před natáčením zaujalo a co jsem velmi ocenil, byla vstřícnost Petra Zelenky k našim nápadům. Bezprostředně vzniklo několik hlášek, které se ujaly, a režisér je zanesl do textu, takže jsem s překvapením zjistil, že mě lidé začali oslovovat pátým pádem pane Preissi – vokativem, který nám závidí celý svět.
Dnes si můžete filmové a televizní role vybírat. Podle čeho se nakonec rozhodujete?
Nehraje v tom roli, jestli je to velký, nebo malý úkol. Musí mě zaujmout a bavit. Dávat oboustranně nějaký smysl. Proč zrovna já a proč právě tato postava a tento příběh? Co to přinese mně a čím mohu přispět já? Motivací nejsou účelově peníze – jinak se z toho stává rutina, závazek a povinnost. Ale to je známá věc…
Máte dnes, když už nehrajete divadlo, více času na psaní poezie a malování?
Kreslil jsem a básničky psal vždycky, ale teď už je to jen čas od času a podle nálady.
Nikdy jste neuvažoval, že byste je vydal?
Ne, tuhle ctižádost opravdu nemám. Je to soukromá a intimní věc. Spíš mě napadla kombinace obrázků proložená krátkými texty formou vzpomínek a glos – taková přijatelná a stravitelná forma bez velkých ambicí. Ale autocenzura vždycky zapracuje a zamete to pod stůl… Díky dokumentu Olgy Sommerové Tajemství rodu jsem se mimo jiné dozvěděl, že mí předci byli i litografové, a já měl možnost se do litografické dílny podívat.
Moc mě technika kresby na kámen zaujala. Tak se o to občas pokouším a své výtvory věnuji třeba nějaké nadaci, která je vydraží a získá alespoň nějaké peníze. A taky je dávám kamarádům a přátelům a tajně doufám, že si je třeba pověsí na zeď. Ale nedělám si iluze! Dost možná skončí za skříní nebo na chalupě na WC. Kolega Tomáš Töpfer mě čas od času zve k sobě domů se slovy: „Přijď k nám zase někdy, abys viděl, jak jsi nám zasvinil barák!“ Ale já mám ten jeho humor rád…
Nezdají se vám vaše litografie dost dobré?
Jsem pořád jen amatér a učím se. Asi opravdu nemám dostatečnou ctižádost a drzost prezentovat se jako výtvarník a spoléhat se na to, že jen proto, že se nějak jmenuji a jsem v určitém povědomí, vzbudím větší pozornost a uznání. Když pro mě v Poděbradech lidé z radnice uspořádali malou výstavu, napsal jsem do úvodu alibistickou větu: Buďte kritičtí i shovívaví. Děkuji, V. P. Bylo a je mnoho kolegů, kteří skvěle malují a já je rád v televizním pořadu Herci malují kdysi připomínal…
S takovou autocenzurou jste se rozhodl jít k divadlu?
Moje matka neměla konzervatoř, začínala jako talentovaná amatérka. Pracovala ve Státním zájezdovém divadle, tehdejším Vesnickém, které jezdilo po nejrůznějších štacích, což byl opravdu tvrdý život, ale ona to milovala. Nakonec skončila v činoherním souboru Národního divadla… Ale mě její profese v dětství nijak nepřitahovala, právě naopak. Mnohem víc mě lákal svět otce, který byl technickým úředníkem a věčně se točil kolem motorů. Sám nikdy žádné pořádné vozidlo neměl, takže po nocích spravoval stará auta a motorky.
A skoro každou sobotu vynesl z ulice nahoru do kuchyně vymontovaný motor, do druhého dne ho spravoval, v neděli dopoledne mě posadil na zadní nafukovací sedátko, připoutal mě k sobě řemenem, dostal jsem koženou kukličku a brýle a už klopil zatáčky cestou z Prahy na Zbraslav. A protože ta jeho bunda měla odér chlapství a benzinu, tak jsem i já od té doby „praštěný“ motory a nasáklý benzinem… Divadelní slinu jsem chytil až na gymnáziu, když mě uhranula poezie, což je dost klasický scénář.
Co na to vaše matka?
Moje matka tehdy poprosila paní profesorku Vlastu Fabiánovou, jestli by se na mě nepodívala a nezhodnotila, zda má cenu podávat přihlášku na DAMU. A tak jsem byl pozván k ní do bytu na Smetanově nábřeží, kde jsem úplně rozklepaný zazvonil a poté jí odrecitoval báseň Siná zátočina od Langstona Hughese. Když jsem skončil, upozornila mě na výslovnost a sykavky – já jsem totiž pár dní předtím upadl na kole a urazil si přední zub… Zubař mi narychlo udělal nasazovací náhradu a já se s ní dostal až do třetího kola přijímacích zkoušek.
A tam se mě profesor Nedbal zeptal, jestli hraji fotbal. Odpověděl jsem, že příležitostně ano. A on na to: „Tak proto máte vyražený zub?“ Vůbec jsem si nevšiml, že mi ta „žaketka“ vypadla! Zkušební komisi jsem přiznal pád na kole… A když jsem potom všem vyšel před školu, stála u hlavních dveří paní Fabiánová, kouřila cigaretu a jen tak povídá: „Mladý muži, v září ať máte chrup v pořádku!“ Zanedlouho mi přišel telegram a byl jsem přijat.
A jaké bylo studium na DAMU?
Maturoval jsem v Říčanech u Prahy, odkud pocházel i můj zesnulý přítel a kolega Miroslav Masopust, který mě velmi ovlivnil a inspiroval. Byl v té době posluchačem absolventského ročníku. Možná si ho vybavíte jako namyšleného vodníka Rolfa ve Vorlíčkově komedii Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. A mimochodem, právě jeho měl moc rád profesor Nedbal. On vůbec každý svůj ročník miloval a po každé premiéře v Disku bral své studenty na vyhlášenou kapustnicu do hotelu Paříž.
Míťa Masopust mě jednou vzal s sebou a uvedl k panu Nedbalovi, který seděl v čele stolu: „Pane profesore, dovolte mi, abych vám představil posluchače prvního ročníku, který nám svítil dnešní představení v Disku. Jmenuje se Viktor Preiss.“ Já pozdravil, pan profesor se na mě zadíval a po chvíli pronesl: „Viděl jsem ho u zkoušek. Tak oni ho vzali?“ Nebyl jsem v jeho ročníku, ale chodil jsem tam za jeho oblíbenou žačkou Janou Drchalovou a čekával u šaten. Pan profesor Nedbal mě tam jednou přistihl, a protože na svoje studentky trochu žárlil, zezadu do mě strčil a zvolal: „Co mi lezeš do ročníku?!“ Navzdory tomu jsem se nedal odradit a časem se z jeho žačky stala moje žena a zmíněný přítel Míťa Masopust mým svědkem na svatbě!“
Autor: Honza Dědek, Foto: Tomáš Nosil
