On slavný spisovatel, toho času podruhé rozvedený a stále ještě se vzpamatovávající z prasklé aorty. A ona? Stala se jeho pečovatelkou. Posléze přítelkyní. Příběh jako z románu. Jenže jde o reál. On – Michal Viewegh –navíc slibuje, že ona – Monika Šimůnková – se nikdy v žádné jeho knize neobjeví. Tedy pokud sama nebude chtít.
Jak jste se dali dohromady?
Monika: Michala jsem „vzdáleně“ znala předtím, než jsme se poznali osobně. Jezdím s pečovatelským autem a vídala jsem ho, když trénoval na maraton. Kolikrát, když jsem ho míjela, jsem si říkala, že má hezký zadek, a představovala si, jaké by to bylo, kdybych stáhla okénko a plácla ho přes něj…
Michal: V těch letech jsem byl ještě zdravý!
Monika: To je pravda, už je to relativně dávno… A když jsem se potom z novin dozvěděla, co se mu stalo a že se se svou ženou Veronikou rozvádí, napadlo mě, že možná bude potřebovat pomoc.
Michal: Myslí sexuální…
Monika: Shodou okolností mi o tři dny později zavolala Michalova švagrová Alenka a prosila, jestli bychom k Michalovi nemohli začít jezdit s pečovatelskou službou, že domácnost po odchodu Veroniky úplně nezvládá a potřeboval by občas poklidit, vozit obědy nebo pomoct s plánováním povinností.
Michal: Bydlel jsem tehdy už sám, bez Veroniky, a byl jsem na tom zdravotně podstatně hůř než dneska, takže jsem asistenci asi opravdu potřeboval.
Docela náhoda… a rychlá.
Monika: Mně tenkrát blesklo hlavou: to není možné, já to snad přivolala!
Michal: Každopádně tady Monika začala uklízet a já najednou vůbec nevěděl, co mám v její přítomnosti dělat! Nikdy v životě jsem uklízečku neměl, nikdy jsem nebyl ničí šéf, nikdy neměl žádné zaměstnance. Úplně jsem nevěděl, jak se k té paní na úklid chovat, abych třeba nebyl moc familiární. Proto jsem byl přímo přezdvořilý; pokaždé když přišla a chystala se uklízet, jsem jí říkal, ať si dá nejdřív kávičku a že jsem koupil i koláčky. Ale přísahám, že jsem tím nic nesledoval – byla to opravdu jen zdvořilost! Nakonec se ze zdvořilostního kafíčka a koláčků stalo zdvořilostní vínečko, a úklid se tudíž protáhl až do večera… Protože Monika bydlela až na druhém konci Sázavy a já nemohl připustit, aby chodila přes celé město večer sama – byť nerad, což jsem jí ovšem neřekl –, tak jsem ji doprovázel. A ona se začala mylně domnívat, že jsem gentleman, a postupně se zamilovala.
Monika: Nějak tak to skutečně bylo. Je ale taky pravda, že jsem se Michala ze začátku trochu bála, přinejmenším jsem vůči němu měla ostych; i proto jsem si uklízení u něj v prvních týdnech plánovala na dobu, kdy byl mimo domov. Postupem času už to nebylo možné – jednak býval stále častěji doma, jednak mi ho začínalo být víc a víc líto. Třeba mě napadlo, že určitě nemá, co k večeři, a odpoledne jsem mu přivezla mozzarellu s rajčátky. Michal k tomu otevřel víno a dlouho jsme si povídali. Zjistili jsme, že máme mnoho společných známých… A začali jsme se sbližovat. Jako první jsem ale Michala políbila já. Seděli jsme tady u stolu, Michal něco povídal, já se k němu naklonila a dala mu pusu. A tím to celé začalo.
Michal: Říká se, že nejlepší obrana je útok, ale v milostných vztazích spíš platí, že nejlepší útok je obrana, zdánlivá pasivita.
Vnímala jste Michala Viewegha prostřednictvím jeho dosti autobiografických knih pozitivně?
Monika: V první řadě jsem ho vždycky vnímala jako velmi charismatického muže, to jsem říkala i Veronice. Nikdy jsem ovšem nevěděla, jaký je v soukromí, mezi čtyřma očima. A toho jsem se zpočátku bála. Ale brzy jsem pochopila, že je úplně normální chlap, který má navíc obrovský smysl pro humor. Tím si mě získal hned v prvních dnech; už tehdy jsem si uvědomila, že k němu cítím určité sympatie, a tím pádem pro mě nebude jednoduché o něj jezdit pečovat.
Michal: To mě těší a lichotí mi, ale já Moniku na začátku opravdu nebalil! Pořád jsem si připomínal, že „šéf“ svého „zaměstnance“ nesmí sexuálně obtěžovat. Žádné sexuální narážky a tak. Nějaký čas jsem se držel, ale nakonec neudržel.
Monika: Vzpomínám na okamžik, kdy jsem nahoře v ložnici převlékala peřiny a Michal za mnou přišel z pracovny, jestli mi může pomoct. „Převléknout peřiny?“ ptala jsem se. On přikývl, sedl si na postel a začal převlékat polštáře.
Michal: Bylo to jaksi v obráceném gardu; nejdřív jsme spolu převlékali postele a teprve potom spolu spali…
Monika: Najednou se na mě podíval a povídá: „To byste se asi divila, kdyby sem teď vtrhli bulvární novináři a vyfotili nás na posteli…“ Já se vyděsila, nic takového mě do té doby nenapadlo.
Michal: Nemuseli by to být hned bulvární novináři, úplně by stačilo, kdyby najednou vešla třeba moje matka. Zdánlivá standardní postelová situace, ale přitom byla zcela nevinná!
Neděsily vás ani nevěry, k nimž se jako autor v knihách přiznává?
Monika: Michal o své minulosti od začátku mluvil otevřeně. Vím – nebo spíš tuším –, co všechno prožil, a jen doufám, že se to nebude opakovat. Doufám, ale nebojím se! Koneckonců, jsem rozumná dospělá ženská, dávno mi není dvacet. Přežila jsem leccos.
Michal: Nechtěl jsem před Monikou nic tajit, nemá smysl se seznamovat na základě falešné image; dříve či později vše vždycky vyjde najevo a je to jenom horší. Proto já naopak záměrně přeháněl – moje několikrát opakovaná věta zněla: „A opravdu si chceš něco začít s promiskuitním alkoholikem?“ Alkoholik sice snad ještě nejsem a nebyl jsem ani nijak extrémně promiskuitní, ale pokud se člověk na začátku dělá horším, nemůže později zklamat.
Monika: Je pravda, že když mi Michal vyprávěl, co všechno v životě zažil, někdy jsem mu i záviděla. Kde všude ve světě byl, co viděl… Vlastně jak úžasně bohatý život prožil!
Michal: Teď mluví o sexu, nikoli o alkoholu…
Monika: Jistě mě netěší, že měl tolik partnerek, zatímco já prožila devatenáct let s jedním mužem!
Michal: Někdo tam nahoře mě má rád. I kdybych býval před těmi sedmi lety, kdy mi praskla aorta, zemřel, bylo mi padesát, o tolik věcí bych už nepřišel… V padesáti jsem měl na kontě asi pětadvacet vydaných knih, procestovaný svět, postavený dům a tři zdravé děti. Takže z mého pohledu by to nebyla zase tak obrovská tragédie, jako když se na motorce zabije dvacetiletý kluk, který studoval vysokou a celý život měl před sebou. To je skutečná tragédie! Úmrtí padesátiletého chlapa, který skoro všechno, co chtěl v životě dokázat, už dokázal, ne.
Žije se pohodově s umělcem ve chvílích jeho tvůrčí krize?
Michal: Mluv po pravdě, buď otevřená!
Monika: V takových chvílích je naštvaný a vykřikuje, že všechny dobré nápady už byly v literatuře nebo ve filmu zpracované, a on tudíž nemá o čem psát… Chápu, že pro něj není lehké, když se nemá od čeho odpíchnout.
Michal: Pro mě dneska není největším problémem samo psaní, ale najít téma, které by mě udrželo deset měsíců v pracovně, protože budu přesvědčený, že výsledná knížka se stane něčím výjimečná. Nesmím propadnout pocitu, že píšu jen stosedmdesátý román na stejné téma, které se tenhle rok objeví na světovém literárním trhu. Ten stav je rok od roku těžší, protože úplně všechno už tu bylo. Vymyslete jakoukoli variaci na téma mezilidských vztahů, ať mezi živými, mrtvými, nebo mimozemšťany, a zjistíte, že to tu bylo stokrát! Originalita už neexistuje, spisovatel ale přesto musí sám sebe přesvědčit, že má právo napsat další příběh, i když už vždy půjde jen o variace na mnohokrát zpracované téma.
Není to frustrující?
Michal: Někdy ano. Nezbývá než věřit, že mám alespoň osobitý styl, snad i smysl pro humor a jsem schopný napsat originální dílčí scény. Spisovatel musí být dnes vděčný i za detaily.
Jaký je mezi vámi dvěma věkový rozdíl?
Monika: Třináct let.
Michal: Zmínkou o hloupých mladých cílím na současné teenagery a další mládež – se čtyřicetiletou Monikou si rozumím. I když na pár věcí máme rozdílné názory, ale to není otázka věku, spíš odlišnosti životních zkušeností. Třeba co se týká manželství; já coby dvakrát rozvedený muž jsem skeptik, zatímco Monika, rozvedená pouze jednou, je v té věci pořád ještě optimistka.
A to znamená?
Michal: Monice jsem hned na začátku řekl, že nechci další děti a nechci se ženit. Mám tři děti, Monika taky. Navíc jaksi nemám s manželstvím dobré zkušenosti, ta instituce mě dvakrát dost bolestně zklamala. Aby dvojice prožila hezký víkend nebo pár hezkých desetiletí, nemusí uzavírat manželství. Na druhou stranu jsem nedávno sepsal závěť a myslel v ní nejen na tři své dcery, ale i na Moniku. Nechci tím říct, že se chystám zemřít, ale jednou jsem k tomu neměl daleko, takže tu jde pouze o zodpovědný přístup k životu, k němuž smrt neodvratně patří.
autor: Honza Dědek
