Příběh píšu s odstupem téměř dvou let a jsem za to ráda. Až zpětně vidím, proč mé šestinedělí bylo takové, jaké bylo.
Neprožila jsem šest týdnů, ale tři měsíce zvláštních stavů, kdy mi hučelo v hlavě a sem tam jsem měla pocit, že mi normálně přeskočí. Večer jsem bývala tak unavená, že jsem doslova táhla nohy za sebou, a to jsem v podstatě nic nedělala, jen jsem přes den spávala s dcerkou.
Těšila jsem se na porod – na porod doma bez medikace a intervence. Přestože mi dcera už v bříšku dávala signály, že se narodí v porodnici, nechtěla jsem tomu uvěřit. Po třiceti hodinách opakovaných nepravidelných kontrakcí jsme se přesunuli do porodnice, kde se za pomoci porodnických kleští a nešetrného zásahu na mém těle, narodila.
Ztratila jsem dost krve a díky nástřihu mi povolilo svalstvo pánevního dna. Byla jsem celá rozlámaná, slabá a bez emocí.
Ten přešťastný výraz a okamžité slzy štěstí a lásky prostě nepřicházely. Přestože jsem dceru měla od prvního okamžiku u sebe, proběhl bonding a nikdy ode mě nebyla oddělena, láska na první pohled se nedostavila. „Asi jsem divná,“ říkala jsem si.
Pak jsme přijeli domů. A v ten moment to začalo…
Ležely jsme spolu v naší velké posteli – tělo na tělo, bylo pozdní podzimní odpoledne, venku se začalo smrákat a mě přepadl obrovský pocit samoty.
Úplně stejný, který jsem znala z dětství. Brečela jsem. Měla jsem přeci zažívat euforii z mojí krásné a zdravé holčičky a mě přepadlo právě tohle.
Pak přišly další dny a muž začal chodit do práce. Ráno mi přichystal jídlo, přinesl mi ho do postele a skoro stejně tak, jak nás tam ráno zanechal, nás pozdě odpoledne našel.
Neměla jsem sílu na nic…
Nedokázala jsem ani dojít do kuchyně, abych si alespoň uvařila čaj. Pánevní dno mě táhlo a já chodila v předklonu. Po pár dnech, co jsem sem tam „sykla“, mi manžel navrhl, aby se na mě podíval doktor, že se mu nezdám. Nechtělo se mi nikam. Byla jsem osm dní po porodu a chtěla jsem jen ležet pod dekou a možná i nebýt.
Lékařka konstatovala silný zánět v místě šití po nástřihu.
Předepsala mi antibiotika – kapsle, které, ač byly určeny k ústnímu podávání, jsem si měla zavádět do pochvy. Po prvním zavedení jsem myslela, že proskočím zdí. Po pár dnech zabraly.
Šourala jsem se bytem. Musela jsem si zakázat facebook a všechny sociální sítě, ze kterých na mě vyskakovaly informace, jak už maminky s podobně starými dětmi lítají po venku s kočárkem a všude možně, protože byl nádherný podzim.
A co já? Jsem zavřená doma a poslouchám rady z okolí, že bychom měly jít ven také, protože je přece tak krásně!
Připadala jsem si jako robot. Jela jsem na autopilota, malou jsem přebalovala, kojila, nosila a skoro nic jsem nevnímala – ani sebe. Tohle, že je to nádherné mateřství, to že je ta láska?
Hormony dělaly divy. Uplynulo pět týdnů a já si ji konečně poprvé uvázala do šátku. Bože, to byla úleva! Volné ruce a fakt, že byla pořád u mě, rozhodly a já šla ven před dům a dívala se na nebe. Bylo mi najednou blaze…
Každý den jsem pak na sobě pociťovala malá zlepšení, každý další den jsem na tom byla o něco lépe, každý následující den jsem ušla o jeden krok dál. Moje pánevní dno se usazovalo a nabírala jsem na síle. Mé tělo se dostalo do kondice před porodem až někdy po roce a půl od porodu.
Dnes už vím, jak byly všechny události pro mě a mou holčičku důležité. Jak se totiž znám, byla bych po „snadnějším porodu“ schopná doma lítat, pracovat, uklízet, vařit a všechno možné, a vlastně bych si tu malou voňavou krásku ani neužila. Jsem vděčná za tohle období, které bylo ovšem tím nejtěžším v mém životě.
Kateřina Tůmová s dcerou Karolínkou
Kateřina založila internetový projekt www.svetloastinsestinedeli.cz kam mohou maminky psát své příběhy, které zažily po porodu v období šestinedělí.
