Na rodičovství nikdo nikoho stoprocentně nepřipraví. Nejde to! Lze si přehrávat různé scénáře, ale následná realita je většinou jiná. Mnohdy fatálně. Hlavní proměnnou není pouze novorozenec. Novinkou je role matky, otce… a pak jejich vzájemný vztah. Zásadní v rovnici je nejen devět měsíců neznámá X – ale i moment komunikace mezi partnery v mžiku, kdy se stanou rodiči.
Krizemi je člověk živ, krizemi dospívá. A krizí dospělosti je i rodičovství. To musí počítat s tím, že adolescentní hédonismus skončil a normální je nastalá situace, kdy… je tu dítě!
Konec dobrých časů?
„Dítě jsem chtěl. Nakonec po svatbě bylo jasné, že přijde, jen reálná představa, co se stane, chyběla. Tušení bylo, ale… Naprosto mi třeba unikalo, že v garáži záhy zaparkuje rodinný auto a vytlačí mýho dvoumístnýho sporťáčka,“ popisuje už s nadhledem Tomáš, technik bezpečnostní služby. Jeho žena povila dvojčata. Do porodnice pro ně jel tchánovým transportérem. „Nějak mi nedošlo, že je jich na tohle auto moc. Partnerka brečela, že jsem sobec, přitom já koupil postýlky, tuny plín, takový ty odposlechy,“ mluví odborně o chůvičkách vysoký šestatřicátník, a přiznává, že jeho kluci ho začali těšit, až když jim byly tři. Přestal se jich bát.
„V první fázi mě zachránila ženina starší sestra, která je zdravotnice a vzala za mě porod. Řekla, že nejsem porodnicovej typ, ať mě na sál neberou… Jsem jí vděčný, já se ne a ne stát duševně těhotným, na to převtělení prostě nemám. Manželka tohle nesla střídavě v klidu a s lítostí. Nakonec rodila císařem, tak jsem byl objektivně vysvobozen,“ říká Plzeňan Tomáš s tím, že kolikrát přítomnost u porodu řešil s kamarády z nohejbalu. „Dva radili, ať neblbnu a jdu, nebo budu mít doma peklo, a jeden starší říkal: ‚Na transplantaci plic tě taky nevezmou. Nech to odborníkům, neboj se říct ne…‘ Šlo o krušné rozpolcení: nezklamat manželku a na druhé straně nekývnout na něco, co sám nechci,“ přiznává.
To čtyřicátník Petr k porodu mířil samozřejmě, rád a měsíc se ze zážitku vzpamatovával. Hezká idyla z romantického filmu se nekonala. „Manželka mě pokousala,“ připouští s tím, že na sál šel po absolvování přípravného kurzu, přesto netuše… „Asi měsíc předtím mi pustili němý instruktážní dokument o porodu do vody. Krásný zrod! Reál mě ale dostal.“
Dlužno dodat, že ani jeden z obou otců nevěří reklamám a romantickým ukázkám pohodových rodin v nich. Tomu málokdy věří i samy ženy.
Realita na instagramu, realita doma
Iluzorní svět sociálních (nejen) médií předvádí čerstvé rodičovství jako selanku, což může zvláště prvorodičkám rozhasit už tak rozbrnkané hormony: na instagramu ona, čtyři dny po císaři, vypadá jako holčička: 95 (kojení) – 55 – 90 ve slimkách a triku, s vyžehlenými vlasy, umělými nehty, řasami, růžovým leskem na rtech zvětšujícím objem (teď už na sebe nemá čas, takže jak vstala, tak šla), stojí se svým mužem, který má ležérně padnoucí outfit u vydesignovaného kočárku. Líbají se… Hasthagy #family, #forever, #hapiness, #mum, #daddy, #maternitylove, #lucky, #baby, #purelove, #jakjsmebeztebemohlizit koncentrované štěstí už jen dokreslují.
Ostrý střih. Možný řez, a to klidně téměř císařský! Je tu realita: ona má zafačované břicho a každý pohyb ji bolí. Obleče pouze těhotenské šaty, a protože má nateklé nohy, vejde se leda do rozstříhaných crocsů. Nalévají se jí prsa, ale kojení vázne, takže jediným důvodem, proč používá mobil, je laktační poradkyně. Dítě nespí, brečí, má buď hlad, nebo koliky. Muž nakupuje, občas uvaří a hlavně často pracuje. Stali se šťastnými rodiči… On se nezastaví, protože maká do úmoru, ona se nezastaví, jelikož je na dovolené, té mateřské. Ani jeden v té chvíli neví, čí je. Jejich společný život se zákonitě rozdělil na: před dítětem a s ním.
Hlavně, prosím, nenutit!
Padesátiletý Max se dostal do klinče… ale chtěl být k partnerce gentleman. „Moje první dítě se narodilo nemocné. Byl jsem u porodu – a bylo to něco šíleného. Nejdřív jsem myslel, že matka i dítě jsou po smrti. Ta bezmoc se nedá popsat, porod je na ženě, ne na muži, a proto k němu muž nepatří. Muž má být tam, kde může pomoci, tady nemůže nic. Ani bolest na sebe převzít, jen ženu litovat; a pak i to dítě, pokud není zdravé,“ popisuje svůj stresující zážitek a dodává: „Mít soucit je jedna věc, ale sexuální přitažlivost druhá. Žena mě po porodu už nikdy tak nepřitahovala jako před ním. Vždycky jsem si vybavoval, jak trpěla… a to není zrovna ‚utrpení‘ dráždivého charakteru, jak ho máme všichni rádi v SM praktikách…,“ naznačuje zcela vážně.
U porodu druhého dítěte už naštěstí nebyl. Narodilo se zdravé, ale přiškrcené pupeční šňůrou a jistou dobu nedýchalo. Když mu to řekli, byl opět „na prášky“. Třetí dítě povil už s jinou ženou. „Má největší starost byla, aby bylo zdravé. Byl jsem z toho tak vynervovaný, že jsem nedokázal mít z potomka ani pořádnou radost a žena to poznala. Už tehdy v porodnici mi řekla, že mě za tohle opustí. Jsem prý nešťastný člověk a mám se jít léčit na psychiatrii,“ popisuje Max situaci. Po letech se s ním opravdu rozešla a nepřestala připomínat, jak jí „to“ tehdy zkazil. Zažil trojí trauma. Což neznamená, že své děti nemiluje, naopak.
„Jejich narozením přichází člověk o svobodu. Kdo chce mít dítě, musí být opravdu zralý a připravený na všechno. To já nebyl,“ přiznává otevřeně. Podobně nepřipravených jsou desítky nejen mužů i žen; nakonec je i jejich dítka (často nenaladěná) lze vidět večer na řadě sportovišť, v restauracích… neboť dospělí si to své přece kvůli dětem neupřou.
Zpět k pánům… Muž není do všeho kolem těhotenství a mateřství tak bytostně a fyzicky vpraven jako žena, tudíž nemusí být schopen plně pochopit, proč žena po porodu jako partnerka de facto neexistuje. „Většina mužů po narození dítěte zažívá dojem, že ztratili svou ženu, i proto jimi může být dítě vnímáno nepřiznaně jako vetřelec,“ dodává Lucie Kolaříková. Pro mužského – byť už otce – není snadné přihlížet, jak se jeho žena cele zamiluje do dítěte, manžela nepotřebuje jako předtím a prožívá si své mateřské naplnění, zatímco on naplnění skrze otcovství zase tolik nikoli.
Já to vím líp, jsem matka…
… věta, již trochu nefér používají ženy-matky proti mužům-otcům, není ojediněle vyřčena. A pány maličko vystrkuje ze společné hry.
Důvodem rozpadu Maxova druhého manželství nebylo jen to, že „neuměl být dostatečně těhotný“, ale i odlišný názor na výchovu a starání se o dítě. „Jsem z tradiční rodiny; péče o malé dítě se u nás týkala žen, starost o další rozvoj zase mužů,“ charakterizuje svůj zděděný přístup. Malé dítě má být co nejvíce s matkou, to povyrostlé hodně s otcem a dědou, kteří ho učí samostatnosti, sebevědomí a gentlemanství… Což je ve výsledku plus i pro dívky. „Myslím, že tak je to správně. Žena však byla názoru, že jsem s dítětem málo, že je s ním sama. Já nemohl pochopit, co ode mě pořád chce. Přebaloval jsem, krmil, staral se, pral, vařil, s kočárkem chodil na procházky… Všechno málo. Když jsem si dovolil jít do práce, dostal jsem to doma i s úrokem: prý do práce před dítětem utíkám,“ popisuje Max situaci, které se údajně mohl jen smát. Pak bylo v rodině i pár dní hrobové ticho, až na dětský pláč… Teď, když jsou jeho dcery větší a syn dospělý, je vztah otec–děti výborný. Potřebují se navzájem.
„Jsem šťastný, že je mám. Ale kdybych tehdy věděl, jak mi otcovství strašně zkomplikuje život, asi si děti rozmyslím,“ zamýšlí se vážně s douškou, že to vše ho naučilo nést odpovědnost za druhé a přineslo mu pocit životního naplnění, určitou kvalitu správnosti, že tak věci mají být, lidé mají mít děti… „Nejsem si jist, že to platí pro někoho jako já, kdo lpí na vztahu žena–muž víc než na čemkoli jiném. Ten vztah se nutně musí zkomplikovat, na což ženy někdy zapomínají… Mají dítě, tak teď nám, muži, služ – jemu i mně. Naopak na službu svému muži jim nezbývá vůle, energie ani pomyšlení. Feminismus je naučil úplně jiné přístupy a ony přemýšlejí v nich,“ uzavírá Max.
Rodiče jsou také partneři
Být mužem, otcem i partnerem a nezbláznit se? Být ženou, matkou i partnerkou a nezešílet? Jde to! Ale chce to pravidla, toleranci a čas. „Žena i muž potřebují chvíle pro sebe. Třeba žena by měla mít alespoň jedno odpoledne či malý kousek času pro své koníčky, kamarádky, odpočinek… V tu dobu může o miminko pečovat otec. Stejně tak to platí i obráceně,“ míní koučka Lucie Mucalová.
Ať se děje cokoli, je důležité, aby partneři spolu mluvili o všem. O veškerých věcech, jež se v rodině s příchodem dítěte objeví. Tajnosti nejsou na místě, nic není tabu. Změny, které přicházejí, je nutno respektovat, ale také ladit na přijatelnou strunu; aby byly pro rodinu příjemné, únosné a jen zdravě omezující. Vždy je k mání cesta, na níž může rodina volně dýchat. Není to jednoduché, ale ani nemožné. „Nejhorší je, dojde-li k frustraci a pak k jejímu dlouhodobému neřešení. To už hrozí vztahovou krizí,“ varuje koučka. A nemluví naplano. Pracuje s mnoha páry, které takovou krizí procházejí, a učí je, aby se partneři navzájem pochopili, aby se alespoň pokusili vžít do pocitů druhého. Doma toto většinou končí hádkou, protože jsou zranění na duši a plní emocí. Její nestranný pohled a přístup pomáhá hádku měnit v rozumný náhled… „Páry si s mou pomocí sestavují vzájemná pravidla, učí se říkat, co jeden od druhého potřebuje, co jim vadí. Mnohdy pracujeme s tématem vytracené sexuality, která se ani po delším čase nevrací a je strůjcem četných hádek,“ připouští vztahová odbornice.
Otčímové a macechy, spojte se!
Klasické uspořádání rodiny začíná být výjimečné, typičtější je jakýsi rodinný patchwork – sešívání mezilidských vazeb, což je pro dnešní muže i ženy komplikovanější. Ti v této síti „uvázlí“ musejí myslet nejen na vlastní integritu a své potomky, ale také na ty z cizího hnízda. Být stejně kvalitní a dobrý vlastní i nevlastní rodič je celkem dřina.
„Snažím se všem dětem předat maximum, co mohu. Je vždycky ale dobré mít na paměti, že děti mají pouze jednoho tatínka a jednu maminku… Ty další jsou navíc. Je to jako mít pouze dva bohy, které budete vždycky poslouchat více než všechny další. Nic na tom nezmění ani fakt, že ne vždy se k nim mohou vlastní rodiče chovat hezky,“ popisuje stav osmatřicetiletý Jiří, jenž má dvě dítka „cizí“, a dodává, že je náročné pochopit, co se odehrává v dětech, jež nejsou geneticky jeho, a tudíž se po něm „nepotatily“. „Snažím se je vnímat jako své vlastní, ale ne vždy se mi to daří,“ zvážní. Obdobné pocity připouští i šestatřicetiletý otec Mirek: „Měl jsem strach, jak mě partnerčiny děti vezmou, protože se všechno přihodilo extrémně rychle! Mě samotného vychovával nevlastní táta a vím, jak důležité je být fér vůči všem,“ naznačuje. Obavy měl však jen krátce: „Partnerčiny děti mě přijaly dobře, takže teď je míč na mé straně…“
I když člověk vychovává děti cizí, stále by se měl chovat jako rodič. Chce-li obsahu slov dostát. Zodpovědně, čestně, mile, fér… „Mateřství, otcovství – tedy rodičovství – je vysoká karta v rukou lidí. Oni vychovávají v tom širším pohledu budoucí generace. Mají v ruce esa či krále, kterými bude společnost hrát ekonomický mariáš. To je odpovědnost,“ říká sociolog Petr Freiman. „Na řízení pár kil plechu musí mít každý řidičský průkaz, k řízení osudu dítěte, vlastně člověka, netřeba nic… To chce velký osobní morál, tohle si málokdo uvědomí. Klobouk dolů před tím, kdo ano!“
Foto: depositphotos.com/Vitalinka
