Zrodil se v hlavě nejúspěšnějšího spisovatele 21. století, přesto si už žije vlastním životem. Harvardský profesor symbolologie nepůsobí jen na stránkách knih a filmových plátnech, má své webové stránky, kde se ho každý může ptát na jakoukoli hádanku, internet zaplavují fanfikce i více či méně povedené sestřihy videí z filmů, kde se vyjadřuje k řadě otázek.
Svět se s Langdonem seznámil v roce 2000, kdy vyšel v relativně nenápadném nákladu tištěný thriller Andělé a démoni. Harvardský profesor se podíval do švýcarského výzkumného centra CERN a do Vatikánu, kde na pozadí konkláve odhaloval iluminátské spiknutí, aby na konci skončil v objetí s učitelkou jógy. Čtenářské ohlasy na knihu nebyly nijak výrazné, přesto Dan Brown napsal její pokračování nazvané Šifra mistra Leonarda (anebo Da Vinciho kód, jak chcete – v češtině kniha vyšla pod oběma názvy). Teprve ona se stala bestsellerem. Z hlavního hrdiny učinila fenomén a z jejího autora milionáře.
Harvardský nadsamec
Na to, že jde o fiktivní postavu, má Robert Langdon dost bohatý životopis. Jen někdy trochu zmatečný, protože ne vždy je jeho „otec“ Dan Brown v knihách konzistentní; navíc nakouknutí do soukromého života geniálního profesora komplikují filmaři, kteří nejenže si postavu upravují po svém, ale ještě její příhody natáčejí na přeskáčku.
S jistotou lze říct, že se Robert Langdon narodil 22. června 1964 v newhampshireském Exeteru v USA. Už jako dítě byl Robert s eidetickou pamětí pozoruhodný, byť se mu nevyhnuly tragédie – ve věku sedmi let spadl do studny, kde dlouhé hodiny šlapal vodu a volal o pomoc, než ho vytáhli. Od té doby trpí klaustrofobií – pokud ho zázračný dotek „princezny Sophie“ Neveu nevyléčil. Ve dvanácti přišel o otce, jehož o něco později nahradil otcovský, o dvanáct let starší Peter Solomon – tajemník Smithsoniánského institutu, svobodný zednář a mimo jiné starší bratr Katherine Solomon, později důležité postavy.
Solomon měl na Langdona ještě jeden klíčový vliv; právě po návštěvě Solomonovy přednášky o sémiotice a historických archetypech se v mladém Robertovi rozžehla touha studovat ikonologii a (reálně neexistující) symbolologii. To už měl za sebou studium na exeterské elitní střední škole Phillips Exeter Academy, zamířil na Princeton a po jeho úspěšném absolvování začal učit na Harvardu. Napsal několik knih o symbolech, rád každé ráno plave, od dětství nosí hodinky s Mickey Mousem, má pozoruhodné úspěchy u žen, mimo jiné třeba právě u Katherine Solomon, a často se přimotá k tak výrazně tajným spiknutím, že by všichni konspirační teoretici bledli závistí. A co víc, je velmi podobný svému duchovnímu otci.
Komplex Mary Rose…
… tímto termínem se označují případy, kdy se vysněná literární postava podobá svému tvůrci, ale nemá žádné jeho chyby, naopak nese idealizované znaky dokonalosti. Své jméno dostal po dokonale ušlechtilých hrdinkách slabších ženských románů, kde frustrované spisovatelky projektovaly do milostných romancí samy sebe a své vysněné milce, a to v těch nejzářivějších barvách. V případě Roberta Langdona k tomu sklouzl jeho autor – a dokonce přiznaně.
„Langdon je moje fiktivní alter ego – je to muž, kterým bych si přál být,“ prohlásil Dan Brown. Také ho vybavil životopisem podobným svému. Sám Brown se narodil v týž den a na témže místě jako Langdon. Dokonce studoval stejnou školu! Oba stejně zjevně sdílejí zálibu v ženách starších, než jsou sami; Langdon si užíval nejen s Katherine Solomon, ale i s šéfkou Světové zdravotnické organizace Elizabeth Sinskey. To Brown pojal za manželku o dvanáct let starší Blythe Newton. Měla pro něj však daleko větší význam než jakákoli žena pro Langdona.
Zrození hrdiny
Brown psal od dětství – první „knihu“ dokonce už ve věku pěti let. „Nadiktoval jsem ji mamince. Ona to potom přepsala a já udělal ilustrace. Když jsme skončili, měla tuším čtrnáct až patnáct stránek, maminka knihu svázala do pevných desek, já dopsal titul,“ zubí se dnes literární milionář. Onen dětský titul se jmenoval Žirafa, prase a hořící kalhoty. „Jasně, zní to divně, ale bylo mi pět a mně to dávalo smysl.“ Někteří kritici míní, že už tehdy Dan Brown předznamenal celé svoje psaní – jako shluk nesourodých a bláznivých myšlenek, které jen na efekt konspiračně montuje dohromady. Možná ano: už tehdy mělo jít o naivní thriller, v němž titulní hrdinové zažívali malá dobrodružství. Budoucí manželka proto nemusela Dana dlouho ponoukat, aby se pustil do psaní naplno. Věrný své zálibě v kódech, šifrování a luštění všeho druhu napsal v roce 1997 Digitální pevnost o nerozluštitelném kódu, který zatopí Národnímu úřadu pro bezpečnost; v roce 2001 Pavučinu lží (česky vyšla pod názvem Anatomie lži) o miliony let starém meteoritu se zkamenělinami, mezi ně vklínil další tlustý thriller Andělé a démoni, kde jakýsi symbololog během konkláve zachrání před zničením polovinu Říma a odhalí falešné iluminátské spiknutí… A opět nic. Trhák nikde, Brown musel knihy rozvážet vlastním pick-upem a prodávat je jako podomní obchodník. Jediné pozitivní, co zažil, byl sňatek s Blythe. Pak se vše změnilo. Stačila k tomu jediná věta.
Poškádlit katolíky
„Berniniho socha Extáze svaté Terezy ve skutečnosti zobrazuje ženy prožívající megaorgasmus…“ Nic hrozného, nic urážlivého, nadto ani nejde o Brownovo autorské tvrzení, ale jen o opakování dávno vyřčeného názoru. Přesto tato jediná větička z Andělů a démonů stačila, aby spisovateli přišly desítky rozzuřených dopisů s otázkami, co si to dovoluje!? Jenže kombinace sexu a náboženství zaujme vždy – a jak známo: špatná reklama, taky reklama. Do práce se pustila především Blythe. Zkoumala, hledala, četla, kombinovala a vymýšlela. Terčem jim bylo dílo Leonarda da Vinciho v souvislosti s teorií o „posvátném ženství“ z knihy Svatá krev a svatý grál Michaela Baigenta a Richarda Leigha z roku 1982. Při práci si manželé Brownovi výhradně e-mailují, takže Blythe zasypala Dana stovkami mailů s nejrůznějšími odkazy, které si spisovatel „musí určitě přečíst“. Brown poslechl a společně – na celé knize má Blythe obrovský podíl – stvořili fantastickou teorii o Ježíšově manželce, dětech a pokrevní linii. Šifra mistra Leonarda se na pultech objevila v březnu 2003 a podle očekávání z ní byl obrovský hit. Nakonec i český překlad vyšel ještě téhož roku. Dodnes román platí za největší bestseller 21. století. Katolíci v čele s Vatikánem běsnili. Vycházela doporučení, proč knihu nečíst, odborníci se předháněli v uveřejňování „opravování“ historických, kunsthistorických i církevních nesmyslů, kritici se v zoufalství chytali za hlavu nad spisovatelovým umem, který je dokonalý co do stavby příběhu a udržování napětí, ale literární hodnotu má pramalou… A čtenáři? Kupovali, kupovali a kupovali. Z neznámého amerického spisovatele byla světová celebrita. I když Šifru musel nejednou složitě obhajovat.
Milionový plagiát
Manželům Brownovým se nejvíc muselo strachem sevřít hrdlo v okamžiku, kdy do poštovní schránky dostali soudní obsílku od Michaela Baigenta a Richarda Leigha, autorů Svaté krve a svatého grálu, kterým se zdálo, že je Brown vykradl. Něco na tom bude: i sám autor to tiše přiznal v odkazu ve jméně postavy z románu Leigha Teabinga, v němž Leigha a Baigenta zkombinoval. Naštvaní autoři z knihovnických a internetových výpůjčních záznamů dokonce zrekonstruovali, ve které fázi příprav autor jejich dílo používal.
Brownovi odpověděli po svém: Blythe se přelíčení neúčastnila, protože je jí „z cestování nevolno“. Soud to přijal bez mrknutí oka, protože ji tehdy měli všichni jen za marketingovou manažerku a o jejím podílu na knize nikdo nevěděl. A Brown sám prohlásil, že při průtrži mračen přišel o svůj archiv, takže není schopen nic říct. Pak už jen s úsměvem sledoval, jak soudce prohlásil, že autor beletrie může literaturu faktu použít beztrestně – a bylo! Baigent a Leigh nejenže nic nedostali, ale ještě museli uhradit přes milion liber za soudní výlohy, zatímco Brown už se v té době topil v penězích. Vedle tržeb za knihy přeložené do dvou desítek jazyků prodal i filmová práva k Šifře.
Ta šla do kin v roce 2006 a pracovala na ní hollywoodská elita: režie se chopil oscarový Ron Howard, v hlavních rolích se objevily světové superhvězdy Ian McKellen, Audrey Tautou, Jean Reno nebo Paul Bettany, v hlavní roli Roberta Langdona se představil jeden z nejlepších herců současnosti vůbec Tom Hanks. A sám Brown se po vzoru Alfreda Hitchcocka na plátně také mihl. Stačí se pozorně dívat v úvodu, při autogramiádě Roberta Langdona, za nímž přijde francouzská policie, autor stojí hned v první řadě…
Od hádanky po záchranu světa
Na Šifru se lidé hrnuli i do kina a film utržil rovnou tři čtvrtě miliardy dolarů. Pokračování na sebe nenechala dlouho čekat: druhé filmové dobrodružství Roberta Langdona zpracovalo první knihu Andělé a démoni, třetí potom čtvrtou Inferno. I když tržby klesaly – Andělé a démoni vydělali půl miliardy a Inferno „pouze“ čtvrt miliardy dolarů –, třetí knižní díl Ztracený symbol by měl jako čtvrtý v pořadí zamířit do kin letos.
Poté, co se Robert Langdon vypořádal s ilumináty a katolickými řády, vrhl se na zednáře. Utkal se s nimi ve Ztraceném symbolu přímo na americké půdě, než se zase vrátil do Evropy. V Infernu už dokonce nečelil „jen“ nějakému uskupení lidí, které neváhá při prosazování svých názorů nebo naopak při umlčování jiných bez zábran vraždit, ale rovnou zachraňoval svět. A v zatím posledním Počátku? Nebylo by fér prozrazovat, o co jde, protože se stále jedná o novinku; světlo světa spatřila až letos. Dá se jen napovědět, že začátek v názvu se týká tajemství počátku celého lidstva…
Kritici, kteří nad Brownem drželi jistou stráž, mu začali vyčítat, že se pomalu stal parodií sebe sama. Že se z jeho knih staly jen napínavé pohlednice ze světových velkoměst a jejich památek – Langdon řešil případy v Římě, Paříži, Washingtonu, Florencii, Benátkách, Istanbulu i Barceloně –, že rešerše památek mu už neposkytuje Blythe, ale má tým lidí, kteří mravenčí práci oddřou za něj, zatímco on jen kombinuje… Leč čtenářům to nevadí. Ani lidem žijícím z turistického ruchu: kdekoli se Langdon jen mihne, na místě se několikanásobně zvýší návštěvnost. Třeba ve Florencii donedávna nebyl takový problém dostat se do Palazzo Vecchio nebo Uffizi. Dnes je třeba vystát si mnohahodinovou frontu…
Další díly? Ale ovšem!
„Šifra mistra Leonarda je tak špatná, že ostatní špatné knihy vedle ní vypadají dobré,“ prohlásil Salman Rushdie v době, kdy se povznesený literární svět nad Robertem Langdonem předháněl v duchaplnější urážce. „Všichni se mě na tu knihu ptali, tak jsem si ji musel přečíst,“ prohlásil i Umberto Eco, italský filozof a postmodernista, jehož styl se Dan Brown snaží napodobovat (což je fakt, který okecat nejde). „Moje odpověď zní, že Dan Brown je jednou z postav mého románu Foucaultovo kyvadlo. Brown je vlastně mým výtvorem,“ dodal slavný sémiotik. Zbývá jen dodat, že Foucaultovo kyvadlo tvrdí, že pokud někdo uvěří teoriím spiknutí, začne je vidět všude…
Všechna kritika však není úplně fér. Triviální literatura nemusí nutně znamenat brak – naopak, najdou se i mistři ve svém oboru. A Dan Brown? Ať se mu vyčítá cokoli, pravda je, že jeho knihy hltají miliony čtenářů po celém světě a nemohou se od nich odtrhnout. Asi zase tak špatným stylistou nebude. Ostatně čísla mluvila jasně: 81 milionů prodaných výtisků Šifry, jejíž úspěch mimochodem Brown dosud nepřekonal, vydělalo čistých 200 milionů dolarů, tedy cca 4,4 miliardy korun. A jakmile se na trh dostal následující díl, Ztracený symbol, během prvního dne se v USA, Kanadě a Velké Británii prodalo přes milion vázaných výtisků. Další rekord. Robertu Langdonovi se daří i na českém trhu: do letošního uvedení Počátku se podle českých knihkupců prodalo všech jeho příhod více než milion kusů. A Počátek už mezi bestsellery patří rovněž.
Dan Brown se netají tím, že ho psaní langdonovek baví. Aby také ne. Mimo jiné naznačil, že má v hlavě nápadů nejméně na dalších deset knih. Přes všechny konspirace se ale svěřil, že za největší záhadu považuje něco jiného. „Pro mě osobně zůstává největší záhadou na světě otázka, co se stane, až zemřeme. Zmizí všechny naše naděje a sny? Anebo je za tím něco dalšího? Bohužel je jenom jedna cesta, jak na tu otázku odpovědět. Všichni k té odpovědi jednou dojdeme, takže se tam uvidíme. Já však doufám, že ne moc brzy…“
To se ovšem Roberta Langdona netýká. I po případné spisovatelově smrti bude žít dál. Množství epigonů se o to postará. Jen už to nebude „ten pravý“ Robert.
Autor: David Lancz
Foto: Profimedia
