Tereza Černochová žila v přesvědčení, že Monkey Business jsou pro ni tak vzdálená planeta, že hvězdné hudebníky nemůže ani potkat. Před nedávnem se stala jednou z nich. Spolu s Matějem Ruppertem jsou dva kohouti na jednom exkluzivním dvorku. Přesto spolu vycházejí skvěle. Jen si musela zvyknout na Matějův vytříbený smysl pro humor, jako když řekne: „Ty nepotřebuješ chlapa, stačí ti sloup k podpírání!“
Jak jste se poznali?
Matěj: Měl jsem rád Terezina tatínka, obdivoval jsem ho jako komika ve dvojici s Jiřím Wimmerem. A pak jsem zaregistroval jeho dceru v Black Milk. Tři hezké holky, dcery slavných zpěváků, které výborně zpívaly, nešlo přehlédnout. I když jejich písničky se mi ne vždycky líbily. Osobně jsme se poznali na křtu druhého alba Black Milk. Holky mě s Romanem Holým požádaly, jestli bychom jim tu desku nepokřtili.
Matěj Black Milk nepochválil. Jak se vám líbily jeho písničky?
Tereza: Romana Holého jsem sledovala léta. Líbilo se mi, jakou dělá hudbu. Druhého takového muzikanta v Česku nenajdete. Znala jsem Sexy Dancers i J.A.R., a když vznikly Monkey Business, dostala jsem jejich vypálené cédéčko. Poslouchala jsem písničku Silverstrings a něco se ve mně stalo, do Matějova hlasu jsem se zamilovala: „Ty kráso, ten teda zpívá, to je něco!“ Od té doby jsem pořád prudila, když jsme jeli s Black Milk na koncerty, abychom si v autě pouštěli desky „Mankáčů“. Chtěla jsem se s nimi potkat, ale myslela jsem si, že je to tak vzdálená planeta, že se mi to nemůže podařit. Když přišli na křest, byl to pro mě splněný sen.
Zazpívali jste si?
Tereza: Společné zpívání se odehrálo půl roku po křtu desky Black Milk. Matěj mě v Lucerně vytáhl na jeviště. Bála jsem se, bránila se, ale byla jsem moc ráda. Brala jsem to jako hozenou rukavici, něco ve stylu: „Víme o tobě, tvůj zpěv nás zajímá.“
Kdo vás pozval do Monkey Business?
Tereza: Zastupovala jsem těhotnou Tonyu Graves. Když mi tu nabídku volal manažer kapely Čert, pištěla jsem radostí: „To chci strašně dělat, to mě bude bavit. Budou zkoušky?“ A Čert mě zchladil: „Žádné zkoušky nebudou, začínáš prvním koncertem.“
Teď ta nabídka přišla znovu?
Matěj: Vstoupím vám do toho. Od prvního záskoku Terezy se stávalo, že jsme ji povolali, když bylo potřeba. Výměna na postu zpěvačky neproběhla ze dne na den. Nebylo to tak, že by Tonya řekla – končím a my začali hledat zpěvačku. Tereza s námi nejdřív zpívala třicet procent koncertů, později polovinu a nakonec už to bylo osmdesát procent vystoupení. Tonya teď řekla, že se chce věnovat vlastní kariéře, a my tím pádem začali vystupovat už jen s Terezou.
Tereza: Minimálně půl roku mi známí říkali: „Tak co, budeš zpívat s Mankáčema?“ A tvářili se přitom, jako bych kvůli tomu ojela půl kapely. Ale my přitom spolu jenom chodili na pivo a jezdili na dovolené… Všem jsem odpovídala: „To se nikdy nestane. Kapela nic měnit nechce.“ V momentě, kdy jsem to vyslovila, jsem netušila…
Matěj: …že jim to za půl roku potvrdíš. (smích)
Miluje Roman Holý logické hříčky, jak je to naznačené v klipu Kick the Stupid?
Tereza: Roman je pan hračička.
Matěj: To by si měl uchovat každý chlap. Ale u Romana je to možná trošku zbytnělé. Vedle toho, jak je fantastický muzikant a skladatel, vzdělaný a sečtělý, tak se musí ještě na sto procent věnovat nějaké činnosti. Třeba se rozhodne, že bude sbírat plechové hračky nebo angličáky, a dokud nemá kompletní sérii, tak toho nenechá. Rubikovu kostku a podobné hlavolamy má samozřejmě rád.
Ondřej Brousek ve zmíněném klipu přiznává, že by si troufl montovat sádrokartony. Uživili byste se jako farmářka či učitel?
Tereza: Vystudovala jsem zemědělskou školu, v přírodě se cítím bytostně dobře a úplně nejlépe je mi mezi zvířaty. Na druhou stranu je to obrovská dřina, kterou si lidé nedovedou představit. Možná že bych po deseti letech skončila někde na statku jako alkoholička. Lákalo by mě být produkční. Fascinuje mě, jak dnešní produkce absolutně nefungují. Myslím, že bych to uměla změnit, aby věci navazovaly, a umělcům jsem poskytovala perfektní servis.
Matěj: Vystudoval jsem střední pedagogickou školu, což mě předurčuje k tomu, abych se stal učitelem v mateřské škole, ale přiznám se, že je to možná těžší zaměstnání, než být farmář. Hlavně psychicky je to vyčerpávající. Před tím, než začali „Mankáči“, jsem pracoval u filmu jako runner a pak i asistent režie. To by mě uživilo.
Ocitli jste se někdy v hmotné nouzi, kdy je lepší zaspat hlad?
Tereza: To zažil autor textu Pavel Mrázek, který byl mistrem světa prokrastinace, žil od kocoviny do kocoviny.
Matěj: Moc nepracoval, ale nic moc nepotřeboval, byl skromnej. Říkal, že neměl co jíst, ale na pivo se peníze vždycky našly. Seznámili jsme se na natáčení reklam. On dělal asistenta kamery, já asistenta produkce a režie. Když už bylo nejhůř, tak i něco vydělal. Ale spíš se věnoval válení a já to měl stejné. Ještě když začínali Monkey Business, tak jsme o víkendu přijeli ze šňůry a já věděl, že až do čtvrtka nemusím udělat vůbec nic.
Zůstalo vám z toho něco, do kolika hodin dokážete spát?
Matěj: Jak už jsem naznačil, mám rodinu… Tohle už ostatně nepřipadá v úvahu ani u Pavla Mrázka.
Tereza: Proto rádi zůstáváme na šňůře, protože to jsou jediné momenty, kdy se člověk může do sytosti vyspat, i když jen ve sterilním hotelovém pokoji.
Obdivuhodně jste zhubl. Stálo vás to nějaké úsilí nebo odříkání?
Matěj: Nevím sice, jestli jsem zhubnul obdivuhodně, ale děkuji. Absolutně jsem přehodnotil systém přijímání potravy. Dospěl jsem k názoru, že některé věci nebudu jíst vůbec a jiné jenom občas. Práci to nedává, spíš se musím dopředu postarat o to, co budu jíst. Dřív jsem přišel do hospody a dal si to, na co jsem měl chuť.
Stal se z vás militantní dietář, který se hrozí, když kapela zastaví na vepřové hody?
Matěj: Ne, jsem přející a maximálně jim závidím.
V kapele máte zvláštní instituci nazvanou „soustředění“. Jak takový soustřeďovací pobyt vypadá?
Tereza: Mám za sebou asi páté soustředění u „Mankáčů“ a jsem u vytržení, jak dlouho dokáží zkoušet nebo něco zlepšovat. Dáme si půl hodinu na oběd a jinak se celý den pracuje a další dny znovu. Myslím, že je to velmi prospěšné.
Jsou soustředění obvyklá i v jiných kapelách?
Matěj: Většina kapel normálně zkouší.
Tereza: Ale nás to nebaví.
Matěj: Hrajeme prakticky nepřetržitě, proto spíš jednou za čtyři měsíce potřebujeme změnit nastavení playlistu, obměnit písničky, abychom z toho nezešíleli, a posluchači, kteří na nás přijdou víckrát do roka, měli trošku jiný zážitek. Česko je malá země a my ji za rok objedeme dvakrát dokola.
Vaše studiová novinka nabízí zvláštní spojení moderní hudby a retro fotografií v bookletu. Kdo je jejich autorem?
Matěj: Bohdan Holomíček. Roman se s ním seznámil díky novému filmu Vladimíra Michálka. Bohdan tam dělal promítání fotek pro přátele. Šlo o snímky ze 70. let s Václavem Havlem a disentem. Roman se o to začal víc zajímat a napadlo ho to spojit s naší deskou Bad Time for Gentleman. Špatné časy můžou mít i dámy v letech s fukary na hlavách, které máme na titulu alba. Ale zároveň může být špatný čas pro gentlemana se třemi nahými holkami, což je fotka ze zadní strany alba.
Tereza: Přemýšleli jsme, jestli by cover neměl být víc funkovej, rozřáděnej a barevnej, a pak jsme zjistili, že ne. Máme tam fotky od člověka, který fotí tak, že každý snímek má duši, a jeho práci stojí za to ukázat.
Neskončí nakonec každá kráska s kbelíkem na hlavě?
Matěj: Jdete na to správně. Je to jeden z příběhů toho obalu. Další najdete přímo v písni Bad Time for Gentleman, kde říkáme jména těch, kteří ovládali naši zemi v době, kdy vznikaly Holomíčkovy fotky: Kempný, Kapek, Korčák… ale jsou tam i jiná jména, současná. I dnes je totiž špatná doba pro gentlemana. Lidé, kteří by měli dávat vzor gentlemanství, se chovají jako mimořádní hulváti.
Chtěli jste připomenout neútěšnou atmosféru normalizace?
Matěj: My jsme ji nechtěli připomenout.
Tereza: Bohužel nám ji připomíná někdo jiný.
Matěj: Komunistická mlátička, fízl, hanebný parchant, který mlátil ženské na demonstraci v roce 1989, dostal od bojovníků za svobodu medaili za vlast a za svobodu. Žijeme v takové době. Lidi, které jsme nenáviděli za komoušů, zase vystrkují růžky, a to se nám nelíbí. Nechceme nikoho mentorovat a říkat mu, jak to má být či nemá být. Je to jenom náš pohled.
Je hudba za každých okolností lepší než spánek a sex?
Tereza: Nevím, jak to vidí Matěj, ale ano. Tedy záleží na tom, jestli nemáte absenci spánku nebo sexu, ale pokud ne, tak zaplaťpánbůh za hudbu. Hudba je všelék.
Chodíte spolu na pískoviště?
Matěj: Děti jsme už samozřejmě seznámili. Problém je v tom, že jsem měl děti hodně pozdě, takže jsou věkově vzdálení těm ostatním, nejblíž jsou právě Lauře. Troufám si říci, že jsem pro Romanovy děti strejda a stejně tak pro Lauru.
Tereza: Často jsme spolu dohromady i mimo kapelu. Aniž bychom to nějak plánovali, naše děti si vytvářejí další klan, což je taky fajn.
Máte klid, když jsou spolu?
Tereza: To bych právě neřekla. Hodné nejsou ani náhodou, když se sejdou.
Matěj: Konkrétně naše holky jsou divočejší, když se potkají, ale tak to má být.
Tereza se od Romana Holého nakazila perfekcionalismem. Čím, Matěji, ovlivnil vás?
Matěj: Perfekcionalismem bohužel ne. Mně se na Romanovi líbí, že zároveň přistupuje k životu s určitou lehkostí. Na jednu stranu nepustí nahrávku, aniž by byl absolutně přesvědčen, že jsme ji dostali do nejlepší podoby, do které jsme ji mohli dostat, ale zároveň nebere všechno tak vážně. Když jsme se poznali, bavili jsme se o životě a on mi říkal: „Víš co? S*át na to!“ To ho naprosto vystihuje… Doufám, že mi předal alespoň čtvrtku svého fantastického humoru a kamarádství.
Podle Holého je optimální žena partnerská bytost, která umí opravit převodovku. Terezo, obstála byste?
Tereza: Vzhledem k tomu, že v rodině teď není žádný chlap, tak si hřebíky zatloukám sama, i vrtačku zvládnu. Miluju dřevo a chtěla bych umět truhlařit. Občas mi ale na zádech roste hrb z toho, že je všechno na mně, když doma sakra není chlap, co by to udělal a trošku mě podepřel, když už padám na ústa.
Matěj: Ty nepotřebuješ chlapa, stačí ti sloup k podpírání!
Matěji, vy „chlapa“ máte. Co jste zvládl udělat rukama na šumavské chalupě, kterou jste si nedávno pořídil?
Matěj: Nevím, kdo vás poslal, že mě chcete nasrat. S chlapstvím to mám tak, že jsem objevil v jednom krámě nádherný věšák. Manželce se také líbil, ale asi třetí nebo čtvrtý den se mě ptala: „Přiděláš ten věšák?“ Odpověděl jsem, že samozřejmě. Takhle to šlo asi čtrnáct dnů, pak jsem se jednoho dne vrátil domů a on byl přidělanej. Na chalupě jsem klasickej pražák mastňák. Občas naštípu polínko a jsem rád, že si u toho nenaštípnu holeň. Ale třeba mě to teprve začne bavit. Zatím je ta chalupa ve fázi rekonstrukce.
Foto: Profimedia
