Hobojista Vilém Veverka: Hudba je celý můj život…

Jako druhého jsem pro naší „rubriku“ o zajímavých mužích oslovila Viléma Veverku. Jednoho z nejrespektovanějších evropských hobojistů současnosti a významného představitele české hudební scény. Povídání s ním bylo naplňující…

Pro Viléma je hudba de facto vším. O hoboji říká, že je to médium, skrze něj posluchačům předává své veškeré pozitivní emoce. Vše, co v životě dělá, i když tvrdí, že toho moc „nedělá“, činí s velkým nasazením a mimořádnou perfekcí. Ať už je to hra na hoboj, fotografie, či jeho cesty do hor a výstupy na sedmi tisícovky. Vilém má hudbu opravdu plně v krvi. Když mluví, jeho slova jakoby procházela skrz noty a tvořila rovnou skladbu.

Viléme, jste v současnosti zřejmě nejúspěšnějším českým hobojistou, který je mnohými odborníky považován dokonce za jednoho z nejlepších světových hobojistů. Navíc se dá říci, že ve vašem podání hudbu de facto nově definujete, sám jste pak svým způsobem definicí hudby. Prosím, řekněte nám, čím je pro světového interpreta vlastně hudba.

Především, podobná hodnocení jsou v umění vždy relativní, mnohdy to vyjadřuje něčí názory a to v disciplíně, která je objektivně obtížně měřitelná, tedy i hodnotitelná. Zůstaneme-li u umění, je ten který člověk, který je úspěšný zároveň automaticky skutečně dobrý? Otázku můžeme samozřejmě i obrátit. Ptáte-li se, co je pro mě hudba, pak se mohu vyjádřit poměrně jednoduše, je to svým způsobem celý můj svět, protože takřka vše, co dělám, se točí okolo hudby. Jistě, že podobné obecné definice, to co jsem právě vyslovil, by nemělo být interpretováno dogmaticky.

A máte oblíbeného skladatele, kterého interpretujete nejraději? Skládáte i vlastní skladby?

Na podobnou otázku se mi nikdy neodpovídá jednoznačně. Nemohu říci jedno konkrétní jméno. Musel bych vám vyjmenovat celé spektrum skladatelů. Mnohdy je to tak, že mám určité fáze, kdy se zabývám intenzivněji jedním konkrétním skladatelem, pak je v ten čas pro mě ten nejdůležitější. Tedy je to kontinuální proces, proměnlivý. Sám však rozhodně neskládám. Snažím se ovšem skladatele inspirovat, aby psali skladby přímo mě na míru. Tak tomu bylo nedávno u Jiřího Gemrota, jenž reprezentuje současnou klasickou scénu nebo v případě Zdenka Merty, což je trochu jiný žánr. Jakási syntéza stylů je pak cosi, co mě zajímá a fascinuje. Rád hraji i hudbu Ennia Morriconeho, inspirací může být Marián Varga, chcete-li slyšet další jména z jiných koutů světové hudby.

Je nějaké místo, světová metropole, kde se vám hrálo nejlépe i vzhledem k publiku a je ještě nějaké místo, kde byste si přál zahrát?

Mám rád jedno město, kam se zároveň rád opakovaně vracím, je to Berlín. Je to mnohdy otázka prestiže, co která konkrétní scéna znamená. Berlín, s ohledem na kulturní klima a historii, respektive také proto, že jsem tam pět let studoval, je pro mě etalonem kvality i oné prestiže. Berlín je reference svého druhu. Rád hraji samozřejmě také v Praze, kde jsem doma. Zkrátka, rád hraji všude tam, kde je mé publikum, tedy lidé, kteří jsou ochotni se opakovaně na mé koncerty – ať hraji cokoli – vracet.

Hraní na hoboj na takové úrovni, na jaké hrajete vy, musí vyžadovat výbornou kondici. Kde nabíráte sílu pro hraní? A jak vlastně odpočíváte, zda-li?

Dalo by se říci, byt‘ zjednodušeně a s nadsázkou, že praktikuji „invazivní“, tedy jakýsi vitální styl hraní. To je samozřejmě dáno i tím, že to hoboj zkrátka vyžaduje. Tedy ano, je třeba být fit, aby člověk obstál, především sám před sebou. Nejlepší odpočinek je pak spánek. Možná to zní příliš prozaicky, ale lepší odpověď mě nenapadá. Jistě, fyzická aktivita – jakákoli – je samozřejmostí, to patří k obecné denní hygieně, bez ohledu na to, co kdo dělá.

Ví se o vás, že činíte nejenom v hraní hobojem, vše s vysokým nasazením. Máte v životě ještě oblast, kde něco tvoříte na profesionální úrovni?

Cokoli dělám, snažím se dělat, jak nejlépe dovedu. Ale já toho de facto moc nedělám, tedy ona množina „cokoli“ je vlastně poměrně skromná. Vedle hudby se věnuji fotografii, jsem rád, že mohu mé fotografie vystavovat i veřejně (aktuální výstava je v Litvínově, pozn. redaktora), že je o mé obrazy zájem, že i tato má činnost získává své další publikum. Fotografování je pak spojeno především s mými cestami do hor, jsou to spojené nádoby.

Když bychom se vrátili k publiku, jak vnímáte dnešní lidi a jejich vztah k hudbě? Změnilo se něco od doby, kdy jste začínal? A co mladí lidé do 30 let? Jak z vašeho pohledu vnímá tato věková skupina vážnou hudbu?

To je zajímavá otázka. Když jsem byl malý, tedy vzpomenu-li si na koncerty v 80. letech a mám-li porovnat s tím, jaký je stav dnes, tak mám pocit, že tenkrát před více než třiceti lety, „stačilo“ relativně tolik, že interpret ve fraku přišel, uklonil se, dobře zahrál, opět se uklonil a odešel. Shoduji se s některými kolegy, že řada dříve úspěšných muzikantů by dnes možná ani nezačala profesionálně hrát. Dnes si žádá publikum trochu víc, což je dáno také, nebo dokonce především, všeobecným přetlakem, tedy nadprodukcí všeho. Ale co přesně to je ono abstraktní „něco navíc“? Společnost chce jakési přidané „příběhy“ ve smyslu, že pokud existuje marmeláda „s příběhem“, víno s přívlastkem, chceme vlastně od všeho nějaký příběh, byt‘ by byl blbý a povrchní. Tento balast v podobě jakéhosi falešného „opiátu“ pak zdánlivě ulehčuje konzumentovi výběr. V případě hudby to platí – možná trochu překvapivě – také. Interpret klasické hudby, chce-li obstát, pohybuje se zkrátka na hraně, především vkusu. Kam až zajít, zároveň zůstat autentický – tedy svůj, nepodbízet se příliš a zároveň ukázat hudbu i v jiném světle, atraktivní a přístupnou i pro ty, kteří třeba na klasickém koncertě prozatím nikdy nebyli, nevědí o tom, že je vůbec nějaký hoboj atd.? Oslovit mladé publikum pak není vůbec jednoduché, ale jde to. Je třeba sestoupit z „piedestalu“ pódia, symbolicky „převléci frak“ a ukázat hudbu, že hudba má i jiné podoby – nikoli na úkor kvality, tedy je přístupná. Pro tuto věkovou skupinu je klasická hudba trochu „neznámou“, možná je to zbytečný ostych, domnělý pocit „nevědomosti“. Obecně má člověk pocit, že by měl tomu všemu, myšleno hudbě, nějak elementárně rozumět, aby byl schopen poslouchat. Tedy proto ta identifikace s hudbou populární, kdy může platit ta rovnice, že čím jednodušší, tím populárnější. A v tom je omyl. Stačí hudbu vnímat, nechat na sebe působit a nechtít hned hodnotit. Problém je i to, že jako jakási hodnota je medializovaná a prezentovaná de facto pouze hudba vyloženě spotřební. Prezentuje se a řeší balast typu rozvod Lucie Vondráčkové. Ostatně takřka vše je dnes jen PR. O kvalitu a hodnotu vůbec nejde, jde o to pouze prodat, prodat za každou cenu. Klasická hudba pak má logicky mnohem méně prostoru. Ale to mě svým způsobem, možná trochu paradoxně, zajímá, mám záměr ten nepoměr změnit.

A proč je vůbec z vašeho pohledu pro lidi hudba důležitá? Slyšela jsem, že profesor Koutecký jednou prohlásil, že kdo nemá vztah k hudbě, není člověkem. Může z vašeho pohledu hudba ovlivňovat i mezilidské vztahy?

Protože umění jako takové, a hudba je pochopitelně jeho nedílnou součástí, je pro lidskou společnost důležité, je to svého druhu vrchol lidského snažení a umu. Nedá se to vyjádřit matematicky, tedy „obhájit“ před lidmi typu jako např. Václav Klaus, ale hudba kultivuje, někdo by dodal, že i povznáší. Je to však nadstavba společnosti, tedy to obecně prozatím asi není – bohužel – úplně elementární společenská potřeba či nutnost. Proto s tímto kontrastuje určitý druh paradoxu, a sice, že to na čem si v rámci západní společnosti zakládáme je přeci primárně kultura. A to je především celý soubor hodnot. Díky tomu zde, viděno z historického hlediska, vzniklo dílo, jaké vzniklo. To vše, čím jsme v pozitivním slova smyslu obklopeni, čím se pyšníme. Bohužel bereme tyto hodnoty jako samozřejmost, logicky si proto těchto skutečných a objektivních hodnot často méně vážíme. Slova pana profesora Koutecného, byt‘ možná myšlena s lehkou nadsázkou, jsou také z tohoto ohledu svým způsobem skutečně platná. Můžeme o tom pochybovat eventuálně polemizovat, ale to je asi vše. Mně vadí, že kultura – jistě ne vždy, ale bavme se tedy o umění, je brána „vážně“ až tehdy, když se to hodí a je to výhodné.

My ženy, jsme většinou romantické. Myslíte si, když to třeba pojmeme i s trochou nadsázky, že je možné se vyjádřit k ženám i skrze hudbu?

Nevztahoval bych to pouze na to, zda je možné se vyjádřit skrze hudbu k ženě. Skrze hudbu se vyjadřuji k mému publiku, předávám tu veškerou pozitivní emoci, chcete-li onen příběh. Vydávám se, hudbě i posluchačům – to doslova, dávám vše, co je v ten moment ve mně, jdu na hranici mých možností. A tomu přeci rozumí velmi podobně posluchač žena i muž.

A co vy, už jste se někdy k ženě skrze hudbu vyjádřil?

Mé příští album, které je ve fázi příprav, bude jedno velké vyznání…

Na závěr,  co byste rád ženám vzkázal.

Žijeme v době, kdy je předmětem mnoha diskusí tzv. genderová rovnováha společnosti nebo jak to nazveme. Domnívám se, že je to svým způsobem nepochopení principu, respektive snaha, aby se žena vyrovnala muži (a obráceně). Vždyť muž i žena si jsou zcela rovni. Je však správné, aby žena přejímala mužskou roli nejen ve vztahu? Nepopírá tím snad, byt‘ nechtěně, svou přirozenost? A co by asi ženy vzkázaly mužům? Schizofrenní stav společnosti mnohdy nešťastně umocňují aktivity typu #metoo. Ale to je jiné, třeba příští téma, jiná diskuse a jiný rozhovor…

Foto: archiv V. Veverky