Sylvu Francovou znám léta a vždy mě fascinoval svět plný výtvarné fantazie, který jí vzniká pod rukama. Sylva je vlastně renesanční žena – kreslí, píše, fotí i učí. Před nedávnem jí vyšla první čistě autorská kniha pro děti – Áďa spadla do kanálu – a pro mě to byla příležitost nejen na nákup vánočního dárku, ale především na rozhovor se zajímavou výtvarnicí…
Sylvo, my jsme se vlastně seznámily při tvorbě časopisu Animáček, jehož ty jsi byla „duchovní matkou“. Jaká to pro tebe tenkrát byla doba…?
To byla opravdu krásná doba. Hlavní postavičky, z kterých celý časopis vycházel, vznikaly z „potvůrek“, které jsem kdysi vytvářela na keramickém táboře a později i kreslila. Vymýšlela jsem jim jména, charaktery i příběhy. Moc mě bavilo dávat dohromady celý animáčkovský svět. Byla to pro mě nová a moc zajímavá zkušenost.
Takže nikdy předtím jsi časopis nebo knihu takhle samostatně netvořila?
Dělala jsem obálky knih nebo jsem ilustrovala například knihu indiánských mýtů pro dospělé čtenáře. Ale takovouto práci, kdy člověk vymýšlí od začátku celý časopis tak, aby do sebe vše zapadalo, jednotlivé tvořivé aktivity pro děti a celou koncepci časopisu, to byla první zkušenost a velká výzva. Snažila jsem se, aby každé číslo časopisu Animáček mělo nějaké téma a chtěla jsem, aby to bylo pro děti zajímavé a zábavné. Byla to opravdu náročná, ale krásná práce a hodně jsem se toho naučila.
Možná bych se vrátila trochu do historie. Jak jsi vlastně začínala s výtvarnem, kde jsi studovala…?
Ta cesta byla u mě opravdu dlouhá, kreslila jsem sice od malička, ale protože jsem byla v osmé třídě hodně nemocná a strávila část školního roku v nemocnici, nemohla jsem dělat talentové zkoušky na střední výtvarnou školu. A tak jsem šla na ekonomku, kterou jsem moc ráda neměla, byl to opravdu krok mimo. Ale aspoň umím dobře psát na stroji, nyní počítači, to se mi docela v životě hodí. Ale paradoxně, možná díky té škole, která mě nebavila, jsem o to víc kreslila a postupně jsem téměř každé odpoledne pak trávila na kurzech kreslení… Po maturitě jsem se dostala na nástavbu na Hollarku (výtvarná škola Václava Hollara, pozn. red) a později na pedagogickou fakultu, kde jsem studovala jednooborovu výtvarnou výchovu. Po střední škole mi ale chvíli trvalo než jsem si ujasnila, co bych ráda dělala. Bavilo mě vše výtvarné, tak jsem zkoušela se hlásit na FAMU nebo UMPRUM i DAMU, kde jsem skončila vždy těsně pod čarou a místo abych se hlásila znovu na stejnou školu, zkusila jsem zas jinou. Nakonec jsem se během studia na pedagogické fakultě dostala na AVU, obor grafika, a tu jsem pak dostudovala. Nejprve ateliér profesora Lindovského a poté jsem přešla do ateliéru nových médií Veroniky Bromové. Dělala jsem obě školy zároveň a vůbec toho nelituji, na obou školách jsem měla štěstí na výborné pedagogy. Během studia na stáži v Londýně jsem se dostala k fotografii a od té doby bylo mé výtvarné vyjádření především skrze fotografické projekty. Ale přesto, někde vzadu v mé hlavě stále problikávala především výtvarná minulost a chuť také kreslit.
To jsem ani netušila, že v tvém bohatém portfoliu jsou i fotografie. Můžeme je někde vidět?
Zrovna teď na podzim jsem měla výstavu v Ústí nad Labem v krásné galerii 2 Domu umění. Fotografii se věnuji stále, ale v posledních letech jsem neměla na výstavy tolik času a bylo jich méně. Hodně se pohybuji ve světě dětských ilustrací a ten mě trochu „vcucl“. Vstupem do tohoto světa byl vlastně Animáček, měla jsem tehdy malé dcery, a tak to krásně do sebe zapadalo.
Pojďme teď k tvé nové knize – Áďa spadla do kanálu – pověz nám o ní, prosím, víc. Já se můžu kochat knihou, která leží přede mnou a je opravdu výtvarně i textově krásná. Pověz ale víc našim čtenářům. Jaké je hlavní téma knihy a kdo je vlastně Áďa?
Hlavní hrdinka Áďa je inspirovaná mou dcerou. Říkali jsme jí tak, když byla malá. A druhá dcera, její dvojče Nika, je vlastně druhou hlavní hrdinkou téhle knížky. Námět na knihu přišel asi před pěti lety. Když jsem byla v Berlíně, zaujaly mě tam krásné knihy o tomto městě koncipované pro děti a uvědomila jsem si, že bych ráda vytvořila něco podobného o Praze. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem chodila s dědečkem na procházky a on mi ukazoval různá pražská zákoutí, zajímavosti i střípky z rodinné historie. Ale během práce na knize jsem si vlastně uvědomila, jak Prahu neznám a začala jí pro sebe při průzkumu pro knihu objevovat – a o to více mě to bavilo. Pak mi ale došlo, že jen průvodce by děti nebavil, že to chce příběh… Protože nejsem spisovatelka, nejvíc přirozené mi tehdy přišlo vyjít z mého života, z naší rodiny, ze vztahu obou našich dcer dvojčat, a vymyslela jsem příběh dcerami – jejich dvojčecím vztahem – inspirovaný. A tak má kniha dvě roviny, nejen putování starou dávnou Prahou do minulosti, ale i příběh vztahu dvou sester, kdy hlavní hrdinka hledá cestu k té druhé.
Takže Áďa spadla do kanálu a propadla se…
Ano, Áďa je trochu rebelka, dovádivá a drsnější holčička, kterou už nebaví být doma s nemocnou vzornou sestřičkou. Uteče z domova, propadne se na sídlišti, kde bydlí, do kanálu a vyleze na Staroměstském náměstí, tedy rynku, před sto padesáti lety. Díky svým novým průvodcům (krysákovi Emanovi a rackovi Ferovi), které cestou potká, putuje postupně různými částmi staré Prahy víc a víc do minulosti, až do doby Rudolfa II., Karla IV. a českých knížat a cestou poznává nejen Prahu a její historii a památky, ale zažívá i různá dobrodružství.
A jak dlouho vlastně vznikala kniha?
No, nebylo to jednoduché. Od prvního nápadu do konce to trvalo téměř pět let. Dost práce mi dalo studování reálií, ale také vymýšlení příběhu, aby byl pro děti zajímavý a zábavný, ale kde budou i podstatné informace. Hodně jsem si také hrála s výtvarnou stránkou, která je pro mě velmi zásadní – je to hlavně obrazová kniha. Chtěla jsem aby každá dvojstrana byla trochu jiná a měla v sobě i něco překvapivého, a aby nebyla jen popisná. Některé dvojstrany jsem mnohokrát různě překreslovala, než jsem byla spokojená.
Nutno dodat, že knížka má 120 stran a vyšla pod nakladatelstvím Albatros. Sylvo, je vidět, že i když tě práce na knížce bavila, byla opravdu náročná. Budeš teď odpočívat nebo už připravuješ další projekt?
Kdepak, už mám spoustu další práce, ilustruji další knížku a přiznám se, že se mi v hlavě rodí i další autorský projekt, ale je zatím ve fázi úvah. Moc se těším až budu mít čas se do vymýšlení ponořit, mám velkou radost z reakcí a zpráv lidí, co se díky mé knížce vydali s dětmi do Prahy a dostávám i dotazy kdy bude další kniha. Tak snad to nebude trvat pět let.
Určitě je zajímavé říci, že tam, kde jsi začínala, tam ses také vrátila – učíš na pedagogické fakultě. Prozradíš co?
Byla jsem oslovena, abych učila na katedře výtvarné výchovy fotografii a další výtvarné předměty. Moc mě to baví a naplňuje. Studenti jsou nadšenci, často z výtvarných škol, ale také budoucí učitelé na prvním stupni, kteří někdy výtvarnou výchovu berou spíš jako nutné zlo. Přiznám se, že mě moc baví očišťovat dobré jméno výtvarky a ukazovat jim její pozitivní stránky a snažím se je pro tento obor nadchnout.
Na závěr bych se ještě vrátila k Animáčku – byl to takový svět sám pro sebe. Velmi propracovaný svět malých potvůrek s osobitými osudy. Neplánuješ se nějakým způsobem do tohoto světa vrátit, udělat znovu takový ucelený projekt?
To víš, že mě to zajímá a bavilo by mě na svět „potvůrek“ navázat, ale bohužel není čas na tvorbu dalšího složitého projektu jakým byl Animáček. Spolupracuji ale nyní nově s dětským časopisem Puntík, mám před sebou ilustrování dalších knih, které jsem přislíbila a vedle učení mi moc času nyní nezbývá. Líbilo by se mi mít čas na studijní cestu, kdy bych si vyčistila hlavu a měla hodně volného prostoru pro promýšlení další autorské knihy, ale to je zatím jen sen. Možná je to ale vše, jak má být a vše přijde v pravý čas.
Foto: archiv Sylva Francová
