Osobní kouč: Svůj život máme každý na dosah

Jako prvního jsem pro naší „rubriku“ o zajímavých mužích oslovila Vratislava Hláska. Pracoval více než 25 let s dětmi a mladými lidmi bez funkčního rodinného zázemí. S manželkou Alžbětou je průkopníkem přechodné pěstounské péče a od té doby již prošlo jejich péčí osmnáct miminek. Povídání s ním bylo opravdu obohacující…

Vratislavova (pro mnohé obtížná) cesta ho dovedla ke sledování nových poznatků neurobiologie, ke studiu moderních sebeuvědomovacích metod a k vlastní cestě koučování dospělých. Vratislav má děti a rodinu silně pod kůží. Proto říká, že vše začíná již od našeho narození, a jakmile se něco pokazí již v raném dětství, mělo by se to co nejdříve rozpoznat a následně s tím pracovat.

Vráťo, dvacet pět let jsi pracoval s dětmi. Proč se v posledních deseti letech věnuješ koučování dospělých? Nebylo by přece jen jednodušší koučovat děti ?

Za tu dobu práce s dětmi jsem pochopil, co potřebují děti pro svůj zdravý růst. A to, co nejvíce potřebují, jsou zdraví dospělí. Takže pokud nemáme zdravé dospělé, nemůžeme ani po dětech chtít, aby zdravě dospěly. Proto tedy práce s dospělými a jejich koučování. Děti většinou nejsou porouchané. Jejich chování je spíše obrazem toho, jak to funguje či nefunguje v rodině.

Na svých webových stránkách píšeš, že nabízíš klientům (re)design osobní a (re)design partnerský. Co to znamená (re)design; co si pod tím máme vlastně představit?

Je tam i (re)design rodinný. Vycházíme z toho, že nic není definitivní, všechno se vyvíjí, mění. Když zakládáme firmu, ale dokonce i když zakládáme partnerství či rodinu, vytváříme design, jak to má fungovat. U lidí, kteří se teprve na rodinu připravují, spíše nastavujeme to, jak by měla rodina fungovat. U rodin stávajících, které nějak fungují, ale je to pro ně již nevyhovující, tam redesignujeme a měníme podmínky fungování.

Vraťme se ale zpět k osobnímu (re)designu, prosím.

Ano, základem je totiž vědět, zda máme správně nadesignovaný svůj vlastní osobní život. V dětství jsme si osvojili automatismy, které stále používáme. A tak je dobré se zamyslet nad tím, zda jsme design, který nám z toho vyšel, vůbec někdy podrobili analýze a kontrole, případně změně. Protože ono to vše začíná opravdu od nás samotných. Dost často se pak s klienty dostaneme i na osobní redesign přes potřebu přenastavit partnerství nebo rodinu.

No a jak takový osobní (re)design tedy probíhá?

Je to vlastně kombinace několika technik. Jednou z klíčových technik je koučovací rozhovor, další částí je mentoring, povídáme si při tom, v jaké kultuře člověk vyrostl a jak ho to ovlivnilo, jaké konkrétní věci byly deformované nebo posunuté v konkrétní rodině, kde se ten dotyčný vyvíjel. Mohlo nás ovlivnit třeba to, že lidé, kteří nás vychovávali, možná nebyli úplně ti nejšťastnější lidé. Další nedílnou součástí je práce s tělem. Ty první dvě techniky procházejí přes naší mysl, ta poslední třetí technika je o zapojení těla do osobního procesu sebeprožívání, jak dobře pracovat se svým tělem ve vztahu k sobě, v partnerství, případně v rodičovství. A dále to zahrnuje disciplínu, tzv. (re)design intimní, to když se dostáváme do oblasti intimity, mazlení, erotiky, sexuality, které jsou v naší společnosti také stále ještě deformovány. Málokdo z nás toto totiž probíral s někým, komu by důvěřoval a učil ho v této oblasti dospět.

Když se zaměříme na práci s tělem, je to opravdu tak, že se na něm všechno nějakým způsobem projeví, že tělo hraje v tomto ohledu zásadní roli?

Tu nejzásadnější. Protože naše vědomí a mysl jsou funkcí těla. Tělo je jediný zdroj našeho styku s realitou. Přes všechny senzory, které na těle máme, se té reality dotýkáme, prohlížíme si ji, nasloucháme jí a přidáváme si do ní i naše některé vnitřní pocity. Odlišit to, co přichází opravdu zvenku, od toho, co generujeme jako vnitřní reakci na vnější podnět, jde jen za těch okolností, když své tělo dobře známe a rozumíme mu. A pokud toto nevíme, tak máme zkreslenou představu o sobě, o realitě i vnějšku. Pak se těžko nastavují vyvážené stavy mezi vědomím, myslí a tělem. Tělo a mysl jsou přece tak propojené navzájem. Nejde je od sebe oddělit. Já pracuji s klienty tři až čtyři měsíce pravidelně, s tím, že se potkáváme jednou týdně, kde pracujeme na změně návyků. Aby se tyto návyky daly změnit, je na ně opravdu potřeba soustředit vědomou pozornost nejméně tři až čtyři týdny, pak je teprve tělo začne považovat za tak důležité, aby je mohlo zařadit do automatické výbavy našeho chování. Do té doby pracuje spíše s averzí ke změně, tzn. že nám blokuje schopnost dosáhnout změny. Když se nám ale podaří překonat averzi ke změně a dlouhodobě ukázat, že ta změna má efekt, že je třeba i ekonomicky výhodná, tak už tělo nemá problém návyk zaznamenat a zařadit ho jako automat, používat ho bez toho, abychom do něho museli vkládat tolik energie, jako jsme museli na začátku procesu.

Je to opravdu klišé, nebo máme my ženy stále pocit a dojem, že pořád řešíme sami sebe, ale muži neřeší nic? A přichází k tobě tedy převážně ženy, nebo i muži?

Trend posledních let je, že ke mně docházejí i muži. Když jsem začínal před lety s osobním rozvojem, byla to především doména žen a muži se k ní dostávali přes korporát nebo přes business a hledali něco, co by jim mohlo usnadnit práci v této oblasti. Mám radost, že v nové generaci lidí do 30 let chodí už zastoupení mužů, řekl bych přibližně i v podobném poměru. Když se nad tím zamyslím, s lehkou převahou žen. A muži přicházejí řešit i svoje osobní a partnerské problémy, nejen práci, jak to bylo v letech minulých. Je to opravdu velká změna k lepšímu oproti generaci dnešních čtyřicátníků, padesátníků, kdy jsme měli pocit, že povídat si s někým o našem životě je už vlastně prohra. Dnešní generace už to takto naštěstí nevnímá a bere koučování jako benefit, který si rádi dopřejí. Vnímám tu změnu ve společnosti. Myslím, že je to tím, že tato generace lidí už vyrůstala ve svobodné společnosti.

A s čím za tebou ženy nejvíce přicházejí? Je to u nich něco, co se opakuje, co nás ženy, takzvaně stále trápí?

Co se týká partnerských vztahů, je to většinou tak, že žena přijde s představou: „Já jsem v pohodě, ale partner by se měl změnit.“. Je to takový evergreen. Přicházejí často i v pocitu určité oběti, ten muž tam je většinou jako „agresor“, jako někdo, kdo není přístupný k diskusi, kdo o všem rozhoduje, kdo na sobě nechce pracovat, kdo partnerku zatěžuje. Další problémy, se kterými často přicházejí, jsou starosti o děti, velký strach z toho, aby děti vychovaly dobře, aby k nim zdravě přistupovaly, aby to nepokazily. Jeden element, který toto všechno propojuje, je strach. Nezpracovaný strach. A ten se projevuje navenek mnoha symptomy a vypovídá o sebevědomí. Ženy si mnohdy neumí říct o svoje vlastní potřeby, očekávají od partnera, že to vycítí, vytuší. A mnohdy zjistí, že si vlastně neumí o svoje potřeby ani říct ony sami vůči sobě. Pak je partnerovi i často přisuzováno něco, za co nemůže. Například když přijde žena s tím, že ji partner nerespektuje, někdy vlastně zjistíme, že nerespektuje ona samu sebe. Je těžké po někom chtít, aby ženu muž nerespektoval, když se nerespektuje ani ona sama. Jedno úsloví říká, že v partnerství nemáme více problémů, než když jsme sami. Jenom máme více příležitostí na své problémy narazit. Takže je jasné, že partner je často pouze zrcadlem našich problémů. Když se dokážeme oprostit od toho, že on je pachatelem a uvědomíme si, že je pouhým zrcadlem, které nám naše problémy zrcadlí, tak jsme na dobré cestě ke změně. A pak se začíná uzdravovat nejenom partnerství, ale i jejich profesní život a rodičovství.

No, a co když za tebou přijde žena, která partnera hledá, chce ho, touží po něm a nedaří se jí ho najít.

Příčina je pokaždé jinde. Někdy se ukáže, že se vztahu třeba bojí. Sama odmítá vhodné partnery, většinou si vybírá partnery, u kterých má nějakým způsobem jisté, že s nimi partnerství není možné, ať už to jsou ženatí muži, nebo ti, kteří jsou pro partnerství nevhodní, protože ho sami ani nechtějí nebo odmítají rodinu. A ženy se k nim uchylují a najednou mají viníka za to, že se jim to nedaří a nemusejí si přiznat vlastní strach. Takže instinktivně volí partnery, kteří jim v tom brání, a tím pádem jí umožňují žít se schizofrenním pocitem, že na jednu stranu partnera a rodinu chtějí a na druhou stranu se toho bojí.

Na závěr, Vráťo, co bys ženám vzkázal? Máš pro ně něco, co je důležité jim sdělit?

Nebojte se. A postavte se svým problémům čelem. Mnohdy, když mi ženy říkají, že nevědí, zda budou schopny i během koučování být upřímné a otevřít se, tak jim řeknu: „Využijte tento prostor, abyste byly ještě upřímnější, než jste sami. Tady u redesignu je mým úkolem vás provést místy, kam se ani nechcete samy pustit, protože se dostáváme za hranu komfortu. Nebojte se opustit komfortní zóny, protože to nejsou zóny komfortní, ale zóny strachu. Ten komfort začíná za nimi. Takže pokud se z nich vydáte ven, budete naopak v bezpečí a komfortu.“

Foto: Depositphotos/Wavebreakmedia