„Byla jsem vaše sousedka.“ Jak žijí ženy bezdomovkyně?

Bojují do poslední chvíle a pak se za svoji situaci stydí. Chtějí, aby na nich hned na první pohled nebylo vidět, že žijí na ulici. Ženské bezdomovectví je zkrátka jiné než to mužské. I proto se v pražské Žitné ulici právě otevřelo první nízkoprahové centrum pouze pro ženy v metropoli.

Ten pes nemá blechy a já bych byla ráda, kdyby to tak zůstalo!“ křikne padesátiletá Zuzana směrem k místnosti, kam právě zaběhlo její roztomilé dvouapůlměsíční mládě vlka, které chvilku neposedí. Křikne to v nadsázce. V nízkoprahovém denním centru pouze pro bezdomovkyně v pražské Žitné ulici nikde žádné blechy nejsou. Prostory jsou zbrusu nové, Farní charita Praha 1 je otevřela v říjnu. Od té doby se v něm každý den otočí na dvacet z přibližného celkového počtu 800 pražských bezdomovkyň.

V pátek kolem jedenácté tu jsou i s paní Zuzanou celkem tři klientky. Zuzana je po sprše a chystá se dát si s ostatními horkou polévku. „Chodím sem tak obden, kvůli hygieně. Můžu se tu vysprchovat a vyprat si, podívám se i do šatníků. Mám to tu ale ráda i kvůli ostatním holkám, s nimiž se znám z ulice. Popovídáme si, zasmějeme se, taková normální babská drbárna. Je to pro mě obrovská pomoc, a chtěla bych poděkovat tomu, kdo tohle centrum zařídil,“ říká Zuzana. Do energické, povídavé ženy byste vůbec neřekli, že má existenční problémy.

Od manžela do lesa

Na ulici se prý dostala proto, že se špatně vdala. O minulosti se jí ale nechce moc mluvit, pořád jenom opakuje, že byla pestrá. „Když si vezmete blbce, co chlastá a neplatí nájem, tak to jde od desíti k pěti. Zůstalo to před patnácti lety všechno na mně, nezvládla jsem to a skončila tam, kde jsem,“ řekne nakonec Zuzana, která se však zároveň odrazila ode dna.

Za Prahou hlídá les, kde žije v malém přístřešku, do něhož si s „kolegou“ nainstalovala malá kamna, jež vyrobili ze starého velkého hrnce. „Na stěně to má otvor pro dvířka a ohnuté kraje, je to ukotvené a přivázané. Dá se na tom i vařit, je to precizní, čistá práce,“ vypráví mi nadšeně. Když se opatrně zeptám, kdo je to ten kolega, Zuzana se začne potutelně usmívat.

„No, on si myslí, že je můj partner, ale já si to tak úplně nemyslím. Chce to ještě čas!“ sděluje mi. S „kolegou“ teď prý nicméně od majitele lesa dostali povolení, že si na jaře budou moci postavit srub. Napůl z legrace se ptám, zda ho padesátiletá Zuzana postaví sama, dostane se mi však nečekané odpovědi. „No jasně, že ano! Vždyť to není nic těžkého, ale chápu, že každému není dáno. Mě to naučil děda, což byl fořt nadlesní.
Takže se těším, až vezmu do ruky motorovku a budu kolíkovat,“ říká.

Nároky na ženy jsou větší

Se Zuzanou se pěkně povídá, to další dvě postarší klientky se tolik bavit nechtějí. Jak mi později vysvětluje vedoucí nízkoprahového centra Lenka Plocková, bezdomovkyně jsou už prý trochu otrávené ze zájmu reportérů, který provází otevření centra. Ale hlavně se za svůj úděl povětšinou stydí, čímž se odlišují třeba od množství mužů na ulici. „Ženské bezdomovectví je jiné ve spoustě aspektů. Třeba v tom, že společnost má na ženy větší nároky, co se týče vzhledu.

I když jsou na ulici, chtějí vypadat pořád dobře. Takže se u nás mohou obléknout do nového oblečení, vyprat si, umýt se nebo učesat. Je pro ně důležité, aby hned na první pohled nebylo viditelné, že jsou na ulici,“ nastiňuje Plocková.

Být ženou bez domova přitom znamená žít v neustálém strachu z toho, co vás nejen v pražských ulicích může potkat. Podle Plockové jsou tyto ženy bohužel často i obětí znásilnění, což je obzvlášť traumatizující, protože mnohé bezdomovkyně už v minulosti zažily i domácí násilí.

Drží domov do poslední chvíle

„Žen na ulici je asi 20 % z celkového počtu bezdomovců. Je to proto, že ženy mají často větší sociální sítě a snaží se i z posledních sil si nějaké to bydlení udržet. Chlapi to často nechtějí řešit. Ženy pak bydlí třeba po známých a po kamarádech, teprve pak skončí na ulici. Tam si chtějí najít třeba partnera, nebo i psa, aby nebyly samy. Je ale jen minimum azylových domů, kam můžete se psem nebo v páru,“ vysvětluje Plocková.

V centru v Žitné se však bezdomovkyním nesnaží poskytnout jenom útočiště, snaží se je i vrátit do života mimo ulici. „Stává se, že přijde těhotná žena a my s ní s kolegyněmi řešíme, zda se zkusí postavit na vlastní nohy. Takže radíme, kde sehnat práci, klientky mají často už noviny a obvolávají si to u nás samy. Mají obvykle dluhy, tak aby nepřišly o veškerý výdělek, řeší to většinou formou brigád,“ popisuje Plocková.

Dluhy jsou ostatně velkou pastí, do níž bezdomovci i bezdomovkyně padají. Podle Plockové se nové klientky s důvody toho, proč skončily na ulici, moc nesvěřují, jednotlivé příběhy si jsou ale podobné. „Třeba tyhle dvě paní, které tu vidíte,“ říká mi vedoucí centra, „doplatily na svoji důvěřivost. Naletěly podvodnici, která jim slíbila, že je zaměstná a ubytuje u sebe doma. Bydlely chvilku u ní v domečku, celé jí to tam opravily a ona je pak vyhodila. Obě tam ale mají už trvalé bydliště a do toho mají dluhy. Takže komunikace s exekutory třeba není možná, protože ti vám do telefonu nic neřeknou a k poště se nedostanete. Je to začarovaný kruh.“

Bezdomovectví není volba

Plocková zná bezdomovkyni, která dříve byla vysokoškolskou učitelkou, i ženu bez domova, jejíž dcera také skončila na ulici. Podle ní se to může stát úplně každému, přitom v české společnosti je stále zakořeněná představa, že bezdomovectví je otázkou volby nebo že si za něj člověk může vždycky sám. „Tuhle práci dělám dva roky, předtím jsem s bezdomovci pracovat nechtěla, měla jsem stejné předsudky. Pak jsem ale pochopila, že to vůbec není tak jednoznačné, že ty příběhy jsou složité a že je třeba těm lidem pomáhat. Čím déle jste na ulici, tím složitější je vrátit se zpátky,“ míní.

Nejmladším klientkám v centru v Žitné bylo devatenáct let, jinak se průměr pohybuje kolem 35 let. O těch devatenáctiletých sociální pracovnice v Žitné prý nic neví, slečny se nechtěly svěřit. I přes spoustu smutných životních osudů ale Plocková říká, že do práce chodí ráda. „Často se tady nasmějeme, klientky sem chodí jako domů a vyprávějí nám, co tady zažily. Chceme rozjet i filmový klub. Ne všechny klientky se ovšem mají rády, tak je někdy musíme rozsadit,“ směje se.

Když odcházím, jde se mnou i paní Zuzana, prý musí zase do lesa, protože jí tam lidé kradou stromky. „Ještě že mám toho mýho vlka. Je úžasně inteligentní, už zvládá i jezdící schody.“ Ptám se jí ještě, jestli mi do článku řekne celé jméno. „Napište tam, že jsem Zuzana. Lidi už budou vědět. A když nebudou, tak to taky není žádná škoda.“

Text: Jan Škoda

Foto: Empresa Media