Osudová láska – něco po čem touží snad každý, ale podle všeho ne všichni se jí dočkají. Čím to je, že se zrovna vám takové velké city stále vyhýbají?
V dnešní rychlé době není legrace najít jakoukoli lásku, natož pak tu „velkou jako z románů“. Psychologové se shodují, že jedním ze základních problémů, který při hledání máme, není ani tak čas, pracovní vytíženost a další věci, které většinu z nás trápí, ale především nereálné představy a očekávání.
Princ na bílém koni
Nemusíte být ani obrovská romantička, jen jste v pubertě přečetla pár knih od Jane Austen nebo jiné podobné autorky a v koutku duše jste si vašeho vyvoleného představila tak trochu jako prince na bílém koni – bude pozorný, zajímavý, zábavný, chytrý, bude milovat jen mě a na žádnou jinou se ani koutkem oka nepodívá… Proč ne?! V pubertě jsou podobné představy běžné, jen… horší je, když z nich člověk nevyroste. Po dvacítce to ještě jde, jste atraktivní pohodářka naladěná na dobrodružství, nic není problém, kromě práce vás nic neomezuje. Obvykle však dobu po dvacítce nebereme jako čas na hledání vážné známosti. Tento čas osudových hledání, kdy toužíme po „panu Dokonalém“, se kterým spojíme svůj osud navždy, nastává po třicítce. Jenže, ouha… jakoby se všichni ti zajímaví kluci, kterých se kolem nás ještě před deseti lety jen hemžilo, někam vytratili! Jsme už staré, nebo jsou všichni zajímaví muži již zadaní? A léta běží, my jsme nezadané, nebo zadané s někým, koho za osudového muže často nepovažujeme, biologické hodiny tikají a deprese se zvyšuje. „Ale Terezo, nepřeháněj, proč vy ženské musíte všechno tak dramatizovat!? Proč vám nestačí, že máte prima chlapa, proč hned princ?“ rozhořčuje se Jarda za stranu mužů.
Vaše příběhy
„Přiznávám se, že já byla vždycky velká romantička. Na první pohled to nebylo znát, ale už od dětství jsem snila o dokonalém muži, se kterým budu žít jako v pohádce. Sním o něm i dnes a to je mi osmatřicet. Jsem na sebe naštvaná, protože kluci, se kterými jsem chodila nebo žila, byli bezva. Ale žádný z nich nebyl ‚to pravé‘. Upřímně se bojím, že nakonec zůstanu sama, bez dětí a bez manžela. Vážně nevím co mám dělat s tou věčnou nespokojeností!“ napsala mi Tereza. Ještě o něco smutnější pro mě ale byl příběh Kristýny: „Osudového kluka jsem poznala, když mi bylo osmnáct. On prý hned věděl, že jsme pro sebe stvoření, já ho milovala, ale přišlo mi, že na nějaké radikální vztahy je ještě brzo. Oba jsme šli na školu a já se s ním rozešla. Byla to největší chyba mého života. Už nikdy jsem podobnou lásku nezažila, nepotkala kluka který by ke mně tak pasoval. Snažila jsem se k němu vrátit, ale on mi tenkrát řekl, že náš čas už je pryč… Jsem vdaná, ale šťastná nejsem. Žiju jen pro děti, ale často na Adama vzpomínám.“
Co dělat s tou ubíjející nespokojeností
Doufat v lásku, kterou jsme si vysnili je správné, ale zasvětit takovému doufání celý život už ne. Vraťme se na začátek tohoto článku, kde bylo řečeno, že psychologové dávají za vinu našim, ne vždy kvalitním, vztahům přehnaná očekávání a nereálné představy, které do partnerů vkládáme. Pokud si vysníte prince na bílém koni, žádný reálný muž se mu nevyrovná. Bohužel, jako vždy tkví řešení problémů v nás a jenom v nás. Nikdo v našem okolí za nás problém nevyřeší. Je důležité si ujasnit, proč jsme se upnuli na nereálné představy. Existuje vůbec muž, který by je mohl naplnit? Není od věci si požadavky, které na potenciálního partnera máme, napsat na papír, možná v takto „hmotné“ podobě pochopíme, že nikdo dokonalý neexistuje. Pokud nám nesplněná očekávání začnou ničit život, jako třeba Tereze z našeho příspěvku, je dobré vyhledat odbornou pomoc, zajít za psychologem, terapeutem či koučem, se kterým svůj nefungující vztahový život proberete. Při takových sezeních můžete zjistit, že za problémem nestojí „pan Darcy“ z románu Jane Austen, ale třeba zidealizovaná postava tatínka… Každopádně práce na sobě a uvědomění si kořene problémů nás může posunout do škatulky těch, kteří mají šťastný vztah, i když ne s „panem Dokonalým“.
„Holky, neblbněte! My chlapi prostě žádný dokonalouši nejsme, pokud ale najdete někoho – jako jsem třeba já – který má svou přítelkyni rád, snaží se jí alespoň trochu pomáhat, ví kdy má narozeniny, není to dost?“ zakončuje téma můj kamarád Jarda, samozvaný vztahový kouč…
Foto: depositphotos/wrangler
