V lesích na jihozápadě amerického státu Vermont se v letech 1945 až 1951 záhadně ztratilo sedm lidí: mužů i žen ve věku od 8 do 75 let. Nikdy se po nich nenašla jediná stopa! Rozplynuli se snad ve vzduchu nebo se ocitli v nějakém paralelním světě?
Každý rok ze světa zmizí zhruba dva miliony lidí. Někteří se stanou oběťmi násilných trestných činů a pachatelé zametou dokonale stopy. Jiní zmizí v důsledku tragické nehody a jejich ostatky se třeba najdou až po desítkách let, další osoby se záměrně skrývají. Určité procento lidí se ale doslova „vypaří“ z povrchu zemského a racionální vysvětlení neexistuje.
Anglický reverend Sabine Baring-Gould popsal ve své knize s názvem Historické zvláštnosti případ, ke kterému došlo 25. listopadu 1809. Jistý Benjamin Bathurst z Norwiche, který cestoval po Německu, byl ten den zrovna v braniborském městě Perleberg. Večer kolem 17. hodiny vyšel z místního hostince U Labutě a mířil k dostavníku, který ho měl odvézt do Lenzenu. Byl od něj pár kroků, když zničehonic zmizel… jako by se vypařil. Událost vidělo na vlastní oči několik svědků: dva Bathurstovi přátelé, kočí a cestující v dostavníku. Bathursta už pak nikdo nikdy nespatřil. Případu byla tehdy věnována mimořádná publicita, proběhlo i rozsáhlé vyšetřování, ale bez jakéhokoli výsledku.
Je znám i další případ, kdy se člověk jakoby rozplynul v prostoru. Došlo k němu ve Francii v roce 1867. Jistý Lucien Boussé přišel na prohlídku k lékaři, svlékl se a lehl si na lehátko. Doktor se na malý moment otočil ke stolku s nástroji, a když se obrátil zpátky, lůžko bylo prázdné. Oblečení, které si pacient odložil, přitom na lehátku zůstalo.
Průchod do jiného světa?
Také následující příběh nahání husí kůži. Na předměstí městečka Bonneville v americkém státě Connecticut byl v 19. století dům, kterému se všichni místní vyhýbali obloukem. Říkalo se, že jeho majitel jedné noci zmizel i s celou svou rodinou. Všechny jejich věci, oděvy i domácí zvířata přitom zůstaly na svých obvyklých místech.
Jednoho dne kolem domu projížděl plukovník národní gardy Jack MacCurdle a soudce Myron Bey a znenadání se strhla prudká bouře. Oba muži se proto rozhodli, že se před ní schovají v domě. Uvnitř je zarazilo hluboké ticho a tma. Skrz stěny a okna nepronikalo ani světlo blesků a nebylo slyšet ani burácející hromy. Jak potom vypověděl MacCurdle, vzal za kliku a chtěl vyjít na verandu; ještě držel kliku a velmi ho překvapilo, že se dveře otevřely směrem do místnosti, nikoli ven.
Pokoj, ve kterém se najednou ocitl, byl ozářen nazelenalým světlem, ale jeho zdroj nebylo nikde vidět. Na podlaze místnosti leželo osm nebo devět těl, jedna žena seděla u zdi a chovala v náručí malé dítě. Všechna těla byla už ve značném stavu rozkladu. Plukovník oněměl hrůzou, a když chtěl do místnosti vstoupit soudce, pokusil se mu v tom zabránit. Jenže soudce ho lehce odstrčil a sklonil se k jednomu z těl, aby si je prohlédl. „Pane Beyi, musíme okamžitě z této místnosti pryč!“ křičel vyděšený plukovník, ale soudce ho neposlouchal. Najednou se MacCurdleovi zatočila hlava, a aby neupadl, chytil se kliky dveří.
Měl pocit, že ho něco táhne ven a dveře se zavřely. To bylo to poslední, na co si dokázal vzpomenout. Podivnou událost přežil, ale soudce Bey se už nikdy nenašel. Místnost, ve které se oba ocitli, patřila podle všeho do paralelního světa a soudce se zřejmě dostal do smyčky, která ho v jiném časoprostoru navždy uvěznila i s rodinou původního majitele.
Brány do jiných světů existují prý i u nás, například na Vyšehradě poblíž Mariánské kaple. Tak pozor, až půjdete někdy kolem…
Foto: profimedia
