Zpěvák Radim Schwab: od fanynek dostal kachnu i podprsenku

Zazářil jako Fantom opery v pražské Goja Music Hall, hraje na muzikálových jevištích i v divadle Semafor, exceluje v činohře a chystá novou desku. Všestranný umělec a idol žen, který od nich dostává různé dárky: od spodního prádla po pečenou kachnu. Nejpodivnější nabídku zatím Radim Schwab dostal v Miami!

Změní muzikálovému umělci život role Fantoma opery? 

Zazpívat si roli Fantoma opery je úžasné – pokud se to člověku povede, je to výtah nahoru. V opačném případě to může být i konec kariéry. Tenhle muzikál znají snad všichni, jednak existuje fantastický film z roku 2004 v režii Joela Schumachera a pak je na YouTube k vidění záznam představení v londýnské Royal Albert Hall u příležitosti 25. výročí premiéry tohoto muzikálu. Každé nové nastudování tedy diváci srovnávají s těmito díly, tudíž není vůbec snadné s Fantomem obstát. O to víc člověka potěší, když se povede. Na nás se jezdili dívat i lidi z Vídně! Pamatuji si paní, která byla v Pyramidě snad desetkrát. Dokonce jsem s ní mluvil a ptal se, jestli jí nevadí, že je představení v češtině. Ujišťovala mě, že Fantoma miluje natolik, že jazyk pro ni není důležitý. A protože ve Vídni už ho nehrají, jezdí do Prahy, má to blíž než do Londýna. Naše verze se jí moc líbila, z čehož jsem měl samozřejmě radost. Ale jinak Fantom zpěvákovi změní spíš soukromý než pracovní život.

V jakém slova smyslu? 

Fantom opery je natolik náročný muzikál, pěvecky jeden z nejtěžších, že si člověk naprosto nemůže dovolit vyrazit na nějaký večírek a tam se do rána veselit, pokud ho druhý den čeká představení. Pak by ho zkrátka nezazpíval. Mně a Monice Sommerové, která zpívala hlavní ženskou postavu Christine, se asi před měsícem podařilo ocitnout se na party, kde jsme tančili do rána a bavili se jak malý děcka – všechny jsme tím děsně překvapili, ale nikdo nechtěl věřit, že je to první mejdan po dvou letech!

Fantom skončil, v muzikálu Ples upírů nezpíváte, co vás čeká? 

Na nedostatek práce si nemůžu stěžovat! V první řadě chystám novou desku – trochu na hranici klasiky a popu. Tentokrát bude obsahovat středomořské písně, měla by vyjít v létě. Navíc zpívám krále Šalamouna v muzikálu Sibyla, královna ze Sáby, a účinkuji v divadle Semafor v představení Kytice. Zrovna nedávno byla osmistá repríza a nějaká novinářka se mnou při té příležitosti dělala v přímém přenosu rozhovor, načež se zeptala, zda jsem odehrál všech osm set repríz. Ujistil jsem ji, že opravdu ne, že jich mám za sebou maximálně dvě stě. Byla zklamaná, že jsem je nehrál všechny… Já jsem ale vděčný za každé představení, protože hrát s panem Jiřím Suchým je zážitek – on je legenda a nesmírně inspirativní člověk, ale vůbec nechápu, kde bere tolik energie! My jsme po zkoušce vyřízení, a on plný elánu.

Proč zrovna divadlo Semafor? 

Úplná náhoda! Hrál jsem svého času s Jolanou Smyčkovou v ústeckém divadle Hello, Dolly! a ona mi řekla, že mě přihlásila na konkurz do Semaforu, na Umrlce ve Svatební košili. Bylo to do komponovaného představení Šlitr s námi (a zlý pryč). Co jsem měl dělat, když to tak pěkně zorganizovala? Dostavil jsem se do Semaforu, abych panu Suchému zazpíval, on mě po chvilce zastavil a povídá: „Na roli se hodíte, to bude dobrý. Na nazkoušení máte jedenáct dní!“ Spadla mi brada, z muzikálů jsem byl zvyklý na dva měsíce, ale když principál rozkázal, muselo to být za jedenáct dní nazkoušené. Nakonec jsem to zvládnul, a když se posléze vracela na repertoár Kytice, začal jsem v ní hrát. Dodnes ji považuji za geniální představení! Třeba ten fór s Bludičkou – pan Suchý do své hry připsal Baladu Bludičky a všichni jsou přesvědčeni, že je i v Erbenově Kytici – byť povinná četba – kterou skoro nikdo nečetl, tak ani netuší, že v básnické sbírce Karla Jaromíra žádná taková balada není!

Nepůsobíte dojmem, že patříte do světa divadla Semafor – jak se spolupracovalo s Jiřím Suchým? 

Úžasně. My na JAMU zpívali jeho písničky, ale nikdy by mě nenapadlo, že s ním jednou budu stát na jevišti Semaforu. A už vůbec ne, že ho pak požádám, zda by nenapsal pár vět o tom, že se v Divadle ABC chystá koncert Mr. Muzikál. Mohl odmítnout, že nemá čas, ale on mi to do rána poslal a k tomu připsal: „Pane Schwabe, posílám vám tři verze toho, jak dát na vědomí, že se koná váš koncert. Doufám, že se to bude hodit – když se to hodit nebude, může se to hodit do koše. Jiří Suchý.“

Na konkurz do Semaforu vás poslala kolegyně, ale na konkurz do prvního muzikálu – Monte Cristo, kde jste ztvárnil mladého Edmonda Dantese – vás přihlásila profesorka zpěvu. Vždycky potřebujete popostrčit? 

Nejspíš jo, v tom ohledu jsem mírně váhavý a nesebevědomý. Ostatně i na konkurz do Fantoma opery jsem šel náhodou. Říkal jsem si, že přece všichni víme, jak to u nás funguje, jak se obsazují hlavní role – a někdo jako já, který nezná správné lidi, přece nemá nejmenší šanci. Potkal jsem kamarádku, která mi řekla: „Hele, nemáš co ztratit. Když tam nepůjdeš, tak to dělat nebudeš, stejně jako když tam půjdeš a roli nedostaneš.“ Tak jsem šel a roli dostal.

To byla kamarádka, s níž jste se vsadil, jak konkurz dopadne? 

To byla ona, kámoška z Bardejova. Protože jsem sázku prohrál, musel jsem přeběhnout Karlův most. Není ovšem pravda, jak psala média, že jsem byl nahý. Měl jsem masku Fantoma… Každopádně raději už jsem se dlouho o nic nevsadil!

Po úspěchu v muzikálu Monte Cristo jste marně čekal na další muzikálovou roli. To byl důvod k odjezdu do Spojených států? 

Do Ameriky jsem se chtěl podívat vždycky, a když jsem najednou neměl žádnou pracovní nabídku, řekl jsem, že si projedu Floridu od Atlanty po Miami. Pečlivě jsem celou cestu naplánoval, protože nepatřím k lidem, kteří dokážou v New Yorku vystoupit z letadla s kufrem v ruce a nevědět, kde tu noc budou spát. Ten typ adrenalinu nemám rád! Zrovna když jsem byl uprostřed příprav, dozvěděl jsem se o konkurzu do muzikálu Excalibur – opět náhodou! Doslechl jsem se o něm ve chvíli, kdy probíhala jeho druhá kola. Nejdřív mi řekli, že je pozdě, ale pak jsem potkal pana režiséra Vladimíra Morávka, dali jsme se do řeči a on mi umožnil se konkurzu účastnit na poslední chvíli. A já dostal roli Mordreda, v níž jsem alternoval s Danem Hůlkou a Vildou Čokem. Tím se rozjela série mých démonických figur, asi deset let jsem hrál samé zabijáky, vrahy a psychopaty.

Nicméně do Ameriky jste nakonec přece jen odletěl… 

Po konkurzu se dlouho nic nedělo – až posléze jsem se dozvěděl, že byla nějaká nespokojenost se scénářem, který se několikrát předělával, a proto se začátek zkoušení odsunul. Tak jsem pokračoval v přípravě cesty po Americe, když mi den před odletem telefonovali, kam že můžou poslat scénář. Stalo se, že jsem odletěl na půl roku do Ameriky a po návratu začal zkoušet Excalibur.

Pokoušel jste se v Americe pracovat? 

Ne, já tam jel především kvůli angličtině, kterou jsem měl dost příšernou. Mým snem bylo podívat se do Států, i když nakonec jsem byl trochu zklamaný, mentalita Američanů je přece jen hodně odlišná od té naší. Vůbec si nedovedu představit, že bych tam žil! Pomíjím New York, který je kosmopolitní město. Nikdy ovšem nezapomenu, jak jsem někam cestoval autobusem, na uších měl sluchátka a v nich hrála nějaká klasika. Po chvíli se na mě otočila jedna černoška a začala vyzvídat, co si pouštím. Tak říkám, že Mozarta, Beethovena, Čajkovského a Gershwina. A ona se ptala: „To je nějaký rap?“ Tak asi tak… Každopádně pracovat jsem tam nezkoušel, kromě jedné výjimky. Měsíc před odletem zpět do Česka jsem byl v Miami a všiml si zájezdu na Bahamy, kam jsem vždycky chtěl. Už jsem ale neměl peníze. No, bylo mi čtyřiadvacet, tak jsem si řekl, že si na letenku vydělám brigádou. Otevřel jsem časopis s pracovními nabídkami a začal hledat…

Podařilo se? 

Volal jsem do jedné restaurace, která měla otevřeno čtyřiadvacet hodin denně, a hledali lidi skoro na všechny pozice. Překvapilo mě, že paní, s níž jsem mluvil, byla nadšená z informace, že jsem z České republiky – většina Američanů, které jsem blíž poznal, totiž neměla ponětí, kde leží Evropa. Pozvala mě na pohovor, ale když zjistila, že nemám sociální zabezpečení, oznámila mi, že mě zaměstnat nemůže. Nakonec se začala ptát, co jsem studoval. Jakmile se dozvěděla, že herectví a že vystupuji v muzikálech, povídá: „Kolega je kameraman porna a zrovna teď sháníme kluka vašeho typu. Co vy na to?“ Neuměl jsem dobře anglicky, tak jsem si nechal nabídku opakovat, a když jsem se ujistil, že chápu správně, s díky jsem odmítnul. Ten typ herectví jsem opravdu nestudoval. Nevzdávala to: „Umíte tancovat?“ Kývnul jsem. „Zkusil byste to u nás v klubu u tyče?“ ukázala na pódium, kde se vlnili dva polonazí kluci a čtyři polonahé holky. Poděkoval jsem, že to opravdu ne… Na Bahamách jsem dodnes nebyl.

Jak vidno, muzikálový herec může dostávat různé nabídky. Co vás svedlo k tomuto druhu herectví? 

Mě to vždycky táhlo k muzice, proto jsem chtěl jít studovat konzervatoř, ale rodina rozhodla, že musím udělat střední školu. Máma byla přesvědčená, že mě každou chvíli baví něco jiného a že mě touha po zpívání zase přejde. A pokud ne, tak ať si pak jdu na JAMU. Mě to opravdu nepřešlo, tak jsem si přihlášku na vysněnou akademii podal. Den, kdy mě přijali, byl jedním z nejšťastnějších v mém životě. Přesto mi má teta napsala dopis, jestli si to se zpíváním nechci rozmyslet, že jsem se docela dobře učil, ať jdu raději studovat nějakou vysokou, která mi v životě k něčemu bude. JAMU jí přišla nanic.

Otec byl téhož názoru? 

Tátovi to bylo víceméně jedno. Říkal, ať dělám, co mě baví. Navíc, on se s mámou rozvedl a našel si tetu Helenu, jak nám představil svou milenku, což my v dětské prostotě proflákli… Legrační bylo, že se ta paní nakonec skutečně stala jakousi tetou – mě třeba doučovala matematiku. Táta, jehož maminka byla Rakušanka a tatínek Němec, pak tři roky před sametovou revolucí emigroval. Potom jsme si z něj dělali legraci, že mohl chvíli počkat, než se tady změní režim… Tenkrát odjel s novou tetou Helenou do Jugoslávie, a aby jí nezkazil dovolenou, až poslední den jí řekl, že se nevrátí, že odchází do Německa. Byl jsem malý, ale pamatuji, jak z toho byla zničená… Mimochodem, ona teta mě v pěveckém snu podporovala, za což jsem jí dodnes vděčný!

Muzikáloví umělci jsou dnes obletovanými hvězdami, které fanoušci zasypávají dárky. Je to pravda? 

Nevím, jak ostatní, ale já dostávám krásné i bláznivé dárky – od různých přání přes spodní prádlo až po pečenou kachnu.

Spodní prádlo? 

Při prvním ročníku koncertu Mr. Muzikál jsem dostal balíček; v něm byla obří podprsenka a dopis s telefonním číslem. Přísahám, že jsem ho nikdy nevyužil a nevolal!

Foto: Tomáš Nosil

Autor: Jan Dědek